Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 276/2019Rozsudek NS ze dne 31.10.2019

HeslaBezdůvodné obohacení
Pasivní legitimace
Obec
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.276.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 3028 odst. 1,3 o. z.

§ 451 odst. 1 obč. zák.

§ 34 předpisu č. 128/2000 Sb.

§ 458 odst. 1 obč. zák.

§ 118a odst. 3 o...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 276/2019-467

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní 58/32, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 2.301.448,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 46/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2018, č. j. 15 Co 527/2017-432, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2018, č. j. 15 Co 527/2017-432, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Právní předchůdkyně žalobce (jeho matka) N. M. se žalobou podanou dne 19. 3. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení - po změně žaloby soudem připuštěné - ve výši 2.301.448,40 Kč (s příslušenstvím) za bezesmluvní užívání pozemku p. č. XY o výměře 15036 m2 v k. ú. XY v jejím vlastnictví za období od 1. 5. 2008 do 31. 3. 2010, které žalovanému vzniklo tím, že jeho právní předchůdce Národní výbor hl. m. Prahy na tomto pozemku vybudoval bez souhlasu žalobkyně XY, že pozemek byl v uvedeném období (a je doposud) takto užíván, že se na něm nacházejí asfaltové cesty, altán a lavičky a že v rámci lesoparku slouží k rekreaci občanů Prahy. Výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného za uvedené období vyčíslila žalobkyně v částce odpovídající obvyklému nájemnému podle Cenového věstníku Ministerstva financí, jímž se zavádí cenová regulace nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, a to 85 Kč/m2/rok.

Obvodní soud pro Prahu 1 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 20 C 46/2010-363, uložil žalovanému povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobce N. M. částku 2.301.448,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení a zároveň náhradu nákladů řízení ve výši 442.730,57 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit České republice náhradu nákladů ve výši 27.887,50 Kč na účet „zdejšího soudu“ (výrok II.). Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 6. 4. 2012, č. j. 20 C 46/2010-117, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.240.470 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1.209.145 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 5. 2009 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení z částky 1.240.470 Kč za dobu od 1. 5. 2009 do 30. 6. 2010, zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, č. j. 15 Co 435/2012-168, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že „v dalším průběhu řízení je třeba prostřednictvím revizního znaleckého posudku se dobrat výše obvyklého nájemného v daném místě a čase, aby byly odstraněny… pochybnosti o správnosti znaleckého posudku“ a že „v dané věci nebyla splněna podmínka pro postup podle § 136 o. s. ř.“.

Soud prvního stupně vyšel na základě provedených důkazů ze zjištění, že vlastníky označeného pozemku, evidovaného jako orná půda, jsou žalobkyně a P. M. každý co do ideální ½, že tento pozemek, jehož dřívějším vlastníkem byla žalobkyně, byl v minulosti bez jejího souhlasu orgány hlavního města Prahy začleněn do XY a v tzv. „Akci Z“ na něm byly zbudovány parkové úpravy, osazeny lavičky a zbudovány cesty, že údržbu a péči o lesy, cesty a jiná zařízení v tomto lesoparku provádí žalovaným zřízená organizace Lesy hl. m. Prahy, a to jak na pozemcích v jeho majetku, tak i na soukromých lesních pozemcích, a to na základě smluv uzavíraných s jejich vlastníky (což se netýká předmětného pozemku, který je veden jako orná půda, takže jeho údržba není prováděna od října 1996), že rozhodnutím Místního úřadu Praha 15 ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. OÚR 3230/97/Jo-Ho, byla zamítnuta žádost žalobkyně o odstranění 18 laviček, altánu a asfaltových cest umístěných na jejím pozemku s odůvodněním, že je nedílnou součástí rekreační oblasti lesoparku, že se jedná o lesní pozemek, který nelze k jinému účelu využít a že lavičky a altány byly v minulosti osazeny na celém území lesoparku a slouží k oddechu všech obyvatel celé Prahy. Soud dále zjistil, že ve věci týchž účastníků ohledně totožného nároku žalobkyně za jiná časová období již soudy rozhodovaly, přičemž konkrétně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3804/2009, kterým bylo odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 35 Co 21/2009-75 (jímž potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2008, č. j. 13 C 159/2006-58) z důvodu, že shodnou otázku Nejvyšší soud již řešil (navíc mezi totožnými účastníky při posuzování shodného nároku uplatňovaného pouze za jiné období) v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, a to se závěrem, že „za situace, kdy právní předchůdce žalovaného vybudoval v tzv. „Akci Z“ na pozemku žalobkyně parkové úpravy a v souladu s územním plánem začlenil tuto část území do lesoparku XY, užívá jej při absenci nájemní smlouvy bez právního důvodu a na úkor žalobkyně se podle § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodně obohacuje“, přičemž dovolací soud současně neshledal žádný důvod se od své judikatury odchýlit ani v tomto případě. Pokud jde o základ nároku, soud s ohledem na to, že stav předmětného pozemku je shodný jako v předchozím období, dospěl k závěru, že žalovanému vzniká na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“), neboť předmětný pozemek je i nadále součástí XY a je občany hl. m. Prahy běžně užíván jako součást tohoto lesoparku, včetně na něm umístěných zpevněných cest. V tomto ohledu se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, který se touto otázkou ve vztahu mezi totožnými účastníky zabýval za jiné časové období v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003. Uzavřel, že nedošlo-li ani v období od 1. 5. 2008 do 31. 3. 2010 ze strany žalovaného k odstranění parkových úprav a uvedení pozemku do původního stavu tak, aby nebyl součástí Lesoparku XY, ani k uzavření nájemní smlouvy mezi účastníky, vzniklo mu i v tomto období bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98 a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99), podle níž musí tato výše odpovídat zpravidla obvyklému nájemnému odpovídajícímu způsobu užívání ze strany povinného v daném místě a čase. Vzhledem k tomu, že soud nesouhlasil se závěrem znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., doplnil dokazování jím vyžádaným znaleckým posudkem zpracovaným znaleckým ústavem ZNALEX, s. r. o. a výslechem znalce, z jehož závěrů vycházel, a na jehož základě vyčíslil výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému v rozhodném období částkou 2.301.448,40 Kč (a to včetně úroku z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení, když žalovaný byl s plněním tohoto peněžitého závazku v prodlení - § 517 obč. zák.).

Usnesením ze dne 29. 6. 2017, č. j. 20 C 46/2010-394, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl (po skončení dědického řízení) tak, že na místě původní žalobkyně N. M., zemřelé dne 7. 12. 2016, bude v řízení pokračováno s jejím synem P. M., narozeným dne XY.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 15 Co 527/2017-432, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 2.301.448,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů ve výši 27.887,50 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok III.). Odvolací soud přisvědčil námitce žalovaného, že „soud prvního stupně se odchýlil od nyní již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku smluvně neupraveného veřejného užívání pozemků ve vlastnictví jiné osoby je pasivně věcně legitimována obec hl. m. Praha, a nikoliv příslušná městská část“. V této souvislosti odkázal na závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, že „na úkor vlastníka pozemku, který slouží občanům hl. m. Prahy jako veřejná zeleň, se neobohacuje obec hl. m. Prahy, ale příslušný územně samosprávný celek (městská část), jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně saturovány jejich potřeby“, přičemž argumentoval samosprávným uspořádáním hl. m. Prahy a tím, že městské části jako veřejnoprávní korporace hospodařící s vlastním majetkem vystupují v soukromoprávních vztazích samostatně, a tedy pro ně platí všechny soukromoprávní principy včetně principu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizího pozemku. Tyto závěry pak Nejvyšší soud aplikoval i v rozhodnutí ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, v němž pasivní legitimaci hl. m. Prahy připustil pouze za situace, že předmětné pozemky tvoří souvislý funkční celek se stavbami ve vlastnictví hl. m. Prahy, a tedy obec Praha je využívá se svými budovami jako areál (vzájemně propojený soubor nemovitostí), a zdůraznil dále, že v opačném případě by subjektem pasivně věcně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého obecním užíváním nezastavěných pozemků představujících veřejné prostranství byla ve smyslu výše citované judikatury příslušná městská část. Dále pak odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3391/2016, v němž neshledal správným názor Městského soudu v Praze, že obec hl. m. Praha je pasivně věcně legitimována z důvodu, že převzala závazky investora za dostavbu parku, že park svým významem přesahuje hranice městské části a je významným rekreačním místem využívaným všemi občany hl. m. Prahy. Odvolací soud proto odmítl námitku žalobce, že „otázku pasivní legitimace dosud zdejší i dovolací soud řešily opačně“, a že „tedy novou judikaturu nelze na jeho případ aplikovat“. V tomto ohledu uvedl, že „rozsudky, kterými soudy posuzovaly jiná rozhodná období“, jsou rozhodnutími v jiné věci a nejsou tak pro něj závazná (viz rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016), a navíc, že v žalobcem zmiňovaných předchozích řízeních nebyla otázka pasivní legitimace předmětem přezkumu Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, na nějž poukázal žalobce, výslovně neřešil „konflikt mezi možnou pasivní legitimací hl. m. Prahy a příslušné městské části“, ale zabýval se otázkou, zda k bezdůvodnému obohacení na úkor původní žalobkyně došlo podle § 451 a násl. obč. zák. tím, že předmětný pozemek byl v rozhodnou dobu začleněn do lesoparku, a tímto způsobem občany využíván k rekreaci; navíc, i kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že k vydání bezdůvodného obohacení není pasivně legitimována městská část, ale žalovaný, neznamená to, že „jednou vyslovený právní názor již nelze nikdy revidovat“. Odvolací soud dále dodal, že „jen ze skutečnosti, že před rokem 1989 se tehdejší Národní výbor hl. m. Prahy přímo podílel na začlenění předmětného pozemku do uvedeného lesoparku a začal s ním nakládat jako s vlastním, ještě nelze dovozovat, že již proto bude vždy dána pasivní legitimace žalovaného bez ohledu na současné samosprávné uspořádání“.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to nesprávně právně posouzené otázky pasivní legitimace žalovaného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, kterou dovolací soud dosud neřešil. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s judikaturou i s předchozími rozhodnutími soudů v totožných sporech mezi shodnými stranami o vydání bezdůvodného obohacení týkajících se jen jiného časového období změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl z důvodu údajného nedostatku pasivní legitimace žalovaného, aniž zohlednil veškeré rozhodné skutečnosti, a že judikaturu dovolacího soudu neaplikoval přiléhavě. Poukázal na to, že XY lesopark se rozkládá na území městských částí Praha 10, Praha 11, Praha 15 a Praha-Petrovice (viz § 5 nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy), že je významný celospolečensky, že jeho správu nevykonává žádná z uvedených městských částí, nýbrž žalovaný, a to prostřednictvím Odboru ochrany prostředí hl. m. XY, a že jeho údržbu realizuje příspěvková organizace Lesy hl. m. Prahy (jejíž činnost financuje žalovaný), která pečuje o celoměstsky významnou zeleň. Podle § 19 odst. 4 zákona o hl. m. Praha lze sice městským částem svěřit do správy věci z majetku hl. m. Prahy, které se nacházejí na jejich území, k tomu však v případě pozemků v území XY lesoparku nedošlo. Za zásadní považuje dovolatel posouzení otázek, čí potřeby XY lesopark saturuje, tj. zda občanů celého města či pouze některé městské části (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1127/2009), který subjekt vykonává péči o pozemky v XY a který je má ve správě. Podpůrně pak poukázal na brožuru XY lesopark vydanou v roce 2007 odborem ochrany prostředí hl. m. Prahy, podle níž mj. „XY lesopark společně s XY přehradou tvoří významné rekreační zázemí pro velkou část obyvatel Prahy“. Dovolatel je tedy přesvědčen o tom, že právní závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného je s ohledem na uvedené skutečnosti předčasný, nedostatečně podložený a tudíž nesprávný. Odkázal-li odvolací soud i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3391/2016, dopustil se zjednodušení, neboť „v tomto případě se jednalo o XY park XY, jehož správa byla svěřena Městské části Praha 11, na jejímž území se nachází, a navíc je podstatně menší rozlohy a menšího významu než XY lesopark“. I na webových stránkách www.prahazelena.cz, jejichž autorem je Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, je uvedeno, že správcem XY lesoparku je hl. m. Praha, zatímco správcem XY parku Praha 11 je „Praha 11“. Dále dovolatel uvedl, že si je vědom znění § 241a odst. 6 o. s. ř., je však přesvědčen o tom, že v dané věci se nejedná o novoty, neboť uvedené webové stránky a brožura z roku 2007 jen dokreslují vůli žalovaného projevenou primárně v právních předpisech, tj. zejména ve Statutu hl. m. Prahy. Domnívá se rovněž, že odvolací soud pochybil i z hlediska procesních předpisů, neboť měl-li za to, že žalobci hrozí neúspěch ve sporu, měl ho o tom poučit a vyzvat jej k doplnění tvrzení a důkazů k prokázání pasivní legitimace žalovaného, zvláště když tato problematika není jednoznačná a je třeba zkoumat každý konkrétní případ; odvolací soud však bez dalšího rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, aniž by žalobce vyzval k doplnění tvrzení a důkazů. Poučovací povinnost je přitom základní povinností soudu vyplývající z § 118a odst. 3 o. s. ř. a platí i pro odvolací soud (§ 213b odst. 1 o. s. ř.). Napadený rozsudek odvolacího soudu byl tedy podle dovolatele nepředvídatelný, což odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1163/2013). Odvolací soud tak svým postupem porušil právní jistotu a právo na spravedlivý proces, jeho rozhodnutí je překvapivé a nekonzistentní, odkazy na judikaturu nedopadají přiléhavě na daný případ a jsou zjednodušené. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit mu částku 2.301.448,40 Kč a náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Žalovaný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalobcem), zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, který subjekt je pasivně věcně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního veřejného užívání cizího pozemku, jenž je součástí Lesoparku XY, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je přípustné, opodstatněné, a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 243 odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) se rozumí stav vyplývající z hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016). Nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a že žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná, což vede k jejímu zamítnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, a ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011).

Se zřetelem k § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Podle § 34 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

Soudní praxe je sjednocena v závěru, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího byť i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005, a ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1064/2005).

Názor na otázku, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou tzv. veřejným prostranstvím (veřejnou zelení, předzahrádkami či veřejnou komunikací pro pěší na sídlišti), se v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dlouhodobě vyvíjel a ustálil v závěru, že bezdůvodně obohaceným (ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák.) subjektem je územně samosprávný celek, jehož obyvatelům předmětné pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, nebo ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015), přičemž v případě specifického samosprávného uspořádání hlavního města Prahy, jež vyplývá ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, tímto subjektem není zpravidla přímo hlavní město XY (leda by pozemky sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého města), nýbrž příslušná městská část, na jejímž území se pozemek nachází (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), neboť právě ta by jinak musela potřeby svých občanů zajistit jiným způsobem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013), a je též oprávněna vybírat místní poplatek za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství [§ 1 písm. c), § 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů] a prostřednictvím územního plánování může též ovlivnit, zda ten který pozemek bude zákonné znaky veřejného prostranství naplňovat i nadále (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012).

Judikatura Nejvyššího soudu, na niž dovolací soud ani v dané věci nehodlá cokoli měnit, se tedy ustálila v závěru, že - nejde-li o pozemek zastavěný stavbou ve vlastnictví hl. m. Prahy - je k vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nezastavěných pozemků, jež jsou veřejným prostranstvím, v zásadě pasivně věcně legitimována příslušná městská část; z této zásady jsou ovšem přípustné výjimky např. v případě pozemků, jež sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého hlavního města Prahy, a relevantní může být i velikost daného prostoru, jeho začlenění do okolní krajiny, historický či společenský význam pro určitý okruh obyvatel, případně funkční souvislost s jinými pozemky apod.

V posuzované věci bylo soudem prvního stupně zjištěno (níže uvedená skutková zjištění nedoznala v odvolacím řízení žádných změn, přičemž při jednání konaném dne 29. 5. 2018 odvolací soud konstatoval, že „nebude provádět dokazování, neboť veškeré skutečnosti již byly zjištěny“), že předmětný pozemek byl orgány hl. m. Prahy začleněn do XY lesoparku, že v tzv. „Akci Z“ na něm byly zbudovány parkové úpravy, cesty a osazeny lavičky, že údržbu a péči o lesy, cesty a jiná zařízení v tomto lesoparku provádí žalovaným zřízená organizace Lesy hl. m. Prahy, a to jak na pozemcích v jeho majetku, tak i na soukromých lesních pozemcích na základě smluv uzavíraných s jejich vlastníky (nikoliv však na pozemku nyní ve vlastnictví žalobce, a to od roku 1996), že správní úřad zamítl žádost původní žalobkyně o odstranění 18 laviček, altánu a asfaltových cest umístěných na předmětném pozemku s odůvodněním, že je nedílnou součástí rekreační oblasti lesoparku, že se jedná o lesní pozemek, který nelze k jinému účelu využít a že lavičky a altány byly v minulosti osazeny na celém území lesoparku a slouží k oddechu všech obyvatel celé Prahy, že předmětný pozemek byl i v období od 1. 5. 2008 do 31. 3. 2010 součástí Lesoparku XY a byl takto občany Prahy běžně užíván, že žalovaný z něj neodstranil parkové úpravy a neuvedl jej do původního stavu tak, aby součástí lesoparku nebyl, a naopak nebylo zjištěno, že by tento pozemek obhospodařovala některá z městských částí.

Odvolací soud v dané věci, aniž by jakkoli vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a aniž by se náležitě zabýval posouzením daného prostoru

- Lesoparku XY, v němž se nachází předmětný pozemek žalobce, jakož i poukazy žalobce na specifika tohoto parku, a při absenci jakéhokoli právního posouzení věci

– jen odkázal na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3391/2016, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, v nichž ovšem byly řešeny skutkově odlišné situace, než v posuzovaném případě, a až příliš úzce vycházel zejména z právních názorů uvedených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3391/2016.

V tomto rozsudku se Nejvyšší soud „neztotožnil se závěrem odvolacího soudu (Městského soudu v Praze) o pasivní věcné legitimaci žalovaného hl. m. Prahy“, odůvodnil-li své rozhodnutí tím, že žalovaný převzal veškerá práva a povinnosti jako stavebník a investor v souvislosti se stavbou „ukončení Centrálního parku XY“, mezi něž počítá i závazky z případného bezdůvodného obohacení, neboť opomenul, že okolnost, jaký subjekt zajišťuje výstavbu určitého areálu (revitalizaci parku), ještě sama o sobě nedeterminuje okruh osob, k zajištění jejichž potřeb je daný projekt realizován. Dovolací soud v něm zdůraznil, že „ani tvrzené převzetí závazků založených smlouvami o nájmu pozemků, na nichž je situován sporný park, by nepostačovalo k učinění závěru o přesunu povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného obecným užíváním cizího pozemku na žalovaného. Pakliže by soudy měly za to, že zde byl učiněn právní úkon, jímž došlo k převzetí závazku (v občanskoprávním smyslu) z bezdůvodného obohacení získaného na úkor žalobkyně v rozhodném období, musely by takovýto akt náležitě identifikovat, respektive časově situovat“. Dodal, že „byla-li předmětná nemovitost využívána k rekreaci obyvatel jako veřejná zeleň - park, tíží povinnost k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezesmluvním užívání odpovídajícího dílu nemovitosti zpravidla příslušnou městskou část, na jejímž území se tento nachází“. Pokud šlo o úvahu, dle níž Centrální park svým významem částečně přesahuje hranice městské části, z čehož by měla plynout pasivní věcná legitimace žalovaného, dovolací soud podotkl, že „tuto kvalitu by zajisté bylo možné přiřknout i řadě jiných veřejně přístupných prostranství, čímž však není nikterak negována skutečnost, že se v zásadě jedná o urbánní prvky, jež ze své povahy slouží v první řadě svému bezprostřednímu okolí. Nejvyšší soud tak nepokládá za přesvědčivě vytěsněný úsudek, podle něhož zmiňovaný park vykazuje nejužší vazbu s potřebami obyvatel městské části, již je tudíž přiléhavé pokládat za subjekt povinný z hlediska projednávaného nároku na vydání nabytého majetkového prospěchu“.

Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že se v dané věci nezabýval individuálními skutkovými okolnostmi rozhodnými pro právní posouzení věci z hlediska otázky stanovení subjektu, který se užíváním pozemku žalobce v rozhodném období obohatil, nevyjímaje z toho ani další shora uvedená kritéria. Je tak možné shledat opodstatněnými výtky žalobce, že odvolací soud při svém rozhodnutí nezohlednil veškeré rozhodné skutečnosti a specifika XY lesoparku [jmenovitě že tento lesopark se rozkládá na území čtyř městských částí, že jeho správu nevykonává žádná z nich, nýbrž žalovaný, a to prostřednictvím Odboru ochrany prostředí hl. m. Prahy, a že jeho údržbu realizuje příspěvková organizace Lesy hl. m. Prahy (jejíž činnost financuje žalovaný), která pečuje o celoměstsky významnou zeleň], že se nevyjádřil k otázce, čí potřeby XY lesopark saturuje, tj. zda občanů celého hlavního města Prahy či pouze některé městské části (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1127/2009), a že judikaturu dovolacího soudu „neaplikoval přiléhavě“.

Odvolací soud pak ani pečlivě nezdůvodl, proč rozhodl zcela odlišně, a to jak v dané věci (viz jeho dřívější zrušující usnesení), tak i od předchozích sporů v totožných řízeních vedených původní žalobkyní proti žalovanému o vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání předmětného pozemku v předchozích řízeních, byť výroky těchto pravomocných rozsudků nejsou pro soud závazné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016). Hodlá-li se totiž soud odchýlit od řešení obdobné věci týchž účastníků, resp. jejich právních nástupců, je povinen své rozhodnutí náležitě odůvodnit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17).

Implicitně vyjádřený závěr odvolacího soudu, že žalovaný není pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního veřejného užívání předmětného pozemku žalobce v rozhodném období, je tak přinejmenším předčasný a tudíž nesprávný.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud žalobce v projednávané věci nepoučil o jeho povinnosti důkazní podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (§ 213b odst. 1 o. s. ř.) stran prokázání jeho tvrzení o pasivní věcné legitimaci žalovaného ve sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011) a při jednání konaném dne 29. 5. 2018 uvedl, že „nebude provádět dokazování, neboť veškeré skutečnosti již byly zjištěny“, přičemž však rozsudek soudu prvního stupně bez dalšího změnil tak, že žalobu zamítl, ačkoliv žalobce mohl mít legitimní očekávání, že daná věc - s ohledem na výsledek předchozích řízení - bude rozhodnuta shodně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlédl ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej výroku o věci samé, jakož i ve všech závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 10. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru