Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2721/2019Usnesení NS ze dne 04.09.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Pozemkový fond
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2721.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2721/2019-572

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 112/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2019, č. j. 57 Co 55/2019-551, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 17 C 112/2018-499, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 57 Co 55/2019-551, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 11.514,- Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů, jež vyšly ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 4. 2018, č. j. 9 C 384/2017-214, byla vyslovena místní nepříslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Bruntále, vyhověly žádání žalobce, jenž je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě, na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti zcela vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro neoprávněné nepřipuštění žalobce do veřejné nabídky, nedůvodné upřednostnění jiné oprávněné osoby ve veřejné nabídce a dlouhodobé nesprávné oceňování odňatých a nevydaných pozemků, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Dále konstatovaly, že žalovaná neuvedla konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit existenci funkčního celku složeného i z předmětných pozemků, přičemž dále vedení vodovodu a kanalizace ve vlastnictví třetí osoby přes požadované pozemky nezakládá překážku vydání nárokovaných pozemků. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí soudu hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, soud prvního stupně uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků a odvolací soud správnosti takového rozhodnutí přisvědčil.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími), a dále pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Má za to, že ve věci rozhodovaly místně nepříslušné soudy a účastníci řízení tak byli odňati svému zákonnému soudci, neboť místní a věcná příslušnost soudu se posuzuje podle okolností, které existují ke dni zahájení řízení, a takto založená místní příslušnost soudu trvá podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. až do skončení řízení, pročež změna žaloby připuštěná usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9 C 384/2017-204, nemůže mít na určení místní příslušnosti soudu vliv. Dále se domnívá, že předmětné pozemky jakožto zahrady tvoří s rodinnými domy na vedlejších pozemcích jeden, nedělitelný funkční celek, a tudíž jsou nevhodné k převodu žalobci. O nevhodnosti předmětných pozemků k převodu jako pozemků náhradních je přesvědčena také proto, že pod povrchem nárokovaných pozemků vede stavba kanalizace a vodovodního řadu ve vlastnictví třetí osoby, což by mohlo způsobovat problémy při hospodaření na předmětných pozemcích, respektive jejich nezařaditelnost do veřejné nabídky pozemků podle zákona o půdě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce s podaným dovoláním nesouhlasil. Zdůrazňuje, že námitka místní nepříslušnosti soudu je ze strany žalované vznášena zcela účelově a v rozporu s jejími dřívějšími procesními úkony. Upozorňuje též, že žalovaná v řízení netvrdila a neprokazovala konkrétní skutečnosti svědčící o existenci funkčního celku, a tedy o nevhodnosti předmětných pozemků k převodu žalobci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované není přípustné. Ač žalovaná ohlašuje jako důvod přípustnosti dovolání (kromě odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího) i potřebu řešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, žádnou takovou otázku v dovolání nevymezuje a nelze ji ani identifikovat z jeho obsahu. Sotva tudíž mohl dovolací soud pro řešení takové otázky shledat dovolání žalované přípustným. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vytýkající odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

Rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný i na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a judikaturu na něj navazující), jež reflektuje i předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 – označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), byl formulován a odůvodněn závěr, že při liknavém, svévolném či diskriminujícím postupu žalované [resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 503/2012 Sb.“)] při uspokojování nároku na převod jiného vhodného pozemku za pozemky, jež nebylo lze vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, se oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.

Uvedenou rozhodovací praxí však nebyly popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělské pozemky oprávněné osobě za nevydané pozemky požaduje, aby šlo o pozemky k převodu „vhodné“, tedy pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Zákonnou překážkou vydání pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jejich poskytnutí oprávněné osobě jako pozemků náhradních) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaných pozemků s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).

V nyní projednávané věci není závěr o absenci funkčního celku pozemků a staveb, resp. jejich účelového určení k užívání spolu se stavbami nepřiměřený odvolacím soudem učiněným skutkovým zjištěním (tato zjištění s účinností od 1. 1. 2013 navíc dovolacímu přezkumu nepodléhají – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017), neboť v řízení nebyla prokázána funkční souvislost předmětných pozemků s přilehlými nemovitostmi, přičemž uvedený závěr není v rozporu ani se stanovisky vlastníků sousedních pozemků, kteří se po krátkou dobu soudního řízení v této věci účastnili.

Přiléhavost postrádá rovněž námitka dovolatelky o nevhodnosti předmětných pozemků k převodu jako pozemků náhradních (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) z důvodu jejich zastavěnosti podzemními stavbami vodovodu a kanalizace, jelikož ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nezapovídá převod pozemku, jde-li o stavbu umístěnou pod povrchem země. V posuzované věci přitom nejsou naplněny ani podmínky aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., neboť ze zjištěných skutkových okolností vyplynulo, že na předmětných pozemcích již je zřízena technická infrastruktura – vodovodní řad a kanalizace, přičemž výše citované ustanovení zákona č. 503/2012 Sb. pro takový případ (na pozemku již existující technická infrastruktura) stanoví výjimku ze zákazu převoditelnosti zemědělských pozemků [§ 6 odst. 1 písm. b), bod 4 zákona č. 503/2012 Sb.]. Za lichý je pak nutno označit odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, neboť v citované věci bylo dovolání bez dalšího odmítnuto pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti.

Současně nelze přitakat ani těm námitkám, podle nichž žalobce bude nucen řešit „jiné problémy, a to v souvislosti s vodovodem a kanalizací ve vlastnictví třetích osob“. Nad rámec výše citované judikatury, v níž ani tato dovolatelkou uváděná tvrzení nenacházejí sebemenší oporu, lze v obecné rovině uvést, že dovolatelka zřejmě záměrně přehlíží, že zemědělsky využívané pozemky jsou mnohdy dotčeny právě i vedením vodovodního řadu či kanalizace pod povrchem takových pozemků, a přesto jsou jejich vlastníky (příp. pachtýři) dlouhodobě a zcela bez problémů zemědělsky využívány, přičemž jimi nejsou ani nijak omezeni v dispozicích s takovými pozemky. Posledně zmíněnou argumentaci lze proto označit za čistě účelovou.

Pokud dovolatelka dále vytýká místní nepříslušnost soudu prvního stupně i soudu odvolacího, pak uvedenou námitkou vystihuje případ vady řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Jeví se ovšem vhodným dodat, že napadené rozhodnutí namítanou vadou netrpí, jelikož námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Českém Krumlově vznesla žalovaná, z čehož vyplývá, že změnu místní soudní příslušnosti iniciovala právě žalovaná, a tudíž nesouhlas žalované s provedenou změnou postrádá logiku. Odnětí účastníka řízení zákonnému soudci může být sotva dovozováno v procesní situaci, kdy se účastník vlastní procesní aktivitou projednání a rozhodnutí věci „svým“ zákonným soudcem vědomě vzdal.

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 4. 9. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru