Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2692/2016Usnesení NS ze dne 28.11.2017

HeslaNáklady řízení
Společenství účastníků řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2692.2016.1
Dotčené předpisy

§ 91 odst. 1 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 585/18 ze dne 12.06.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2692/2016-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobců a) K. B., H. K. – K., b) V. B., H. K. – K., c) J. B., K., d) L. B., H. K. – K., e) M. D., H. K. – K., f) I. F., H. K. – K., g) P. H., H. K. – K., h) V. H., H. K. – K., ch) V. H., H. K.– B., i) M. H., H. K. – K., j) D. H. P.– V., k) D. H., P. – S., l) A. K., H. K. – N. H. K., m) B. L., H. K. – K., n) M. L., H. K. – K., o) P. M., H. K. – K., p) J. M., J. – P. P., q) F. M., H. K. – K., r) V. P., H. K., s) E. P., H. K. – K., t) N. P., H. K. – K., P., u) L. S., H. K. – K., v) L. S., H. K. – K., w) V. S., H.K., x) I. T., H. K. – K., y) A. V., bytem H. K. – K., z) P. V., H. K. – M. P., aa) J. Z., H. K. – K., ab) M. Z., H. K. – K., všichni žalobci zastoupeni Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti žalované FATO BD s.r.o., IČ 262 60 603, se sídlem v Hradci Králové, Slezské Předměstí, Dřevařská 904, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o náhradu nákladů řízení, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 196/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2015, č. j. 24 Co 425/2015-164, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 C 196/2012-131, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení v žalobě specifikovaných částek, a to žalobce a) a žalobkyně b) částky 34.445 Kč, žalobkyně c) částky 64.482 Kč, žalobkyně d) částky 32.718 Kč, žalobce e) částky 25.993 Kč, žalobkyně f) částky 22.903 Kč, žalobce g) a žalobkyně h) částky 41.079 Kč, žalobce ch) částky 22.857 Kč, žalobce i) a žalobkyně j) částky 50.440 Kč, žalobkyně k) částky 13.074 Kč, žalobkyně l) částky 34.536 Kč, žalobce m) a žalobkyně n) částky 42.488 Kč, žalobce o) částky 27.947 Kč, žalobce p) částky 26.538 Kč, žalobce q) částky 41.397 Kč, žalobce r) částky 7.589 Kč, žalobkyně s) částky 39.034 Kč, žalobkyně t) částky 35.808 Kč, žalobce u) a žalobkyně v) částky 41.897, žalobce w) částky 30.505 Kč, žalobkyně x) částky 20.721 Kč, žalobkyně y) částky 34.717 Kč, žalobkyně z) částky 34.626 Kč, a žalobce aa) a žalobkyně ab) částky 41.806 Kč (výroky I. – XXIII.) a žalobcům uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 98.929,60 Kč (výrok XXIV.). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení výše uvedených částek z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí jednotliví žalobci uhradili kupní cenu podle (mezi žalobci a žalovanou vždy samostatně uzavřené) smlouvy o převodu rozestavěné bytové jednotky v budově na stavebním pozemku v k.ú. K.kdy předmětem každé ze smluv byl vedle bytové jednotky také spoluvlastnický podíl na uvedeném stavebním pozemku, který ale žalovaná na žalobce nepřevedla, a tím se ve vztahu k jednotlivým žalobcům obohatila vždy o část zaplacené kupní ceny.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 24 Co 425/2015-164, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobců potvrdil ve výrocích I. až XXIII. (výrok I.), ve výroku XXIV. rozsudek změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadené výroky usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ovšem vylučuje přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.

Omezení přípustnosti dovolání zakotvené v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se uplatní i tehdy, je-li dovoláním napadán výrok o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80, ročník 2013, jež je – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici také na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se meritorně takového vztahu nebo věci týká (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1953/2014).

Pokud soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vedených před těmito soudy, je pro posouzení, zda bylo dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení rozhodnuto o peněžitém plnění nepřekračujícím hranici 50.000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolateli takovým rozhodnutím odepřena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1397/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 924/2014).

Z uvedených důvodů je třeba zkoumat, zda byla žalované výroky II. a III. usnesení krajského soudu, proti kterým dovolání směřuje, odepřena náhrada nákladů řízení převyšující částku 50.000 Kč.

V projednávané věci se žalobci domáhali po žalované přiznání v žalobě specifikovaných částek z titulu bezdůvodného obohacení, každé z těchto práv je nezávislé na právech ostatních žalobců a lze o něm rozhodnout samostatným rozhodnutím. Všichni žalobci vystupují v řízení jako samostatní společníci (každý z žalobců jedná sám za sebe a jeho úkony nemají vliv na práva a povinnosti ostatních žalobců; § 91 odst. 1 o. s. ř.), proto je třeba právo na náhradu nákladů řízení posoudit samostatně ve vztahu mezi každým ze žalobců a žalovanou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013). Vzhledem k tomu, že žalované mohly být přiznány toliko dílčí nároky na náhradu nákladů vůči jednotlivým žalobcům, je třeba překonání bagatelního limitu dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. posuzovat ve vztahu mezi žalovanou a každým ze žalobců zvlášť (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3944/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1331/2014).

Podaným dovoláním byly napadeny výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Dovolání bylo podáno proti nákladovým výrokům, které vychází z téhož základu a které byly podloženy týmiž důvody (žalovaný byl ve věci plně úspěšný, náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů mu nebyla přiznána podle § 150 o. s. ř.), proto je pro přípustnost dovolání určující celková výše nákladů řízení, které byly žalované oběma napadenými výroky odepřeny. Při stanovení výše peněžitého plnění, o němž bylo rozhodnuto napadenými výroky, je třeba vyjít z výše nákladů účtované za dotčené fáze řízení dovolatelem, eventuálně, nebyla-li náhrada nákladů dovolatelem účtována, z výše nákladů podávajících se z obsahu spisu. V daném případě žalovaná předložila odvolacímu soudu vyúčtování nákladů řízení (č. l. 158), ve kterém požadovala náklady řízení v celkové výši 127.195,20 Kč, které se skládají z nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 98.929,60 Kč (sestávající z odměny advokáta ve výši 79.660 Kč za sedm úkonů právní služby podle § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 11.380 Kč/úkon, paušální náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. za sedm úkonů právní služby v celkové výši 2.100 Kč a DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 17.169,60 Kč) a nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 28.265,60 Kč (sestávající z odměny advokáta ve výši 22.760 Kč za dva úkony právní služby podle § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 11.380 Kč/úkon, paušální náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. za dva úkonů právní služby ve výši 600 Kč a DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 4.905,60 Kč). Právu žalované na náhradu nákladů řízení by (v případě úspěchu) na opačné procesní straně neodpovídala solidární povinnost žalobců k náhradě nákladů řízení. Žalobní nárok byl uplatněn jako dělitelný, jak uvedeno shora, přičemž solidární povinnost žalobců k náhradě nákladů řízení by ve světle ustálené judikatury (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 41/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1990) nemohly založit ani případné důsledky spojené s neúspěchem společné žaloby (podané několika účastníky řízení).

S ohledem na to, že žalobci v řízení vystupují jako samostatní společníci, je třeba náklady řízení žalované ve vztahu ke každému ze žalobců posoudit samostatně a rozdělit je podle poměru výše jednotlivých žalobou uplatněných nároků (tj. podle toho, jak se jednotlivé společně projednávané věci podílely na vzniku nákladů žalované). Při takovém rozdělení nákladů řízení připadá nejvyšší část nákladů na žalobkyni c), která vůči žalované uplatnila nárok na zaplacení částky 64.482 Kč (což činí 8,41 % z celkově žalované částky ve výši 767.000 Kč). Ve vztahu k žalobkyni c) tedy bylo napadenými výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o právu na náhradu nákladů řízení ve výši 10.697,10 Kč, ve vztahu k ostatním žalobcům bylo rozhodnuto o částkách nižších. Lze proto uzavřít, že právo na náhradu nákladů řízení, které bylo žalované napadeným rozsudkem odvolacího soudu odepřeno, ve vztahu k žádnému ze žalobců nepřevyšuje částku 50.000 Kč. Se zřetelem k výše uvedené zásadě, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000 Kč, je přípustnost dovolání proti posuzovaným nákladovým výrokům objektivně vyloučena (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud z nastíněných důvodů v souladu s § 243c odst. 1 větou první o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalobců spojené s podáním vyjádření k dovolání (jež nebylo možno věcně projednat již z důvodu jeho objektivní nepřípustnosti, vyjádření žalobců se navíc k otázce rozhodné pro posouzení věci, tj. k otázce přípustnosti dovolání, nijak nevyjadřuje) v daném případě nelze pokládat za náklady účelně vynaložené k bránění jejich práva.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. listopadu 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru