Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2759/2019Usnesení NS ze dne 24.09.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Zmírnění křivd (restituce)
Pozemkový úřad
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2759.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2759/2019-256

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně E. L., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 304/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2019, č. j. 19 Co 326/2018-243, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 19 Co 326/2018-243, změnil ve výrocích I. a II. rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 C 304/2017-212 (jimiž nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dvě smlouvy v uvedeném znění o bezúplatném převodu celkem tří specifikovaných pozemků, a jehož výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení), tak, že žalobu zamítl (výroky I. a II.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2.100 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III.).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobou uplatněném nároku žalobkyně o uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o převodu náhradních pozemků odůvodněném tím, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu, referátu Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 11. 1999, č. j. PÚ 2313/99-4120 MY (3807/00/1), nebylo vyhověno návrhu podanému dne 10. 12. 1992 otcem žalobkyně R. K., jakožto oprávněnou osobou, na vydání dvou konfiskovaných pozemků v k. ú. XY (XY), s tím, že „na tyto parcely se vztahuje § 14 o náhradách dle tohoto zákona“, že otec žalobkyně dne 28. 8. 2005 zemřel, že na základě usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 8. 2008, č. j. 14 D 574/2008-28, nabyla pohledávku z titulu nároku na náhradu za nevydané pozemky žalobkyně, že výše restitučního nároku byla žalovanou stanovena částkou 3.796 Kč, s čímž žalobkyně nesouhlasila (z důvodu, že v případě jednoho pozemku se jednalo o zahradu a nikoliv o zemědělský pozemek) a proto se dopisem ze dne 21. 5. 2017 obrátila na Státní pozemkový úřad (dále jen „SPÚ“) se žádostí o přecenění jejího restitučního nároku, v čemž jí nebylo vyhověno (viz přípis SPÚ ze dne 23. 5. 2017), a že podle závěru znaleckého posudku znalce Ing. L. Hemelíka ze dne 27. 11. 2017, který si nechala zpracovat, činí hodnota odňatých pozemků 26.150 Kč. Žalobkyně z toho dovozuje, že v důsledku nesprávně vyčísleného restitučního nároku se nemohla úspěšně zúčastnit veřejných nabídek pozemků, přičemž současně podotkla, že stejně jako její otec měla zájem na převod pozemků v obci XY, avšak žalovaná až do 20. 11. 2017 žádnou veřejnou nabídku převodu pozemků v této obci nevyhlásila, že „jako osoba právně nevzdělaná neměla znalosti, schopnosti a ani čas bojovat se státními úřady o odčinění majetkové křivdy“ a že „soudu je známo, že žalovaná je v prodlení s uspokojováním restitučních nároků osob domáhajících se vydání náhradních pozemků“.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je po svém otci oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě, že jí svědčí nárok na vydání náhradního pozemku (náhradních pozemků), že její otec se od rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání odňatých pozemků až do své smrti v roce 2005 o svůj restituční nárok nezajímal, že žalobkyně, která tento nárok ve výši 3.796 Kč zdědila, se o něj nezajímala až do května 2017, že teprve poté požádala o jeho přecenění, že se nikdy nezúčastnila veřejné nabídky a že dne 21. 12. 2017 podala žalobu ve smyslu § 11a zákona o půdě, v níž restituční nárok vyčíslila částkou 26.150 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyní tvrzené důvody, pro které ona a ani její otec „neměli možnost“ se přihlásit do veřejné nabídky (z důvodu absence porozumění novým technologiím, nedostatku přístupu k internetu, pokročilému věku, a skutečnosti, že prožila život v jedné malé obci, jak uvedla ve vyjádření k odvolání žalované), „nemohou být těmi důvody, pro které judikatura umožnila obejít veřejnou nabídku a domáhat se konkrétních pozemků prostřednictvím nahrazení projevu vůle žalované (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4926/2017). Dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se nepodává, že by postup žalované ve vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak je vymezila judikatura (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29.). Pokud se totiž oprávněná osoba bez legitimního důvodu nezajímala o převod pozemků z veřejné nabídky, nýbrž sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků, pak nelze přistoupit k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku, když nelze dovodit, že oprávněná osoba se i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Odvolací soud poukázal na to, že „žalobkyně ani její otec neparticipovali na veřejných nabídkách ani jinak aktivně nevyužívali zákonem předvídané nástroje, se žalovanou po celých 18 let nekomunikovali a po celou tuto dobu se o svůj restituční nárok nijak nezajímali; požadavku žalobkyně na vydání konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku tak nelze vyhovět. Takový postup totiž předpokládá liknavý, diskriminační či svévolný postup žalované (resp. jejího právního předchůdce) a zároveň aktivní postup oprávněné osoby, který však nebyl v řízení prokázán. K otázce tvrzeného chybného ocenění restitučního nároku žalobkyně odvolací soud (z důvodu odlišného právního názoru na údajnou liknavost žalované) pro nadbytečnost další dokazování neprováděl, přičemž však o správnosti ocenění tohoto nároku provedeného soudem prvního stupně ve výši 6.528,06 Kč měl pochybnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a problematika posuzovaná odvolacím soudem je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolatelka považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za „podivné“ a „rozporné se zákonem a s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR“, neboť „nesprávně kvalifikoval absenci liknavého postupu žalované, a stejně tak i její aktivitu a iniciativu při prosazování jejího restitučního nároku“. Odvolací soud podle jejího názoru pominul fakt, že „nikoli oprávněné osoby mají povinnost aktivního postupu či komunikace se žalovanou, nýbrž že podle § 11 odst. 2 zákona o půdě bylo základní zákonnou povinností žalované převádět náhradní pozemky, přičemž struktura její nabídky musela mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). I přes tuto skutečnost žalobkyně usilovala o správné ocenění restitučního nároku, když dle veřejných listin byla konfiskována užitková zahrada a nikoliv trvalý travní porost. Odvolacímu soudu vytýká opomenutí skutečnosti, že „se ve své podstatě nemohla účastnit veřejných nabídek nejen z důvodu malé počítačové gramotnosti a pokročilého věku apod., ale i z důvodu nesprávného ocenění restitučního nároku“; podle závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, však nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné. Dále dovolateka uvedla, že „princip veřejných nabídek, coby jakési soutěže mezi oprávněnými osobami“…, „vnímá jako diskriminační sám o sobě“, že „žalovaná 26 let neučinila cokoli“ ve vztahu k uspokojení jejího restitučního nároku, a „naopak ještě obstruuje správné ocenění tohoto nároku, zatímco žalobkyně usilovala o správné ocenění nároku, vyhledala vhodné náhradní pozemky a požádala o jejich vydání, a za stavu, kdy se tohoto u žalované dobrovolně nedomohla, podala příslušnou žalobu“. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí sice odvolává na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, avšak dle jejího názoru „označenou právní otázku“ řeší zásadně v rozporu s ní. Pokud se však žalobkyně domáhá svého nároku 26 let a odvolací soud označí postup žalované za nikoli liknavý a naopak vyčítá žalobkyni a jejímu předchůdci nedostatek iniciativy a konstruuje nějaké povinnosti komunikace se žalovanou, pokládá dovolatelka takový výklad za neakceptovatelný a neslučitelný s principy právního státu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, eventuelně, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v dané věci odchýlit.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatelka sice v dovolání nevymezila výslovně otázku hmotného (nebo procesního) práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, z obsahu dovolání však lze dovodit, že nesouhlasí s jeho právním závěrem, že v jejím případě nejsou naplněny předpoklady pro vyhovění žalobě o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření žalobkyní navrhovaných smluv o převodu náhradních pozemků podle § 11a zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V judikatuře soudů byl vysloven závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).

Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu Fondu (žalované), který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně Fondu (žalované). Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup Fondu (žalované) byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).

V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, jež nebylo ze strany dovolatelky rozporováno, že se neúčastnila veřejných nabídek (a do své smrti v roce 2005 ani její otec), a že žalobkyně teprve v roce 2017 požádala žalovanou o přecenění jejího restitučního nároku z důvodu, že jeden z pozemků měl být žalovanou oceněn jako sad a nikoliv jako zemědělský pozemek. Ze skutkových závěrů soudů v předcházejícím řízení se nepodává, že by postup žalované ve vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak byla shora odkazovanou judikaturou vymezena. Ostatně sama žalobkyně již před soudem prvního stupně uváděla, že „mezi důvody, které jí a jejímu otci bránily ve větší iniciativě při prosazování restitučního nároku, patří i určité osobní charakteristiky obou, když dosáhli pouze základního vzdělání, celoživotně pobývají v jedné malé obci a vzhledem k jejich věku a zkušenostem neměli ani znalosti, možnosti a přístup k moderním komunikačním nástrojům“, že „oba neměli čas ani schopnosti účastnit se jakýchkoli veřejných nabídek pozemků, protože byli bez přístupu k internetu a nemohli si dovolit neustálé cestování a zjišťování, zda snad žalovaná nevyhlašuje nějakou veřejnou nabídku“, a že „ona ani její předchůdce neměli žádný rozumný důvod se podobných nabídek účastnit, když pouze zanedbatelné minimum z nich se týkalo katastrálního území bývalé obce XY nebo XY, tedy míst, odkud žalobkyně a její otec pocházejí a trvale žijí“. Jestliže podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu lze k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby (jíž vznikl nárok na náhradu - na náhradní pozemek za pozemky, které jí nebo jejímu právnímu předchůdci nebyly vydány) mimo veřejnou nabídku přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup Fondu (žalované) kvalifikovat jako liknavý (svévolný či diskriminační), jen tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění dlouhodobě domoci svých práv, pak v dané věci je jednoznačné, že k takovému závěru nelze dospět u otce žalobkyně, který do své smrti v roce 2005 žádnou aktivitu při uspokojování restitučního nároku nevyvinul, a stejně tak ji nevyvinula ani žalobkyně poté, co tento nárok v roce 2008 ve výši 3.796 Kč zdědila, a teprve v roce 2017 požádala žalovanou o přecenění jednoho z pozemků z důvodu, že se jednalo o sad a nikoliv zemědělský pozemek, a vzápětí dne 21. 12. 2017 podala žalobu, jíž se domáhá uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dvě smlouvy o převodu tří náhradních pozemků.

Pokud pak dovolatelka kritizuje obecně koncepci uspokojování restitučních nároků oprávněných osob skrze veřejnou nabídku žalované (resp. Fondu), pak je třeba poukázat na to, že nedostatky v počínání žalované (resp. Fondu) byly sice konstatovány i v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, a ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4265/2007), leč vždy ve vztahu ke konkrétnímu restituentovi, a nelze je tedy zobecňovat a dovozovat z nich bez dalšího v odlišných případech nárok oprávněné osoby na vydání jí vybraného pozemku, jak činí žalobkyně. Též žalobkyní v průběhu řízení akcentované subjektivní důvody, jež měly žalobkyni, resp. jejímu otci, eventuální účast v nabídkovém řízení komplikovat, nedokládají ničeho o nepřípustném (liknavém, svévolném nebo diskriminačním) jednání žalované (Fondu), pro něž by se jevilo opodstatněným přistoupit k nahrazení jejího projevu vůle k uzavření žalobkyní navrhovaných smluv.

Protože dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 9. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru