Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2773/2014Rozsudek NS ze dne 01.04.2015

HeslaValná hromada
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2773.2014.1
Dotčené předpisy

§ 22 odst. 3 předpisu č. 449/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2773/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobců a) M. K., DiS., L., b) RNDr. L. L., Ú. n. L., c) V. P., L., a d) L. L., K., všech zastoupených JUDr. Evženem Zachariášem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Mezi Mosty 1793, proti žalovanému Honebnímu společenstvu Profesora Reiského Vilémov - Klášter, IČ 75038731, se sídlem ve Vilémově u Golčova Jeníkova, Klášter 1, zastoupenému JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Vilémov Castle s.r.o., IČ 26002019, se sídlem ve Vilémově u Golčova Jeníkova, Klášter 1, o určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady žalovaného, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 105/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2014, č. j. 25 Co 362/2013-285, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Martina Flory, Dr., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, č. j. 11 C 105/2012-163, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 10. 9. 2013, č. j. 11 C 105/2012-243, určil, že rozhodnutí valné hromady žalovaného ze dne 29. 11. 2012 je neplatné (výrok I.), v rozsahu žalobních nároků žalobců Ing. L. S. a S. D. řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Okresní soud zohlednil zpětvzetí žaloby ze strany dvou uvedených žalobců a následně přitakal tvrzení žalobců zbývajících, že se napadené rozhodnutí valné hromady zakládá na hlasování rozporném s úpravou § 22 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, pročež žalobu podanou dle § 22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb. shledal opodstatněnou. Ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., dle nějž se na rozhodování honebního společenstva členové podílejí podle výměry vlastněných honebních pozemků tvořících společenstevní honitbu, přičemž za každý započatý hektar výměry honebního pozemku přísluší členovi společenství jeden hlas, je třeba rozumět tak, že počet hlasů člena sdružení je určen výměrou každého jednotlivého honebního pozemku, a nikoliv výměrou všech honebních pozemků (tedy součtem výměr). Zákon neskýtá oporu pro postup, dle nějž by byly výměry pozemků jednoho člena nejprve sečteny, a následně by byl z jejich souhrnné výměry vypočítán počet hlasů příslušejících členu společenstva. Již v rámci zakládání honebního společenstva je zřejmé, jaké pozemky ten který člen vlastní, je veden seznam členů se zapsanými počty hlasů jednotlivých členů a při rozhodování o přijetí dalšího člena je také známo, jaké pozemky budou k honitbě přičleněny. Tento postup vylučuje účelovou manipulaci s pozemky, například jejich rozdělování do většího počtu menších parcel.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí (vyjma nenapadeného výroku II.) Krajský soud v Hradci Králové, jenž je ve výroku I. rozsudkem ze dne 13. 3. 2014, č. j. 25 Co 362/2013-285, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Odvolací soud se nejprve zabýval podáním označeným jako zpětvzetí odvolání, datovaným ke dni 14. 6. 2013 a podepsaným M. K. (tj. žalobcem a/) jako honebním starostou žalovaného. Dle sdělení příslušného orgánu státní správy myslivosti na straně žalovaného nedošlo oproti době, kdy rozhodoval okresní soud, ke změně okruhu osob oprávněných za něj jednat. Z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě se pak podává, že rozhodnutí valné hromady žalovaného ze dne 15. 6. 2013, jímž měly být uvedené změny provedeny, bylo rozhodnutím neplatným. Zpětvzetí odvolání tudíž bylo učiněno osobou neoprávněnou, pročež k němu nebylo přihlíženo. Úpravu obsaženou v § 22 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb. je nutno vyložit dle jejího účelu, jímž je umožnit členům společenstev takový podíl na rozhodování, jaký odpovídá celkové výměře jejich honebních pozemků v honitbě bez ohledu na to, jaký je počet a rozloha jednotlivých jimi vlastněných pozemků. Síla hlasu člena honebního společenstva musí odpovídat tomu, jak velkou plochu v honitbě vlastní, a nikoliv způsobu rozdělení pozemku pro identifikační účely, neboť rozčlenění zemského povrchu na jednotlivé pozemky je výsledkem do značné míry nahodilých a proměnlivých okolností. Uvedené koreluje i s názorem Ústavního soudu vysloveným v plenárním nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, publikovaném pod č. 49/2007 Sb., dle nějž je člen honebního společenstva schopen hlasováním ovlivnit nakládání s majetkem společenstva pouze v rozsahu odpovídajícím výměře jeho pozemků v honitbě. Ve vztahu k výkladu § 27 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb. pak Ústavní soud uvedl, že ručení člena honebního společenstva musí být kvantifikováno dle stejného pravidla jako hlasování na valné hromadě; člen proto ručí za závazky společenstva dle výměry vlastněných pozemků tvořících společenstevní honitbu. Nebylo by spravedlivé, platil-li by jiný princip pro rozsah odpovědnosti a jiný pro oprávnění při hlasování. Jelikož tedy hlasování žalovaného proběhlo způsobem souladným se zákonem, odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci, již jsou toho názoru, že přípustnost dovolání je dána § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci § 22 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., jež pomíjí slovní výklad tohoto ustanovení a zaměřuje se na jeho logický výklad. Zákonodárcem zvolená formulace zjevně směřuje k tomu, aby se i vlastníci pozemků s menší výměrou mohli podílet na rozhodování honebního společenstva a nebyli vždy přehlasováni vlastníky pozemků s velkou výměrou. Tento záměr zákonodárce je lépe pochopitelný při gramatickém výkladu § 22 odst. 3, věty druhé a třetí, zákona č. 449/2001 Sb., dle nějž se na rozhodování honebního společenstva členové podílejí podle výměry vlastněných honebních pozemků tvořících společenstevní honitbu, přičemž členu společenstva přísluší jeden hlas za každý, i započatý hektar honebního pozemku. Termín „pozemek“ je zde přitom užit v jednotném čísle. Z uvedeného se zřejmé, že ke každému jednotlivému pozemku téhož vlastníka náleží příslušný počet hlasů. Takovéto určení počtu hlasů neomezuje členy honebního společenstva při rozhodování na valné hromadě, vyjadřuje míru jejich podílu na tomto rozhodování a odpovídá i úvahám obsaženým v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, v němž soud nevyslovil pravidlo pro určení podílu člena na rozhodování valné hromady. Dovolateli nastíněný princip je spravedlivý a nevede k újmě vlastníků malých či velkých pozemků. Úvaha o manipulaci s pozemky a jejich záměrném dělení pak postrádá reálný základ. Odvolacím soudem zůstala opomenuta i otázka diskriminace členů honebního společenstva s menší výměrou pozemků, jejichž prostřednictvím byla při vzniku společenstva splněna zákonná podmínka souvislosti pozemků.

Dovolatelé rovněž vyjádřili názor, že odvolací soud měl s přihlédnutím ke zpětvzetí odvolání M. K., jako valnou hromadou řádně zvoleným starostou honebního společenstva, odvolací řízení zastavit. Rozhodnutí valné hromady ze dne 15. 6. 2013 jednoznačně nabyla účinnosti a platnosti, neboť nebyla zpochybněna žalobou podanou dle § 22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb. Uvedené nemůže změnit ani nesprávný postup orgánu státní správy myslivosti, jenž doposud neprovedl změnu v rejstříku honebních společenstev, neboť právní následky rozhodnutí valné hromady společenstva nastávají již okamžikem rozhodnutí, a nikoliv až následným provedením zápisu, jenž má pouze deklaratorní povahu. Svou polemiku dovolatelé završili návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci dovolatelů, vyslovil úvahy podporující správnost závěrů odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Byť dovolatelé zjevně opomíjejí účinnou úpravu dovolacího řízení, je jim možno přitakat, že jimi předestřenou otázkou hlasování valné hromady honebního společenstva se Nejvyšší soud doposud nezabýval, pročež je na podané dovolání možno přihlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.

K výtce stran nepřihlédnutí ke zpětvzetí odvolání je předně třeba uvést, že dovolatelé ji zakládají na skutečnostech odlišných od zjištění odvolacího soudu, dle nějž se jak z údajů z rejstříků honebních společenstev, tak i z pravomocného soudního rozhodnutí podává, že nedošlo k řádné změně osob oprávněných jednat za žalovaného. Dovolatelé sice tvrdí opak, nepředestírají však žádný argument, jenž by vyvracel přiléhavost a podloženost závěru o neplatnosti rozhodnutí přijatého valnou hromadou žalovaného dne 15. 6. 2013, jímž mělo dojít k tvrzené změně. Odvolací soud přitom nedovodil, že by zápis do rejstříku honebních společenstev měl mít v řešeném případě konstitutivní účinky, a rejstřík zjevně pojímal pouze jako důkazní prostředek, jenž jej ve spojení s pravomocným rozsudkem vyslovujícím se k platnosti příslušného rozhodnutí žalovaného vedl ke zmíněnému závěru.

K otázce náležité interpretace 22 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb. je vhodné připomenout Nejvyšším soudem již dříve vyslovené závěry, dle nichž při pochybnostech o obsahu konkrétní právní normy je třeba vzniklou nejasnost odstranit výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým i historickým. Výkladem gramatickým (jazykovým) se právní norma vysvětluje podle zásad gramatiky s cílem vystihnout slovní znění právní normy a význam použitých pojmů. I když je gramatický výklad důležitý, nelze vystačit pouze s ním. Logický výklad sleduje vysvětlení zkoumané právní normy podle zásad formální logiky s cílem objasnit její smysl, účel a vzájemnou vazbu použitých pojmů. Systematický výklad umožňuje pochopit hlavní smysl a účel právní normy podle jejího řazení v systému ostatních právních norem. Historický výklad se pak zaměřuje na dobu vzniku právní normy. V konkrétním případě je ovšem třeba použít všechny druhy výkladu v jejich vzájemné souvislosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2733/2000, či plenární nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96). Úvaze odvolacího soudu, dle níž se při interpretaci § 22 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb. nelze spokojit výhradně s výkladem gramatickým, tedy není důvodu cokoli vytýkat.

Určuje-li pak rozebírané ustanovení, že na rozhodování honebního společenstva se jeho členové podílejí podle výměry honebních pozemků, které vlastní a jež tvoří společenstevní honitbu (§ 22 odst. 3, věta druhá, zákona č. 449/2001 Sb.), a současně že za každý, i započatý hektar výměry honebního pozemku, který v honitbě vlastní, přísluší členovi společenstva jeden hlas (§ 22 odst. 3, věta třetí, zákona č. 449/2001 Sb.), je nasnadě, že směřuje a priori k tomu, aby se míra možnosti ovlivňovat rozhodování společenstva odvíjela od výměry pozemků vlastněných jeho členy. K přepočtení vlastněné rozlohy na hlasy pak má sloužit jako jednotka jeden hektar, což se jeví účelným a praktickým s ohledem na zákonem předpokládanou rozlohu honitby (nejde-li o oboru) o minimální ploše 500 ha (srov. § 17 odst. 7 zákona č. 449/2001 Sb.). Byť zvolené jednotné číslo slova pozemek ve spojení „započatý hektar výměry honebního pozemku“ je poněkud matoucí a svádí k dovolateli nastíněnému pojetí, nelze je mít za převažující nad argumenty hovořícími ve prospěch výkladu preferujícího stanovení počtu hlasů dle souhrnné výměry honebních pozemků. Již základní teze obsažená ve druhé větě řešeného ustanovení značí, že klíčová je rozloha všech vlastněných honebních pozemků. Bylo-li by určující výlučně pravidlo vyjádřené ve větě třetí rozebíraného odstavce, pak by mohl být v závislosti na výměře jednotlivých honebních pozemků upozaděn princip vyjádřený v jeho druhé větě, což by byl stav jistě nežádoucí. Oproti tomu výklad výše naznačený umožňuje smysluplnou konkordanci obou zákonem daných pravidel. Pro preferenci logického výkladu hovoří i to, že pojem pozemek je právním řádem pojímán jako termín, pod nějž je možno podřadit různým způsobem vymezenou část zemského povrchu (srov. § 27 písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, účinného do 31. 12. 2013, § 2 písm. a/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, účinného od 1. 1. 2014, dále pak např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005).

Přiléhavé jsou v tomto směru také odkaz odvolacího soudu na plenární nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, a akcentace úvah v tomto nálezu vyslovených. Ústavní soud se sice vyjadřoval k ručení člena honebního společenstva, avšak v rámci posouzení této otázky se zaobíral i hlasovacím právem členů společenstva a ustanovením § 22 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb. Vyložil přitom, že podíl na rozhodování společenstva je dán výměrou vlastněných pozemků, aniž by jakkoliv připustil význam jejich administrativního členění. Jednoznačný závěr Ústavního soudu, dle nějž člen honebního společenstva ručí za závazky společenstva podle výměry vlastněných honebních pozemků, což odpovídá pravidlu pro hlasování na valné hromadě, tedy nedává prostoru pro pojetí pozemků jako jednotek, za něž jsou ve vztahu ke každému jednotlivému z nich přiřazovány hlasy dle jejich výměry. Akceptace náhledu žalobců by předestřené vychýlila z rovnováhy, neboť výše ručení by nemusela být adekvátní podílu na rozhodování.

Ke zmiňované diskriminaci vlastníků pozemků o menší výměře je možno podotknout, že žalobci předestíraný způsob hlasování by nemusel jednoznačně a trvale vést k posílení vlivu těchto vlastníků na rozhodování společenstva. Členové vlastnící pozemky o větší výměře by mohli činit kroky k jejich rozdělení, a takto opětovně získat svou dominanci. I kdyby byl takovýto postup v projednávané věci pouze nepodloženou spekulací, je-li řešena otázka stanovení počtu hlasů v obecné rovině, je třeba přihlížet k veškerým možným aspektům provázejícím uvedený postup. Především je ovšem nutno zdůraznit, že princip, dle nějž je míra ovlivňování rozhodování určité korporace založené na majetkovém substrátu daná velikostí podílu na vlastnictví tohoto substrátu, prostupuje celý právní řád (srovnej například § 1206 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, navazující na § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů/, účinného do 31. 12. 2013), vyjadřuje význam vlastnického práva jednotlivce a není důvodu od něj dožadovaným dílčím způsobem ustupovat ani v případě honebních společenstev.

Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč. Na straně vedlejšího účastníka pak žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. dubna 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru