Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2738/2020Rozsudek NS ze dne 29.10.2020

HeslaNáhradní pozemek
Pozemkový úřad
Oceňování majetku
Znalecký posudek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2738.2020.3
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 127 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 127a o. s. ř. ve znění od ...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2738/2020-1041

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. G., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 41/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2020, č. j. 19 Co 413/2019-1000, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2020, č. j. 19 Co 413/2019-1000, vyjma jeho výroku I., a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. září 2019, č. j. 12 C 41/2018-916, vyjma části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem dohodu o převodu pozemků parc. č. XY v kat. území a obci XY, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou - poté, co řízení částečně pro zpětvzetí žaloby zastavil, a poté, co připustil změnu žaloby - rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j.

12 C 41/2018-916, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu (v tam specifikovaném znění) podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to parc. XY v kat. území a obci XY, parc. č. XY v kat. území XY, obec XY, parc. č. XY v kat. území XY, obec XY, parc. č. XY v kat. území XY, obec XY, parc. č. XY v kat. území a obci XY, obec XY, a parc. č. XY v kat. území a obci XY (výrok I.), s tím, že vydáním označených pozemků se uspokojuje nárok žalobce ve výši 251.580,76 Kč (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 67.450,05 Kč k rukám zástupce žalobce.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutími Okresního úřadu Semily, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 20. 5. 1997, č. j. PÚ 125/91, č. rozhodnutí 3170/97 (dále též jen „rozhodnutí č. 3170/97“), a ze dne 2. 6. 1997, č. j. PÚ 125/91, č. rozhodnutí 3184/97, (dále též jen „rozhodnutí č. 3184/97“), bylo rozhodnuto tak, že oprávněná osoba J. G. (matka žalobce) není vlastníkem označených pozemků v obci XY a kat. území XY z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, tedy že k nim bylo zřízeno právo osobního užívání, že podle rozhodnutí č. 3170/97 byla matka žalobce osobou oprávněnou ve vztahu k id. podílu 1/3 na pozemcích (správně k id. podílu 1/3 ve vztahu k id. ½ pozemků ), a dle rozhodnutí č. 3184/97 k id. podílu ½ ve vztahu k celku, že smlouvou o bezúplatném převodu restitučního nároku osob blízkých ze dne 3. 10. 2017 převedla svůj nárok z těchto rozhodnutí bezúplatně na žalobce, což bylo žalované oznámeno. Dále soud ze znaleckého posudku znalce Ing. Petra Neradila z oboru stavebnictví a ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, ze dne 22. 6. 2018, č. 519/36/2018, o ocenění pozemků nevydaných oprávněné osobě rozhodnutím č. 3184/97, předloženého žalobcem, zjistil, že na podkladě dopisů Státního notářství Semily ze dne 17. 6. 1965 a ze dne 2. 6. 1966 (které též předložil žalobce) je znalec ocenil jako pozemky stavební dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a jejich cenu stanovil celkem na částku 639.720 Kč. Dopisem Státního notářství Semily ze dne 17. 6. 1965 bylo J. G. oznámeno, že „na jejím pozemku č. kat. 176 si různí občané stavějí chaty“, a proto jí bylo doporučeno, aby svoji polovinu pozemku darovala státu, dopisem ze dne 2. 6. 1966 jí bylo sděleno, že z pozemku č. kat. 176 byly do osobního užívání přiděleny dílce XY a že byla vyzvána k odprodeji těchto pozemků za kupní cenu 0,40 Kčs za 1 m2, a dopisem ze dne 20. 1. 1967 jí k jejímu dotazu, na základě čeho je stanovena cena 0,40 Kčs za 1 m2, bylo sděleno, že tato cena se stanoví v případě vyvlastnění nemovitostí za pozemek prokazatelně určený pro stavbu rodinného domu, resp. v tomto případě pro stavbu rekreační chaty. Poté J. G. kupní smlouvou ze dne 25. 5. 1967 (správně ze dne 6. 6. 1967) prodala čsl. státu pozemky, které jsou předmětem ocenění znaleckého posudku znalce Ing. Neradila, za 0,40 Kčs za 1 m2. Dále soud konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu § 4 zákona o půdě, že „mu nebyly vydány“ pozemky z důvodu překážky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě, že jako osobě oprávněné mu přísluší náhrada za nevydané pozemky dle § 11 odst. 2 zákona o půdě a že nárok žalobce byl uspokojen do výše 68.066,50 Kč bezúplatným převodem náhradních pozemků, sporné však mezi nimi bylo, zda žalovaná při uspokojování nároku žalobce postupovala svévolně či liknavě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009), a jak má být provedeno ocenění nevydaných pozemků, od nějž se odvíjí výše restitučního nároku žalobce. V těchto ohledech dospěl soud k závěru, že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky vyplývající z rozhodnutí č. 3184/97 činil 319.860 Kč, tedy hodnotu podílu ve výši ½ ceny pozemků, jak byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. Neradila, neboť ten správně vycházel z toho, že pozemky je třeba ocenit jako stavební, když z korespondence mezi matkou žalobce a Státním notářstvím Semily vyplývá, že stát je nabyl od matky žalobce v době, kdy byly dány do osobního užívání za účelem výstavby rekreačních objektů, čemuž odpovídá cena, za niž stát pozemky vykoupil, sdělení, že si na pozemcích různí občané již stavějí rekreační objekty, jakož i závěr pozemkového úřadu, že jejich vydání brání překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Podstatný je totiž charakter všech pozemků v době jejich převodu na stát, čímž je míněn faktický stav užívání pozemků (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4375/2015 a sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). V návaznosti na to pak soud dospěl k závěru, že žalovaná si počínala přinejmenším značně liknavě, v důsledku čehož nároky žalobce, uplatněné původní osobou oprávněnou již v roce 1991, dosud nebyly vypořádány; „žalovaná o těchto nárocích rozhodla“ rozhodnutími dne 2. 6. 1997 a ze dne 20. 5. 1997 a teprve na základě podnětu žalobce ze dne 16. 4. 2012 bylo provedeno přecenění „části nároku žalobce za pozemky nevydané rozhodnutím ze dne 20. 5. 1997“, další žádosti žalobce o přecenění jeho nároku z roku 2018 již žalovaná nevyhověla. Jejím námitkám, že žalobce v letech 1997-2012, stejně jako v letech 2012-2018, nevyvinul žádnou iniciativu, aby se domohl přezkumu výše jeho nároku, soud nepřisvědčil, neboť „osoba oprávněná by měla mít důvěru v to, že rozhodnutí organizační složky státu je konečné a věcně správné“. Byla to tak žalovaná, která svojí nečinností způsobila, že žalobce v důsledku nesprávného ocenění jeho nároku se mohl domáhat plnění pouze do výše jí uznaného nároku. V této skutečnosti lze podle soudu spatřovat liknavost takového rozsahu, že v souladu se závěry judikatury má žalobce právo domáhat se vydání náhradních pozemků žalobou, jíž vymezí, které pozemky ve správě žalovaného mu mají být na uspokojení jeho nároků převedeny, jelikož žalovaná tím, že přecenění jeho nároku provedla až v roce 2012 (tedy po 15 letech od vydání rozhodnutí, z nějž žalobce svůj nárok odvíjí), a tím, že i nadále sporuje celkovou výši nároku žalobce, mu znemožnila, aby se mohl v rozsahu odpovídajícím výši jeho nároku účastnit veřejných nabídek. Pakliže z provedeného dokazování dále vyplývá, že cena pozemků nárokovaných žalobcem (celkem ve výši 251.580,76 Kč) nepřevyšuje doposud jeho neuspokojený nárok, který nyní činí 252.694,40 Kč, a že vydání nárokovaných pozemků nebrání žádná zákonná překážka, soud žalobě vyhověl (ačkoliv žalovaná v řízení uváděla, že žalobcův nárok nebyl uspokojen jen do výše 368,30 Kč).

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 19 Co 413/2019-1000, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem dohodu o převodu pozemků parc. XY v kat. území a obci XY, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývající části výroku I. jej potvrdil (výrok II.), ve výroku II. jej změnil tak, že vydáním pozemků označených ve výroku I. se uspokojuje nárok žalobce ve výši 66.472,02 Kč (výrok III.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 66.789,30 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24.193,50 Kč k rukám jeho zástupce. Odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že soud prvního stupně nepřihlédl k jejímu tvrzení, že smlouvou o výměně pozemků uzavřenou mezi J. G. a MNV Dolánky dne 27. 1. 1981 obdržela za její id 1/2 pozemků p. č. XY a st. p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, směnou jiný pozemek, a že tedy za tuto část pozemků žalobci nenáleží žádná náhrada. Odvolací soud proto důkaz touto listinou provedl a současně zopakoval část důkazů provedených soudem prvního stupně, které mají s jejím obsahem věcnou souvislost, konkrétně kupními smlouvami ze dne 25. 5. 1967 (správně ze dne 6. 6. 1967) a ze dne 20. 4. 1971, rozhodnutím pozemkového úřadu č. 3184/97 a znaleckým posudkem znalce Ing. Petra Neradila. Ze smlouvy o výměně pozemku odvolací soud zjistil, že jejím předmětem byla bezúplatná výměna id. 1/2 pozemkových parcel č. XY (ostatní plochy) v obci XY, kat. území XY, ve vlastnictví J. G., za id. 1/2 pozemkové parcely č. XY (zahrada) tamtéž ve vlastnictví čs. státu - MNV Dolánky u Turnova. Z kupních smluv uzavřených mezi J. G. a státem dne 25. 5. 1967 (správně dne 6. 6. 1967) a dne 20. 4. 1971 odvolací soud ověřil, že shora označená id. 1/2 pozemků v jejím vlastnictví nebyla předmětem žádné z nich. Z rozhodnutí č. 3184/97 dále zjistil, že jeho výrokem I. byl oprávněné osobě J. G. vydán mimo jiné vlastnický podíl 1/2 nemovitostí č. XY, a výrokem II. bylo rozhodnuto, že oprávněná osoba není vlastnicí mimo jiné vlastnického podílu id. 1/2 parcel č. XY v kat. území XY. Ze znaleckého posudku Ing. Petra Neradila pak vyplývá, že předmětem ocenění byla i id. 1/2 těchto pozemkových parcel o celkové výměře 1.455 m2 „při ceně 90 Kč za 1 m2 pozemku“. Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud dovodil, že dosud nevyčerpaný zůstatek restitučního nároku žalobce činí nikoli 251.580,76 Kč, ale je třeba ho ponížit o polovinu hodnoty shora označených pozemků, která činí celkem 130.950 Kč (viz znalecký posudek Ing. Neradila), a že polovina této částky odpovídající rozsahu pozemků směněných matkou žalobce v roce 1981 činí 65.475 Kč; restituční nárok žalobce by tedy bylo možno v tomto řízení uspokojit jen co do výše 186.105,76 Kč.

Pokud jde o základ nároku uplatněného žalobcem, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, včetně jeho odkazu na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, a s poukazem na § 13 větu před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mu přisvědčil, pokud dovodil, že postup žalované při uspokojování tohoto nároku byl liknavý a svévolný. Zdůraznil zejména přístup žalované k ocenění nároku žalobce založeného rozhodnutím č. 3184/97, v důsledku něhož „byl žalobce v podstatě vyloučen z veřejných nabídek, neboť i kdyby se do nich přihlásil, žalovaná by vycházela ze svého pro žalobce diskriminačního ocenění jeho restitučního nároku, případně by ho odmítla uspokojit pro jí tvrzené přečerpání nároku“. K odvolacím námitkám žalované ohledně ocenění nevydaných pozemků znaleckým posudkem znalce Ing. Neradila odvolací soud uvedl, že se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádal již soud prvního stupně (viz bod 12. odůvodnění jeho rozhodnutí), včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byl vyvrácen právní názor žalované uplatněný i v tomto řízení, že důkazem o stavebním charakteru odňatých pozemků může být pouze územní rozhodnutí existující v době jejich odnětí, a že listiny předložené žalobcem dostatečně prokazují, že jeho matka byla donucena k prodeji 1/2 pozemků označených ve výroku II. rozhodnutí č. 3184/97 právě z toho důvodu, že již v době jejich prodeje byly tyto pozemky v osobním užívání jiných fyzických osob, byly plánovány pro výstavbu rekreačních chat a že tato výstavba již byla započata. Stávající stav všech těchto pozemků nevydaných matce žalobce pak dokládá, že se na nich dosud nachází chatová osada se stavbami na pozemcích umístěnými. Pokud žalovaná v odvolání znovu namítala, že znalec Ing. Neradil provedl ocenění pozemků k datu 6. 6. 1967 a k datu 20. 4. 1971, aniž by specifikoval, které části nevydaných pozemků se váží k tomu kterému datu, pak odvolací soud poukázal na to, že jde o data uzavření kupních smluv, jimiž je matka žalobce převedla na stát, a za neadekvátní měl taktéž její námitku, že znalec nesprávně ocenil i pozemky, které byly předmětem smlouvy o výměně pozemků ze dne 27. 1. 1981, když pozemky byly určeny označením i rozlohou v rozhodnutí č. 3184/97. Odvolací soud uzavřel, že poté co pro částečné zpětvzetí žaloby ohledně pozemků v k. ú. XY došlo ke snížení ceny žádaných pozemků na 66.472,02 Kč (z původních na 185.108,74 Kč), bylo možno žalobě vyhovět v rozsahu pozemků, které zůstaly předmětem řízení, neboť jejich cena je nižší, než kolik činí dosud neuspokojený restituční nárok žalobce vyčíslený odvolacím soudem na 186.105,76 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku I., podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné k řešení následujících otázek:

1) otázky hmotného práva „týkající se možnosti domáhat se uspokojení nároku oprávněné osoby mimo zákonem o půdě stanoveným postupem upraveným v jeho § 11a“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1117/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1540/2015 a od rozsudku tohoto soudu sp. zn. 28 Cdo 2772/2015. Dovolatelka s poukazem na judikaturu, která dovodila, že opodstatněnost žaloby na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků se váže jednak na podmínku, že její postup vůči oprávněné osobě lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný nebo diskriminační, a dále na podmínku, že se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv, odvolacímu soudu vytýká, že jedinou skutečnost, kterou posuzoval a na základě které dospěl k závěru o jejím liknavém postupu, je „diskriminační“ ocenění restitučního nároku žalobce založeného rozhodnutím správního orgánu č. 3184/97, v důsledku nějž byl vyloučen z veřejných nabídek, s čímž ovšem souvisí i řešení otázky přecenění jeho restitučního nároku provedené znaleckým posudkem znalce Ing. Neradila. Má za to, že její obrana spočívající v tom, že nesouhlasí se žalobcem uváděnou rozdílnou výší jeho restitučních nároků, nemůže být posuzována jako případ jejího liknavého či svévolného postupu, jak nesprávně soudy obou stupňů dovodily. Naplněna pak nebyla ani druhá podmínka, neboť přístup žalobce nelze označit za aktivní, když se nezúčastnil ani jedné veřejné nabídky pozemků, a přecenění jeho restitučního nároku se začal domáhat „až v rámci podané žaloby“. V roce 2012 došlo k přecenění části restitučního nároku žalobce a od té doby již výši nároku nesporoval a nezúčastnil se ani veřejných nabídek. Dle jejího názoru se žalobce měl zúčastnit veřejných nabídek anebo projevit nesouhlas s oceněním výše jeho restitučního nároku.

2) otázky hmotného práva „týkající se charakteru odňatých pozemků v době přechodu na stát“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudků sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 a sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 a od usnesení tohoto soudu sp. zn. 28 Cdo 2049/2012. Dovolatelka k této otázce namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily charakter pozemků specifikovaných v rozhodnutí č. 3184/97, když vyšly jen kupních smluv, a nikoli z územně plánovací dokumentace; přitom v době prodeje platila vyhláška č. 144/1959 Sb. Úl. (od 1. 8. 1959 do 30. 9. 1976), podle jejíhož § 2 se stavebním pozemkem rozumí místo vymezené územním plánem k zastavění. V daném případě však v době přechodu nevydaných pozemků na stát územní plán neexistoval, a ani v kupních smlouvách (ze dne 6. 6. 1967 a ze dne 20. 4. 1971) není zmínka o tom, že nevydané pozemky byly vykupovány za účelem pozdější výstavby. Správně tudíž měly být pozemky nevydané právní předchůdkyni žalobce oceněny dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako zemědělské, přičemž skutečnost, že byly později zastavěny, či zda byly vykupovány s úmyslem pozdější výstavby, „je zcela irelevantní“.

3) otázky procesního práva „týkající se hodnocení znaleckého posudku, kterým byl oceněn restituční nárok žalobce a který měl zásadní význam“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5138/2014 a sp. zn. 21 Cdo 2458/2009. Dovolatelka namítá, že znalecký posudek Ing. Neradila je neúplný a nesprávný, pokud nevydané pozemky ocenil jako stavební dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a pokud vycházel z toho, že „byly vyvlastněny za účelem výstavby chat k individuální rekreaci a zahrad, které tvoří se stavbou jeden funkční celek“, a uvedl-li v něm, že „z podkladů v kapitole A) Nálezu vyplývá, že se jedná o stavební pozemky“. V této kapitole však zmínil jen objednávku, oceňovací vyhlášku, informace a údaje sdělené objednatelem, správní rozhodnutí a dopis státního notářství ze dne 17. 6. 1965. Z toho plyne, že znalec provedl ocenění nevydaných pozemků jako stavebních, aniž k tomu měl relevantní podklady, tedy územně plánovací dokumentaci či doklady o stavebním řízení vydané k provedení staveb; takovýmto však nemůže být pouhý dopis státního notářství. Existuje tudíž pochybnost o správné aplikaci oceňovací vyhlášky a soud prvního stupně pochybil, pakliže v souladu s § 127 odst. 2 o. s. ř. znalce nepožádal o doplnění znaleckého posudku, případně nenechal znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem, což žalovaná namítala i v odvolacím řízení s tím, že posudek nemá patřičnou vypovídací hodnotu. Pokud tedy soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na tomto znaleckém posudku, který je v rozporu s oceňovací vyhláškou, nelze z něj činit skutkový závěr o ocenění nevydaných pozemků. Soudy tudíž nesprávně zjistily cenu nevydaných pozemků, když se nezabývaly výhradami žalované ke znaleckému posudku (§ 132 o. s. ř.), znalce nepředvolaly, ačkoliv ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že jsou-li ze strany účastníka vzneseny podstatné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, soudy se nesmí spokojit pouze s písemným posudkem znalce, a to i v případě, že nemají pochybnosti o jeho správnosti, nýbrž musí využít postup, kterým budou vznášené výhrady proti závěrům znaleckého posudku bezpečně odstraněny. V daném případě tudíž soud prvního stupně měl znalce předvolat, případně tak měl učinit odvolací soud, „a pokud by ani to nestačilo, měly vyžádat revizní znalecký posudek“.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výrocích II. a III. tak, že žaloba se zamítá, a ve výrocích IV. a V. tak, že žalobce je povinen jí nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů, jakož i před dovolacím soudem, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně je jako nedůvodné zamítl. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu podrobně vylíčil, v jakých skutečnostech lze spatřovat znaky liknavého a svévolného jednání žalované, jakož i jeho aktivní přístup při uspokojování jeho restitučního nároku, přičemž má za to, že žalovaná v dovolání napadá správnost hodnocení provedených důkazů. Nesouhlasí ani s námitkami žalované ohledně nesprávného posouzení charakteru nevydaných pozemků, neboť okolnost, že na stát byly jeho matkou převedeny za účelem výstavby rekreačních objektů, vyplývá z dopisů Státního notářství v Semilech, jakož i z rozhodnutí pozemkového úřadu č. 3170/97, jímž pozemky nebyly vydány pro překážku uvedenou v § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, a v této souvislosti ocitoval § 199 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991. Dále uvedl, že pokud žalovaná při vědomí všech těchto skutečností nadále odmítá uznat, že by nevydané pozemky měly být oceněny jako určené pro stavbu, postupuje v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu, z níž citoval; navíc zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností stran charakteru odňatých pozemků je především otázkou skutkových zjištění. Ohledně výhrad žalované proti znaleckému posudku znalce Ing. Neradila pak vyslovil názor, že toto posouzení není otázkou znaleckou, nýbrž právní, s níž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly, a pokud je jim v dovolání vytýkáno, že znalce nevyslechly a že porušily § 127 a § 132 o. s. ř., pak ani v tomto ohledu se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily, neboť je věcí soudu, které důkazy provede a které nikoliv.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí (vyjma jeho výroku I.), bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, se nejprve zabýval tím, zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V posuzované věci vyplývá ze žalobcem předloženého rozhodnutí Okresního úřadu Semily, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 20. 5. 1997, č. 3170/97, že jeho výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že oprávněné osoby J. G. (1/3), V. H. (1/3)aV. K. (1/3) nejsou vlastníky vlastnického podílu ½ označených pozemků (všechny původní kultury - role), které se dle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě nevydávají, neboť k nim bylo zřízeno právo osobního užívání. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mj. uvádí, že ideální vlastnický podíl ½ pozemkových parcel vlastněných F. K. přešel do vlastnictví čsl. státu na základě nabídky daru ze dne 16. 11. 1964, č. j. Fin 72/7-1964, a že vlastnický podíl ½ nemovitostí prodaných v tísni J. G. bude řešen dalším samostatným rozhodnutím. Tím je rozhodnutí téhož správního orgánu ze dne 2. 6. 1997, č. 3184/97, rovněž předložené žalobcem, jehož výrokem II. bylo rozhodnuto, že J. G. není vlastnicí (druhého) vlastnického podílu ½ totožných pozemků (který zdědila po své matce J. K., a který přešel do vlastnictví státu na základě dvou kupních smluv ze dne 6. 6. 1967 a ze dne 20. 4. 1971), a to ze stejného důvodu, který byl uveden v předešlém rozhodnutí.

Při posuzování charakteru pozemků (jako zemědělských či stavebních), jejichž spoluvlastnicí byla J. G. co do id. ½ ve vztahu k celku (druhým spoluvlastníkem pozemků byl stát), o níž rozhodl pozemkový úřad výrokem II. rozhodnutí ze dne 2. 6. 1997, č. 3184/97, vyšly soudy obou stupňů (vedle závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Neradila) z přípisů bývalého Státního notářství v Semilech ze dne 17. 6. 1965 (sp. zn. Nsn 330/65) a ze dne 2. 6. 1966 (sp. zn. N 244/66), předložených žalobcem. V prvním z nich bylo J. G. oznámeno, že na pozemku č. XY, patřícím jí polovinou a polovinou Československému státu, „si různí občané stavějí chaty“ (konkrétně byly zmíněny tři fyzické osoby s tím, že jde o pozemky o výměře 398 m2, 400 m2 a 406 m2), a dále jí bylo sděleno, že „v úvahu přichází ještě dalších 9 účastníků, z nichž každý bude mít výměru asi 400 m2“, a že podle sdělení národního výboru „je pozemek č. kat. XY částečně zarostlý samonáletem lesního porostu a nedá se vůbec obhospodařovat“, a druhým z nich, že ONV Semily-odbor finanční přidělil do osobního užívání z pozemku č. kat. XY v kat. území XY „dvanáct dílců“ označených jako XY.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o věci samé k řešení otázky hmotného práva, a to charakteru pozemku, k němuž bylo v době jeho převodu (přechodu) na stát zřízeno právo osobního užívání pozemku, a z tohoto důvodu nebyl pozemek vydán oprávněné osobě [§ 11 písm. a) zákona o půdě)], která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále k posouzení otázky procesního práva, a to postupu soudu při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku II., jež takto Nejvyšší soud provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání k řešení uvedených otázek, pro něž je přípustné, je i důvodné.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, vyložil, že hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami, jež soud řeší jako otázky předběžné. Otázka výše restitučního nároku oprávněné osoby se odvíjí od charakteru pozemků nevydaných správním orgánem v době jejich přechodu či převodu na stát (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020).

Obecně lze připomenout i judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která dovodila, že za pozemek, který nebylo možno vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru pozemku, jejž měl v době přechodu či převodu na stát (byť se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě) a že cena náhradního pozemku má být zásadně ekvivalentní ceně pozemku, jenž byl oprávněné osobě odebrán a kdy je proto nutné zachovat identitu charakteru odňatého pozemku, tedy pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 738/2018; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12). Byl-li by na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), resp. hodnota jeho restitučního nároku, došlo by na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále formulovala a odůvodnila závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky ocenit v zásadě jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Judikatura dovolacího soudu též dovodila, že při hodnocení povahy odňatých, resp. nevydaných pozemků, musí soudy zohlednit všechny okolnosti, často i velmi rozmanité, jež mohou být v kontextu té které projednávané věci pro posouzení dané otázky relevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015 a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Krom toho citovaná judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).

Právo osobního užívání pozemků upravoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“) v hlavě čtvrté. V § 198 obč. zák., ve znění účinném v době uzavření označených kupních smluv mezi J. G. a státem, bylo stanoveno, že právo osobního užívání pozemků slouží k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým se právo zřídí, mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu nebo garáž anebo zřídit zahrádku; toto právo je možno zřídit i k pozemkům, na kterých tyto stavby jsou již vystavěny nebo zahrádky zřízeny. Právo osobního užívání není časově omezeno a přechází na dědice. Podle § 199 odst. 1 obč. zák. platilo, že právo osobního užívání může být zřízeno jen k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů nebo územních rozhodnutí jsou určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáží anebo ke zřizování zahrádek. Půdy určené k jiným účelům, zejména půdy zemědělské, nesmí být ke zřízení práva osobního užívání použito. Ustanovení § 200 obč. zák. dále stanovilo, že výměra pozemku přenechaného k výstavbě rodinného domku nebo k výstavbě rekreační chaty se určí podle územního plánu nebo územního rozhodnutí. Pozemek k výstavbě rodinného domku nesmí být větší než 800 metrů čtverečních, pozemek k výstavbě rekreační chaty větší než 400 metrů čtverečních a pozemek přenechaný ke zřízení zahrádky nesmí být větší než 400 metrů čtverečních; výměra pozemku přenechaného k výstavbě garáže nesmí přesahovat výměru k tomu účelu nezbytně potřebnou (odst. 1). Nejvyšší přípustná výměra pozemku může být výjimečně překročena, jen kdyby jinak vznikl pozemek nevhodného tvaru anebo by došlo k nehospodárnému zastavení pozemku (odst. 2). Podle § 201 obč. zák. pak platilo, že uživatel má právo užívat pozemek pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti, a to v souladu s účelem, pro který toto právo bylo zřízeno.

Vznik práva osobního užívání pozemku byl upraven v § 205 obč. zák. tak, že rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání vznikne občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Rozhodnutí vydává okresní národní výbor (odst. 1). Na podkladě přidělení pozemku do osobního užívání uzavře dohodu o zřízení práva osobního užívání s občanem národní výbor nebo organizace, které mají pozemek ve správě, nebo organizace, která je vlastníkem pozemku. Dohoda musí mít písemnou formu; je k ní třeba registrace státním notářstvím. Právo osobního užívání pozemku vznikne registrací dohody u státního notářství (odst. 2). Dle § 206 obč. zák. dohoda musí obsahovat zejména označení pozemku přiděleného do osobního užívání, účel a rozsah užívání a výši úhrady.

Z citované právní úpravy zcela jednoznačně plyne, že právo osobního užívání bylo účelově určeno, a to k výstavbě rodinného domku, rekreační chaty nebo garáže anebo ke zřízení zahrádky, že jej bylo možno zřídit i k pozemkům, na kterých tyto stavby již byly vystavěny nebo zahrádky zřízeny, že pojmovým znakem tohoto práva bylo, že muselo jít o pozemky v socialistickém společenském vlastnictví, přičemž účelové určení pozemků se dělo v rámci územního plánování a v rámci územního řízení.

Názor odvolacího soudu, že pozemky, z nichž id. ½ nebyla matce žalobce vydána výrokem II. rozhodnutí č. 3184/97, a které byly v době prodeje státu v osobním užívání jiných fyzických osob, „byly plánovány pro výstavbu chat a tato výstavba již byla započata“, není správný již proto, že právo osobního užívání pozemků mohlo být zřízeno nejen pro výstavbu rekreačních chat, ale i pro výstavbu rodinných domků, garáží a ke zřízení zahrádek, resp. toto právo bylo možno zřídit i k pozemkům, na kterých tyto stavby již byly vystavěny nebo na nichž již zahrádky byly zřízeny. Samotná okolnost, že k pozemkům (z nichž původní oprávněné osobě nebyla rozhodnutím správního orgánu č. 3184/9 vydána jejich id. ½, které prodala státu kupními smlouvami ze dne 6. 6. 1967 a ze dne 20. 4. 1971) bylo zřízeno právo osobního užívání, tudíž nikterak nedokládá, že všechny pozemky v tomto rozhodnutí specifikované (vyjma těch, jejichž id. ½ polovinu J. G. vyměnila za id. ½ polovinu jiného pozemku, a těch, ohledně nichž došlo k přecenění na pozemky určené pro stavbu

– viz níže) byly plánovány pro výstavbu chat, neboť stejně tak mohly být určeny ke zřízení zahrádek, či k jiným taxativně vymezeným účelům.

Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že přípisy Státního notářství v Semilech ze dne 17. 6. 1965 a ze dne 2. 6. 1966 adresované J. G., předložené žalobcem [a to ani kdyby jejich obsah byl posuzován v souvislosti s tím, že rozhodnutím pozemkového úřadu č. 3184/97 nebyla oprávněné osobě vydána jejich id. ½ z důvodu překážky uvedené v § 11 písm. a) zákona o půdě, tedy že k nim bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků] jsou postačujícími doklady pro závěr, že všechny zbývající pozemky (jejichž id. ½ J. G. prodala státu kupními smlouvami ze dne 6. 6. 1967 a ze dne 20. 4. 1971 - vyjma těch, jejichž id. ½ polovinu J. G. vyměnila za id. ½ polovinu jiného pozemku, a těch, ohledně nichž došlo k přecenění na pozemky určené pro stavbu - viz níže), byly určeny pro stavbu rekreačních chat a že je namístě je posoudit z hlediska jejich charakteru jako pozemky stavební.

Státní notářství v Semilech sice v přípise ze dne 2. 6. 1966 uvedlo, že „ONV Semily-odbor finanční přidělil do osobního užívání z pozemku č. kat. XY v kat. území XY“ dvanáct dílců, označených jako XY o výměře okolo 400 m2, jejichž id. ½ J. G. prodala státu kupní smlouvou ze dne 6. 6. 1967, příslušná rozhodnutí ONV Semily, odboru finančního, jimiž by tyto (nově vymezené) pozemkové parcely byly přiděleny do osobního užívání občanů, v řízení doloženy nebyly, takže ani nemohlo být objasněno, jaké bylo účelové určení těchto pozemků podle územních plánů nebo územních rozhodnutí (tedy zda byly určeny ke stavbě rekreačních chat či zřízení zahrádek), které taktéž v řízení doloženy nebyly, ani nebylo zjištěno, zda na nich byla plánována stavba rekreačních chat, a jaký byl stav těchto pozemků v době jejich prodeje státu. Ohledně dalších pozemků, které J. G. prodala státu kupní smlouvou ze dne 20. 4. 1971, pak nebylo zjištěno nic.

Pokud pak odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku dále uvedl, že výstavba rekreačních chat byla již na pozemcích v době jejich prodeje J. G. státu (správně prodeje id. ½ poloviny pozemků) započata, pak se zřejmě jednalo právě o tři pozemky, o nichž se zmínilo Státní notářství v Semilech v dopise ze dne 17. 6. 1965. Mylně též odvolací soud dovodil, že „stávající stav pozemků dokládá, že se na nich dosud nachází chatová osada se stavbami umístěnými na všech pozemcích“, neboť z obsahu spisu nic takového nevyplývá. Tři barevné fotografie zachycující stav tří pozemků s rekreačními chatami jsou součástí znaleckého posudku znalkyně Ing. Aleny Koucké ze dne 19. 6. 2013, č. 82224-038/13, předloženého žalovanou (viz čl. 167 spisu), jímž byly dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., (nově) oceněny jako stavební (oproti dřívějšímu ocenění jakožto rolí) tři pozemky, konkrétně parc. č. XY, na nichž v době převodu jejich id. ½ J. G. na stát byly rozestavěny tři chaty (viz též oznámení o rozhodnutí 1. Náměstka ředitele ve věci přecenění nevydaných pozemků ze dne 2. 11. 2012 adresované Pozemkovému fondu ČR, Krajskému pracovišti pro Liberecký kraj, založené na čl. 176 p. v. spisu) a z nichž id. 1/6 nebyla vydána oprávněné osobě rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 20. 5. 1997, č. 3170/97 (jde o totožné pozemky, jejichž id. ½ nebyla této oprávněné osobě vydána rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 2. 6. 1997, č. 3184/97).

Lze uzavřít, že hodnotící závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že všechny zbývající pozemky (viz shora), které J. G. prodala státu kupními smlouvami ze dne 6. 6. 1967 a ze dne 20. 4. 1971, byly svým charakterem v době jejich převodu na stát pozemky stavebními (a nikoliv zemědělskými), je tudíž nesprávný.

Ke druhé otázce, pro jejíž řešení je dovolání přípustné:

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř.) - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2811/2018.

Žalobce v průběhu daného řízení předložil soudu prvního stupně dne 25. 6. 2018 znalecký posudek znalce Ing. Neradila (opatřený doložkou podle § 127a o. s. ř.) o ocenění pozemků nevydaných původní oprávněné osobě rozhodnutím správního orgánu č. 3184/97, z jehož závěrů soudy obou stupňů při rozhodování o uplatněném nároku žalobce na převod náhradních pozemků vycházely a jímž všechny tyto pozemky byly oceněny s odkazem na § 14 odst. 2 citované vyhlášky (jenž stanoví, že cena za 1 m2 čtvereční nebo jeho části určeného pro stavbu k individuální rekreaci a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha stavbou k individuální rekreaci a nádvoří, zahrada, které tvoří s takovou stavbou jeden funkční celek, se zjistí podle odstavce 1 pokud je vyšší než 100,- Kčs za 1 m2, že v ostatních případech činí cena těchto pozemků 100,- Kčs za 1 m2, a že cena se upraví podle přílohy č. 7) podle § 14 odst. 1 této vyhlášky jako pozemky stavební. Znalec přitom vyšel z dopisů bývalého Státního notářství v Semilech ze dne 17. 6. 1965 a ze dne 2. 6. 1966, přičemž ve znaleckém posudku v části B výslovně uvedl, že „pozemky byly vyvlastněny za účelem výstavby chat k individuální rekreaci a zahrad, které tvoří se stavbou jeden funkční celek“.

Z § 127 o. s. ř. se podává, že závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).

Podle § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 127 a § 127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává:

1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.

2) Soud ustanoveného znalce vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (srov. § 187 odst. 3 větu první, § 191d odst. 3 větu druhou o. s. ř. a s účinností od 1. ledna 2014 srov. § 38 odst. 1, § 70 odst. 2 větu druhou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), a pouze v odůvodněných případech.

3) O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li - zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti - očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení.

4) V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, na nějž dovolatelka odkázala, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018).

Z uvedeného vyplývá, že soud nesmí upustit od výslechu znalce mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá o správnosti písemného znaleckého posudku pochybnosti (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, a ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018). Ke zpochybnění znaleckého posudku přitom nepostačuje paušální nesouhlas s jeho obsahem, nýbrž je třeba předestřít zcela konkrétně vymezené námitky [k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011, a ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3823/2012, dále viz Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 627-628].

V projednávané věci soudy obou stupňů při provádění důkazu znaleckým posudkem výše popsaným způsobem nepostupovaly. Přestože znalecký posudek měl pro rozhodnutí o žalobě na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu žalobcem nárokovaných pozemků zásadní (určující) význam, soudy znalce Ing. Neradila, který na základě objednávky žalobce zpracoval znalecký posudek, opatřený doložkou podle § 127a o. s. ř., nevyslechly. Žalovaná přitom proti závěrům tohoto znaleckého posudku vznášela konkrétní (odůvodněné) námitky [viz podání žalované založené na čl. 522 (v němž uplatnila totožné námitky jako v dovolání, přičemž poukázala též na to, že z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 2. 6. 1997, č. j. PÚ, vyplývá, že nevydané části pozemků byly v době jejich „odnětí“ státem rolemi, tj. dnes ornou půdou), další její podání na čl. 820 spisu, protokol o jednání konaném před soudem prvního stupně 25. 9. 2019 na čl. 906 spisu (při němž zopakovala, že nesouhlasí s oceněním nevydaných pozemků znalcem Ing. Neradilem, protože vycházel jen ze dvou dopisů státního notářství, což nejsou relevantní podklady pro zjištění stavebního charakteru pozemků, a kromě toho neuvedl, proč neprovedl srážky z ceny, a dále uvedla, že by měla být dohledána územně-stavební dokumentace, a navrhla provedení důkazu novým znaleckým posudkem nebo revizním znaleckým posudkem k charakteru daných pozemků), odvolání žalované a závěrečný návrh žalované na čl. 989 spisu]. Neprovedl-li výslech znalce soud prvního stupně, měl tak v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. učinit odvolací soud (který ovšem při jednání konaném dne 25. 2. 2020 účastníkům předestřel, že „uznává, že nevydané pozemky je třeba ocenit všechny jako stavební“).

Vzhledem k tomu, že v dané věci nešlo o odůvodněný případ, v němž by se soud mohl ve smyslu § 127 odst. 1 in fine o. s. ř. místo výslechu znalce spokojit s jeho písemným posudkem, není rozhodnutí odvolacího soudu správné.

Za dané situace by bylo (pochopitelně) předčasné, aby se dovolací soud vyjadřoval k řešení otázky nastíněné dovolatelkou pod bodem ad 1), když v řízení dosud nebylo zjištěno, které pozemky, ohledně jejichž id. ½ rozhodl negativně pozemkový úřad výrokem I. rozhodnutím č. 3184/97, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, byly účelově určeny ke stavbě rekreačních chat, rodinných domků či zahrádek (případně garáží), tedy nebyla vyjasněna (skutková) otázka charakteru těchto pozemků v době jejich převodu na stát, z níž se pak odvíjí řešení otázky výše restitučního nároku žalobce, a následné posouzení, zda žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku jeho právní předchůdkyně, a posléze od roku 2017 nároku žalobce, liknavě či svévolně, jak žalobce od počátku řízení tvrdí, či nikoliv.

Protože rozsudek odvolacího soudu v řešení otázek, pro něž je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej (vyjma výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno) ve výroku II. o věci samé, jakož i v závislém výroku III., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že vydáním pozemků označených ve výroku I. se uspokojuje nárok žalobce ve výši 66.472,02 Kč, a dále v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu (vyjma výroku I.) zrušen, platí i na rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (vyjma části výroku I., který byl zrušen výrokem I. rozsudku odvolacího soudu a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno), zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i tento jeho rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení soudy obou stupňů nepřehlédnou, že žalobce se v daném řízení domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě nejen na základě rozhodnutí Okresního úřadu Semily, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 2. 6. 1997, rozhodnutí č. 3184/97, ale i na základě rozhodnutí tohoto správního orgánu ze dne 20. 5. 1997, rozhodnutí č. 3170/97.

Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru