Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2736/2012Usnesení NS ze dne 14.11.2012

HeslaPřechod majetku státu na obce
Vlastnictví
Vydržení
Žaloba určovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2736.2012.1
Dotčené předpisy

§ 2a odst. 1 písm. a) předpisu č. 172/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 894/13 ze dne 27.03.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2736/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 332/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 53 Co 239, 240/2011-129, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 11. 2010, č. j. 27 C 332/2009-94, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí – ideální ½ pozemku parc. (zastavěná plocha a nádvoří) a ideální ½ domu (objekt k bydlení) – nacházejících se v kat. úz. B., obci P. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva, uplatněná podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci došlo k naplnění podmínek přechodu vlastnictví ke spornému majetku ex lege ze státu obec ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Předmětné nemovitosti byly příslušným státním orgánem v minulosti přiděleny žalobci (viz rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-274/49 ze dne 31. 12. 1949 o odevzdání konfiskovaného majetku obci; konfiskace provedena na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.), ke dni 1. 7. 2000 byly ve vlastnictví České republiky a nejde o případ přechodu vlastnictví podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Námitku vydržení vlastnického práva státem nižší instance neshledaly důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýkala mu zejména nesprávnou aplikaci právních předpisů upravujících v období let 1945-1950 nabývání vlastnictví tzv. přídělem. Dovolatelka měla za to, že bylo rozhodnuto v rozporu s tehdy platným Obecným zákoníkem občanským, vyžadujícím pro nabytí vlastnictví v rozhodné době intabulaci, tedy zápis do pozemkové knihy. Rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-274/49 ze dne 31. 12. 1949 došlo podle jejího názoru pouze k přechodu správy k označenému konfiskovanému majetku, nikoli k přechodu vlastnictví. Žalovaná se dále vyslovila tak, že aplikace zákona č. 172/1991 Sb. je podle jejího mínění striktně vázána na právní stav nemovitostí k datu účinnosti tohoto restitučního předpisu (24. 5. 1991). Zdůraznila, že sporné věci nebyly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví České republiky, nýbrž ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky – přechod majetku ze státu na obec proto nepřichází v úvahu. Dovolatelka rovněž znovu namítala vydržení vlastnického práva z titulu své oprávněné držby. Poukázala také na nesprávné označení žalované organizační složky státu. Závěrem žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení. Současně navrhovala odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, za niž jedná pověřený zaměstnanec jako osoba s právnickým vzděláním (§ 21a odst. 3 o. s. ř.), podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud poznamenává, že otázka přechodu vlastnického práva ex lege ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, mohla být v dané věci zvažována pouze z titulu ustanovení § 2a, které bylo do citovaného restitučního předpisu vloženo novelou provedenou zákonem č. 114/2000 Sb., s účinností od 1. 7. 2000. Ze skutkových zjištění bylo patrno, že ke dni 24. 5. 1991 předmětné nemovitosti nebyly ve vlastnictví České republiky, poněvadž se v té době nacházely v majetku federace (aplikace ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. tedy nepřicházela v úvahu).

Rozhodným datem, podle něhož bylo nutné posuzovat přechod vlastnictví k nemovitostem z České republiky na žalující obec, zde byl 1. červenec 2000, což lze dovodit jak z dikce právní úpravy, tak z ustálené judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, rozsudek téhož soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006). Z uvedeného mj. plyne, že nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva ze strany státu, neboť desetiletá vydržecí doba podle § 134 odst. 1 obč. zák., jejíž počátek by bylo nutno vztahovat k 1. 7. 2000, v době podání žaloby neuplynula.

K dalším námitkám dovolatelky lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 127/1998). Nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. bylo veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Jako takové lze tedy posoudit i rozhodnutí příslušných orgánů o odevzdání konfiskovaného majetku obci ve smyslu dekretu č. 108/1945 Sb., vydané v posuzované věci. Pro nabytí vlastnického práva zde nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzn. intabulace práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitostí. K přechodu vlastnictví proto docházelo již na základě vydání úředního rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy (viz též rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3070/2010, 28 Cdo 2770/2010). Skutečnost, že v úředním rozhodnutí se ke dni 31. 12. 1949 vztahoval výslovně přechod držby, užívání a správy, nikoliv vlastnictví, není sama o sobě podstatná, neboť toto ustanovení jen vyjádřilo, že obec je oprávněna odevzdaný majetek fakticky převzít a vykonávat všechna jmenovaná oprávnění (shodně k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 2 Odon 113/97). Z řečeného se podává, že podmínky zákonného přechodu majetku České republiky na obec podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. byly naplněny.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalovaná nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. listopadu 2012

JUDr. Ludvík David, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru