Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2760/2020Rozsudek NS ze dne 11.11.2020

HeslaNáhradní pozemek
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2760.2020.2
Dotčené předpisy

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2760/2020-241

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) F. V., nar. XY, bytem XY, a b) J. B., nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 163/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2020, č. j. 23 Co 33/2020-211, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2020, č. j. 23 Co 33/2020-211, se ruší; současně se ruší rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 22. července 2019, č. j. 11 C 107/2018-192, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. 5. 2019, č. j. 23 Co 33/2020-211, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 11. 2019, č. j. 10 C 163/2019-186, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů nebyli žalobci ani jejich právní předchůdci při uspokojování restitučního nároku dostatečně aktivní; neúčastnili se totiž v potřebné míře veřejných nabídek (žalobce ad a/ pouze dvakrát a žalobkyně ad b/ pouze jednou). Za této situace soudy nižšího stupně postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců neshledaly liknavým či svévolným, a to ani v poměrech, kdy žalovaná o nevydání odňatých pozemků pro zákonné překážky rozhodla až po 26 letech od zahájení restitučního řízení (1991). Z uvedených důvodů žalobě o nahrazení projevu vůle nevyhověly.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované. Odkázali zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, a ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2811/2018. Zdůrazňovali, že jejich restituční nárok není dosud uspokojen, ačkoliv jej uplatnili již v roce 1991. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. (přičemž obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným pro řešení otázky liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé je ani nenamítají.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky, pro jejíž vyřešení bylo dovolání shledáno přípustným.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt); srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem (srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaného pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem – restituční nárok zde byl uplatněn v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo až v roce 2006 – nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020).

Rozhodovací praxe dále dovozuje, že postup žalované (či jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) vůči osobám vybaveným nárokem na náhradní pozemek podle zákona o půdě lze kvalifikovat jako liknavý rovněž tehdy, je-li v řízení prokázáno, že vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevovala oprávněná osoba zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, namísto zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Oproti tomu je třeba jinak posuzovat situaci, kdy se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky bez legitimního důvodu ani nezajímala (v poměrech, kdy nabídka již měla potřebné parametry) a od počátku (bezdůvodně) sledovala cíl domoci se konkrétních vybraných pozemků (a to kupříkladu i pozemků do veřejné nabídky nezařaditelných); k tomu srovnej např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.

Uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu odvolací soud v dané věci žel zohlednil v míře nedostatečné, nepřihlédl ke všem relevantním kritériím a oproti nim akcentoval hlediska, jež jsou méně právně významná. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů totiž vyplývá, že nárok dovolatelů – oprávněných osob, jež se, coby nástupci původní oprávněné osoby, domáhají svých práv již od roku 1991 – nebyl dosud zákonem regulérním způsobem uspokojen. Přestože délka řízení před pozemkovým úřadem bez dalšího (sama o sobě) nemusí zakládat mimořádnost okolností odůvodňujících převod konkrétních pozemků nezařazených do veřejné nabídky žalované oprávněným osobám, nelze přehlížet, že o nevydání odňatých pozemků pro zákonné překážky bylo v posuzovaném případě rozhodnuto až v roce 2017, tj. po 26 letech, přičemž restituční nárok dovolatelů od jejich uplatnění u pozemkového úřadu zůstává neuspokojen. Aktivitě dovolatelů při uspokojování restitučního nároku (snaze domoci se uspokojení restitučního nároku formou účasti na veřejné nabídce pozemků, a nikoliv „jen“ prostřednictvím žaloby o nahrazení projevu vůle) přitom nasvědčuje jejich účast v nabídkových řízeních konaných v roce 2017.

Ve světle výše uvedené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, se tedy ve vylíčených skutkových poměrech projednávané věci (restituční nárok dovolatelů uplatněný před pozemkovým úřadem v roce 1991 zůstává vzdor účasti v nabídkových řízeních organizovaných žalovanou dosud neuspokojen) závěry soudů nižšího stupně o nedostatku aktivity dovolatelů při uspokojování jejich restitučního nároku nejeví být zcela přiměřenými.

Právní posouzení věci odvolacím soudem (pokud jde o posouzení liknavosti a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku dovolatelů) je tedy (se zřetelem k výše uvedenému) neúplné, a proto nesprávné. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil; jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 11. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru