Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2709/2018Usnesení NS ze dne 05.11.2018

HeslaPostoupení pohledávky
Účastníci řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2709.2018.1
Dotčené předpisy

§ 107a o. s. ř.

§ 205a o. s. ř.

§ 119a o. s. ř.

§ 213b odst. 1 o. s. ř.

§ 118a o. s. ř.

§ 530 obč. zák.

§ 1886 o. z.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2709/2018-463

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Nákupního centra Jihlava, s.r.o., IČ 276 77 087, se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 918/1, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému městu Třebíč, IČ 002 90 629, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 104/55, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o 29.497.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 70/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 18. dubna 2018, č. j. 54 Co 620/2015-380, takto: ¨

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 68.244 Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 54 Co 620/2015-380, zamítl návrh žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila společnost Caelus Immo, s.r.o., na niž byla sporná pohledávka postoupena smlouvou ze dne 16. 12. 2014. Odvolací soud podotkl, že § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), se uplatní i v odvolacím řízení; jestliže však skutečnost, z níž je dovozován přechod sporného práva nebo povinnosti, nastala za řízení před soudem prvního stupně, lze procesní nástupnictví v odvolacím řízení připustit, pouze pokud k tomu není třeba uvedení nových skutečností a důkazů v rozporu s § 205a o. s. ř. Je-li předmětem aktuálního odvolacího přezkumu rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 3. 2015, protivilo se uplatnění tvrzení o postoupení žalované pohledávky smlouvou ze dne 16. 12. 2014 a předložení tohoto kontraktu k důkazu až v odvolacím řízení principu neúplné apelace, pročež musel být návrh na procesní nástupnictví zamítnut.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že na skutečnosti, z nichž vyplývá potřeba procesního nástupnictví, se nevztahuje koncentrace řízení dle § 119a o. s. ř., neboť se ohledně nich neprovádí dokazování (soud pouze zkoumá, zda označené právní skutečnosti nastaly a zda jsou způsobilé vyvolat přechod práv, o něž v řízení jde). I kdyby se zde zákaz uvádění nových tvrzení a důkazů uplatnil, bylo by nutné zohlednit, že v řešené věci koncentraci řízení prolomila výzva krajského soudu ze dne 22. 2. 2018, udělená podle § 118a o. s. ř. Pakliže dovolatelka ve stanovené lhůtě předložila řečenou postupní smlouvu, jedná se o přípustný podklad pro rozhodnutí o procesním nástupnictví. Konečně nelze přehlédnout, že důvod pro podání návrhu na vstup společnosti Caelus Immo, s.r.o., nastal až v průběhu odvolacího řízení. Žalobkyně totiž měla dle řečené postupní smlouvy pokračovat ve vymáhání sporné pohledávky pro postupníka a teprve po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4032/2016, požádala společnost Caelus Immo, s.r.o., aby mohla v řízení nadále pokračovat sama. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž navrhl jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.).

V souladu s ustálenou judikaturou se za rozhodnutí odvolacího soudu o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka (§ 107a o. s. ř.), ve smyslu právě citovaného ustanovení pokládá též usnesení, kterým odvolací soud návrh na toto procesní nástupnictví zamítl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1125/2014, ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 897/2016, ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1506/2016, a ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1807/2018).

Dovolací soud proto shledal, že dovolání žalobkyně je přípustné, není však důvodné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Judikatura Nejvyššího soudu stabilně zastává názor (od něhož není důvodu se odklánět), že procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. lze s úspěchem navrhnout také v odvolacím řízení. Přezkoumává-li ovšem odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v systému tzv. neúplné apelace, uplatní se toto procesní nástupnictví, jen jestliže právní skutečnost, z níž je dovozován přechod práva nebo povinnosti, nastala po rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo nastala sice za řízení před soudem prvního stupně, avšak jen za předpokladu, že k uplatnění procesního nástupnictví není potřebné v odvolacím řízení uvádět nové skutečnosti, popřípadě důkazy, popřípadě jsou-li tyto nové skutečnosti a důkazy způsobilým odvolacím důvodem dle § 205a písm. e) o. s. ř., tedy nebyl-li odvolatel řádně poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř. (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 301/2005, ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1506/2005, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2924/2016, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3179/2016, respektive rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4134/2010). Vzhledem k tomu, že ani dovolatelka nezpochybňuje, že se jí ze strany soudu prvního stupně před vyhlášením rozsudku ze dne 27. 3. 2015 dostalo poučení podle § 119a o. s. ř. a že předmětná smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena již dne 16. 12. 2014, pokládá Nejvyšší soud naznačené závěry za plně aplikovatelné i v řešené věci.

Je sice pravdou, jak vyzdvihuje žalobkyně, že při rozhodování o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř. se zkoumá pouze to, zda nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv a povinností, zdali označená právní skutečnost je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv a povinností, o které v řízení jde, a zda k ní došlo po zahájení řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2018), tato formální a limitovaná povaha přezkumu předpokladů nástupnictví dle § 107a o. s. ř. je ovšem plně kompatibilní s tezí, že uvádění shora vypočtených skutečností nezbytných k tomu, aby bylo návrhu ve smyslu posledně citovaného ustanovení vyhověno, je omezeno pravidly, jež regulují vnášení nových skutečností a důkazů do odvolacího řízení.

Žalobkyně dále vyjadřuje myšlenku, že účinky koncentrace řízení, potažmo principu neúplné apelace byly v přezkoumávané kauze prolomeny ve chvíli, kdy odvolací soud žalobkyni podle § 118a o. s. ř. vyzval, aby doplnila tvrzení a důkazy týkající se otázky, zda je žalovaný nadále vlastníkem nemovitostí, za něž byla vyplacena sporná kupní cena, případně aby vyvinula aktivitu k prokázání obvyklé hodnoty dotčených pozemků, pakliže má za to, že žalovaný jejich vlastnictví pozbyl. Tato úvaha dovolatelky je však lichá, jelikož ani poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. nemůže v odvolacím řízení vést k uplatnění nových tvrzení a důkazů v rozporu s § 205a o. s. ř. (viz § 213b odst. 1 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4478/2014). Poučení podle § 118a o. s. ř. navíc směřuje k tomu, aby strany učinily skutkové přednesy a důkazní návrhy ke skutečnostem, ohledně nichž bylo uděleno; neznamená, že by pro poučenou stranu bylo napříště „vše dovoleno“ a že by následně mohla do řízení počít vnášet tvrzení, jež s uděleným poučením žádnou souvislost nemají.

Námitka, dle níž se skutečnost opodstatňující přechod práva, o něž v řízení jde, na jiný subjekt odehrála až v průběhu odvolacího řízení, by nemusela být zcela bez významu, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v situaci, v níž je uzavřena dohoda o vymáhání pohledávky postupitelem podle § 530 obč. zák., respektive § 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není skutečností rozhodnou ve smyslu § 107a o. s. ř. uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, ale teprve zánik práva postupitele vymáhat pohledávku na účet postupníka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1456/2005, ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5309/2014, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4661/2014). V aktuálně řešeném případu však nelze přehlédnout, že tvrzení o údajné žádosti společnosti Caelus Immo, s.r.o., aby jí bylo umožněno převzít vymáhání sporné pohledávky, přednesla žalobkyně teprve v dovolacím řízení, a jedná se tak o nepřípustné novum ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. Žalobkyně navíc zánik svého práva vymáhat předmětnou pohledávku na účet postupníka, vyplývajícího z čl. III. odst. 3 smlouvy ze dne 16. 12. 2014, nikterak nedoložila.

Z nastíněných důvodů Nejvyšší soud shledal usnesení odvolacího soudu věcně správným a dovolání proti němu podané zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (jež lze s ohledem na složitost řešené věci a výši žalobou požadované částky shledat účelnými, přestože je zastoupeným subjektem město; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016), které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 7 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 56.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 68.244 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 11. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru