Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2776/2020Usnesení NS ze dne 16.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Náhradní pozemek
Pozemkový fond
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2776.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 11a odst. 1 a 13 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 6 odst. 1 písm. c) předpisu č. 503/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2776/2020-566

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) L. D., narozené XY, bytem v XY, b) J. Š., narozeného XY, bytem v XY, c) L. Š., narozeného XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 169/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2020, č. j. 27 Co 71/2019-523, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 9.800,- Kč a žalobcům b) a c) náklady dovolacího řízení každému z nich ve výši 7.320,- Kč, vše k rukám zástupce žalobců, Mgr. Petra Černického, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2018, č. j. 7 C 169/2018-399, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní a) a právní předchůdkyní žalobců b) a c), M. Š., smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY a XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zastavil řízení co do povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní a) a právní předchůdkyní žalobců b) a c) smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků, všech v katastrálním území XY (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalobkyně a) a právní předchůdkyně žalobců b) a c) [směřujícímu pouze proti výroku III. o nákladech řízení] a k odvolání žalované směřujícímu proti výrokům I. a III. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 27 Co 71/2019-523, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil pouze tak, že žalovaná je povinna uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků tak, že žalobci b) a c) budou nabyvateli každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny ve výroku I. uvedených nemovitostí, ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně, a to žalobkyni a) ve výši 39.505,- Kč, žalobci b) ve výši 29.210,- Kč a žalobci c) ve výši 29.210,- Kč, k rukám jejich zástupce (výroky II. až IV.) a o povinnosti žalované nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalobkyni a) ve výši 15.500,- Kč, žalobci b) ve výši 11.382,- Kč a žalobci c) ve výši 11.382,- Kč, k rukám jejich zástupce (výrok V. až VII.).

Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že žalobkyně a), jakož i žalobci b) a c), kteří jsou právními nástupci původní oprávněné osoby M. Š., zemřelé v průběhu odvolacího řízení dne 16. 2. 2019, jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože soudy nižších stupňů shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož byly vykoupeny státem za účelem výstavby sídliště a k realizaci této stavby skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckých posudků doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., a Ing. Lucie Cihelkové svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobci vybraných náhradních pozemků. Současně neshledaly, že by existovaly zákonné či judikaturou dovolacího soudu formulované překážky pro převod předmětných pozemků jako pozemků náhradních oprávněným osobám ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě. Ke konkrétně formulovaným námitkám žalované o „nepřevoditelnosti pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY“ odvolací soud po provedeném listinném dokazování uzavřel, že jejich převodu na žalobce nebrání překážka upravená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2019 (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), neboť žalovanou tvrzené pozemkové úpravy, které by se měly těchto pozemků dotýkat, se nacházejí ve stádiu podnětu a dosud nebyly zahájeny, respektive ještě dosud nebyl schválen ani návrh na jejich zahájení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Nesouhlasí též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Dále upozorňuje, že pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY nejsou vhodné k převodu oprávněným osobám, neboť se na ně vztahuje probíhající proces pozemkových úprav, když pozemky v katastrálním území XY jsou zařazeny do pozemkových úprav na žádost samotné obce v roce 2022 a u pozemku v katastrálním území XY již pozemkové úpravy probíhají, přičemž na katastrálním úřadě probíhá zápis změn katastrálních hranic a připravuje se soupis nároků s vlastníky. Žalovaná v této souvislosti klade dvě – v rozhodovací praxi dovolacího soudu

– dosud neřešené otázky o vhodnosti převodu takového pozemku oprávněným osobám, jenž byl zařazen do seznamu pozemků určených pro komplexní pozemkové úpravy, a dále pozemku, u nějž již byly provedeny veškeré přípravné práce pro zahájení pozemkových úprav, a jeho vydáním by mohlo dojít k ohrožení již vynaložených nákladů na tyto přípravné práce. Dovozuje tudíž, že u třech označených pozemků byla založena zákonná překážka převoditelnosti dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. Vyjadřuje rovněž přesvědčení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů v otázce týkající se výše restitučního nároku žalobců. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se vyjádřili žalobci. Mají za to, že dovolání není přípustné, neboť s právními otázkami předestřenými v dovolání žalovanou se dovolací soud opakovaně v předchozích řízeních zabýval (žalobci odkázali jednak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, č. j. 28 Cdo 1007/2020 – 612 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jenž se týká totožných účastníků, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 28 Cdo 2040/2017 – 437, ve věci žalobkyně A. T., jež disponuje stejnými restitučními tituly jako žalobci). Uvádějí, že s přihlédnutím k principu vyjádřenému v ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném po 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), posoudil dovolatelkou vytčené otázky odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a pro jejich řešení tudíž nemůže být dovolání přípustné. Nesouhlasí dále s tím, že u pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY byla založena překážka jejich převodu upravená v ustanovení

§ 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované, pokud jím byly k řešení předestřeny právní otázky ocenění restitučního nároku žalobců, možnosti uspokojování restitučního nároku žalobců při tvrzeném nedostatku jejich součinnosti a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Sluší se uvést, že všechny právě označené právní otázky byly již v předchozím řízení totožných účastníků posuzovány (viz žalobci připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, č. j. 28 Cdo 1007/2019-612) a žalovaná nemohla s ohledem na zásadu „setrvati při rozhodnutém“ (srovnej ustanovení § 13 o. z.) důvodně očekávat, že na základě shodně zjištěného skutkového stavu, dojdou soudy nižších stupňů v přítomné právní věci k odlišnému právnímu posouzení než v předchozím řízení. Nemohl být tudíž ve vztahu k těmto otázkám opodstatněně ani naplněn žalovanou uplatněný důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu

– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015,

sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015,

sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, navzdory jejich aktivitě, resp. aktivitě žalobkyně a) a právní předchůdkyně žalobců b) a c) M. Š., kteří svůj restituční nárok uplatnili již v roce 1992, zúčastnili se veřejného nabídkového řízení a domáhali se i převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala uspokojení restitučního nároku žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srovnej § 11a zákona o půdě) zejména nesprávným oceněním jejich restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckými posudky doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., a Ing. Lucie Cihelkové v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).

Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“ (kdy se oprávněná osoba – ač tak postupovat mohla – bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalované nezajímala). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za daného skutkového stavu není (nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, jež – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované

– je vybudováno na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované.

Do poměrů projednávané věci nejsou přenositelné ani závěry vyjádřené v (dovolatelkou připomenutém) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020,

č. j. 28 Cdo 71/2020-241. Tento rozsudek byl jednak vydán za odlišných skutkových okolností a dále (a zejména) organizační složka žalované (Státní pozemkový úřad) nevystupovala (jako v přítomné právní věci) s ohledem na změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2013 (zákon č. 503/2012 Sb.) jako osoba povinná k uspokojení restitučních nároků oprávněných osob (tedy v dřívějším postavení Pozemkového fondu ČR), jejíž postoj by bylo možné hodnotit z pohledu liknavosti nebo svévole, ale jako správní orgán rozhodující o vydání (nevydání) odňatých pozemků ve správním řízení. Délka správního řízení od okamžiku uplatnění restitučního nároku, jejíž relevanci coby právní otázku žádá dovolatelka z hlediska přípustnosti dovolání v nynějším řízení posoudit, proto ve věci odkazované nemohla mít právní význam. Ani při úvahách o délce správního řízení uplynuvší od uplatnění restitučního nároku původní oprávněnou osobou, jenž promítl do závěru o liknavém a svévolném postupu povinné osoby, se proto odvolací soud (a ani soud prvního stupně) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře neodporuje ani v posouzení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud se dlouhodobě kloní k názoru, že v případě, byly-li sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012). K dovolatelčiným výtkám ohledně podkladů, jež soudy vedly k závěru o stavebním charakteru původně odňatých pozemků, pak lze připomenout, že dovolací soud již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že řečená judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout.

Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, jež spočívají na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost aiz hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby).

Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalované o nepřevoditelnosti pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY pro tvrzenou zákonnou překážku upravenou v ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. [Podle tohoto zákona nebo podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky určené k řešení podle § 2 zákona č. 139/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u kterých je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav], jež by se ve stejné míře uplatnila při posuzování vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod ve smyslu § 11a zákona o půdě jako pozemku náhradního. Dovolatelka žádá, aby v intencích zákonného ustanovení upravujícího překážku pro vydání náhradního pozemku oprávněným osobám byly - jako dosud neřešené - posouzeny otázky zvláštní - dílčí [provedené přípravné práce a na ně vynaložené náklady, jež mají v budoucnu (u dvou pozemků v katastrálním území XY v roce 2022) vést k provedení pozemkových úprav, aniž by ovšem dosud byla v době rozhodování odvolacího soudu naplněna zákonem jasně vymezená zákonná podmínka, tj. že u označených pozemků byla v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav]. Pro tyto dovolatelkou předestřené (dílčí) právní otázky však dovolání nemůže být přípustné proto, že odpověď na ně (na jejich řešení) je subsumována řešením otázky ve vztahu k nim obecnější, tj. jaký skutkový a právní stav je rozhodný pro rozsudek soudu (srovnej ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.) – k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2020).

Doba (okamžik) vyhlášení rozsudku je rozhodující pro určení základu stanoveného pro rozhodnutí soudu, jímž je zjištěný skutkový stav věci. Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Uvedená zásada vzhledem k ustanovení § 211 o. s. ř. platí i pro řízení před odvolacím soudem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016). Judikatura Nejvyššího soudu dále formulovala konkluzi, že rozhodnutí soudu nahrazující souhlas státu s převodem náhradních pozemků má konstitutivní povahu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a přiměřeně - co do povahy rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010,

sp. zn. 21 Cdo 530/2009). Nesprávnost právního posouzení věci jako jediný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolací soud v řízeních o vzniku, změně či zániku právního poměru posuzuje se zřetelem ke stavu právní úpravy účinné k okamžiku vyhlášení dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu, neboť ve smyslu ustanovení § 241f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020).

Odvolací soud rozhodl dovoláním dotčeným rozsudkem dne 12. 3. 2020, tedy již za účinnosti shora citované změny zákonné úpravy, jež z převodu vylučuje zemědělské pozemky ve vlastnictví státu určené k provedení pozemkových úprav (nově s účinností od 1. 11. 2019) již (pouze) na základě poznámky o zahájení pozemkových úprav vyznačené v katastru nemovitostí. Není-li ovšem, jak ze shora předestřeného výkladu vyplývá, naplněna určitě a srozumitelně formulovaná zákonná překážka „vyznačené poznámky o zahájení pozemkových úprav v katastru nemovitostí“ (a nepostačují proto skutečnosti dovolatelkou v procesu přípravy pozemkových úprav v dovolání vymezené), a to v relevantním okamžiku vydání (vyhlášení) rozsudku odvolacího soudu, pak je zcela zřejmé, že v intencích řešení právních otázek, které dovolatelka předestřela, není naplněn nejen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [při výkladu aplikaci ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb.], ale ani odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázky obecnější povahy.

Brojí-li dovolatelka proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obou soudů nižších instancí (v otázce výše a ocenění restitučního nároku oprávněné osoby), pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Kromě toho, že k těmto námitkám vystihujícím tzv. jinou vadu řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, shledá-li dovolání z jiných důvodů přípustným (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), sluší se uvést, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího ani prvoinstančního soudu postiženo není. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal se rovněž s námitkami dovolatelky a z jeho odůvodnění jsou zcela patrné důvody jeho právních i skutkových závěrů (včetně těch o výši, potažmo o způsobu ocenění, restitučního nároku žalobců – viz bod 18. až 20. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s body 13. až 26. a 43. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) vystavěných na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu založeného na provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, tudíž nelze označit za nepřezkoumatelné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Okolnost, že dovolatelka je s to proti rozsudku odvolacího soudu, respektive rozsudku soudu prvního stupně, argumentačně brojit ostatně nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění jejích procesních práv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).

Protože žalovaná uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním „v plném rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. až IV., jimiž odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve vztahu k výrokům V. až VII. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 16. 9. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru