Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2690/2020Rozsudek NS ze dne 10.11.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
Stavba
Účelová komunikace
Přípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2690.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2991 o. z.

§ 120 odst. 2 obč. zák.

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2690/2020-502

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Č., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, proti žalované TECHNOMETAL, s.r.o., IČ 607 04 063, se sídlem v Tečovicích 338, zastoupené JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tišnovská 1526/167, o 169.878,69 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 114/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. května 2020, č. j. 60 Co 274/2019-478, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. května 2020, č. j. 60 Co 274/2019-478, se ve výroku I. v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. září 2019, č. j. 46 C 114/2019-429, co do výroku I. ohledně částky 132.310,31 Kč a co do výroku II., jakož i ve výroku II. ruší a věc se odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, č. j. 46 C 114/2019-429, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 169 878,69 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce tvrdil vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), v situaci, v níž žalovaná v letech 2016 až 2019 užívala bez právního důvodu zpevněné plochy a komunikace v areálu Suška Lípa (žalovaná částka ve výši 132.310,31 Kč), a dále odebírala elektřinu přes trafostanici (37.568,38 Kč), přičemž žalobce je domnělým vlastníkem předmětných zpevněných ploch i technologie trafostanice. Soud zjistil, že areál Suška Lípa je uzavřeným výrobním areálem tvořeným vícero pozemky, jež náleží do vlastnictví různých osob; žalobce však v rozhodném období nevlastnil žádný z pozemků. Dále soud dospěl ke zjištění, že v roce 1984 došlo v areálu ke zbudování zpevněných ploch a komunikací, které dle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, klasifikoval jako veřejně nepřístupné účelové komunikace. Soud uzavřel, že žalobce není vlastníkem sporných komunikací v areálu Suška Lípa, neboť podle ustálené judikatury není možné vlastnit účelovou komunikaci, jež nemůže být samostatným předmětem právních vztahů. Kupní smlouvu ze dne 15. 12. 1995, kterou mělo dojít k převodu předmětných ploch na žalobce, soud označil za absolutně neplatnou nejen pro nezpůsobilý předmět převodu, ale i pro neurčitost ve vymezení komunikací a zpevněných ploch. Dále dospěl k závěru, že převod vlastnického práva k trafostanici ve prospěch žalobce je platný, nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání trafostanice však není dán, a to z důvodu, že žalovaná není pasivně věcně legitimována, jelikož technologii trafostanice užívá společnost FAGUS, a.s. Žalobu proto soud zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 60 Co 274/2019-478, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Ohledně obou žalobou uplatněných nároků (na náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním zpevněných ploch a komunikací i za prospěch vzniklý užíváním trafostanice) dovodil, že okresní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž vyvodil korektní právní závěry. Zejména vyzdvihl, že účelové komunikace jsou druhem pozemku, ztvárněním či zpracováním povrchu, nikoli samostatnou věcí v právním smyslu. Jelikož žádný z pozemků užívaných žalovanou není ve vlastnictví žalobce, nemohla se výkonem užívacího práva k nim obohatit na jeho úkor.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, respektive které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, popřípadě při jejichž posuzování se odvolací soud odchýlil od závěrů dovolacího soudu. Dovolatel předně nastoluje problém, zdali lze komunikaci, jež je kvalifikována jako účelová, bez dalšího posuzovat za součást pozemku, na němž se nachází. Současně uvádí, že se odvolací soud odchýlil od závěrů dovolacího soudu přijatých v usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015, a rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012. Namítá rovněž nesprávné vyhodnocení otázky, zda nepřímý zástupce při zajišťování dodávky elektrické energie vystupuje vůči zastupovaným jako distributor elektrické energie. Dovolatel odkazuje na veřejnoprávní předpisy a akcentuje skutečnost, že společnost FAGUS, a.s., nemá oprávnění podnikat s elektrickou energií. Proto podle žalobce nemůže vystupovat jako distributor energie a je pouze nepřímým zástupcem uživatelů areálu Suška Lípa ve vztahu ke skutečnému distributorovi (společnosti E.ON Energie, a.s.).

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl. Ve svém podání zdůraznila, že primární otázku představuje, zda je žalobce vůbec vlastníkem zpevněných ploch, potažmo komunikací v areálu a zda je žalovaná tím subjektem, který se na úkor žalobce odebíráním elektrické energie přes trafostanici obohacuje.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Je-li předmětem řízení peněžitá částka skládající se z několika nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání zkoumat samostatně ve vztahu ke každému z nich bez ohledu na to, že byly dotčené nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4354/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3247/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 415/2020). Na těchto závěrech judikatura zdejšího soudu setrvává i po novelizaci § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb. (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018, a ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 709/2019).

Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. přikročil k odmítnutí dovolání v rozsahu, v němž jím byl rozsudek odvolacího soudu napaden v části výroku I. potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 37.568,38 Kč uplatněná na základě tvrzení o užívání technologie trafostanice ve vlastnictví žalobce, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto o nároku se samostatným skutkovým základem, jehož předmět nedosahuje hranice 50.000 Kč, a předmětný mimořádný opravný prostředek je zde tudíž objektivně nepřípustný ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V části, v níž žalobce zpochybňuje rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 132.310,31 Kč, je naopak dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož bylo rozhodováno o peněžitém plnění přesahujícím kritickou hranici 50.000 Kč a napadený rozsudek spočívá na otázce, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od aktuální judikatury Nejvyššího soudu.

Z této judikatury – interpretující relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež jsou v řešené věci aplikovatelná, jelikož sporné komunikace a zpevněné plochy byly zřízeny v roce 1984, a nebyly-li pouhým zpracováním povrchu v období do 31. 12. 2013, zůstaly s ohledem na odlišnost vlastníka pozemků, na nichž jsou umístěny, samostatnými věcmi i po 1. 1. 2014 (viz § 3055 odst. 1 o. z.) – vyplývá, že pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je, nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva, § 120 odst. 2 obč. zák.), sehrávají klíčovou roli konkrétní okolnosti případu. Umělá úprava povrchu pozemku není vždy takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytné je však posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím ke zvyklostem zachovávaným v právním styku, jakož i k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu, jenž se na něm nachází (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, a ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019, či jeho usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2853/2019).

Ve sporných případech je pak třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem zvláště ve světle jejího stavebního provedení. Právě tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku (či vršení kompaktního stavebního materiálu), může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové odlišení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1627/2018, ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3519/2019, a ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3569/2019).

Nejvyšší soud přitom již výslovně uvedl, že také účelové komunikace mohou být samostatnými věcmi v právním smyslu, nasvědčují-li tomu shora vylíčená kritéria (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13 –, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015). V této souvislosti lze zdůraznit, že recentní judikatura připouští, aby též jiné zpevněné plochy rozličného charakteru byly posouzeny jako samostatné nemovité věci, odpovídá-li to jejich stavebnímu provedení (viz např. vzletová a přistávací dráha v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, chodník v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 2280/18, parkoviště v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, a zpevněná manipulační plocha v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019).

Pro úplnost lze dodat, že k názoru, dle něhož účelová komunikace může být za splnění stanovených předpokladů též samostatnou věcí v právním smyslu, se přiklání též odborná veřejnost (viz Melzer, F., Tégl, P. et al. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 267; Kočí, R. Zákon o pozemních komunikacích s komentářem, prováděcí vyhláškou a vzory správních rozhodnutí a jiných právních aktů. Praha: Leges, 2018, s. 63–65; Varvařovský, P., Motejl, O. et al. Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv. Veřejné cesty – místní a účelové komunikace. 2. vyd. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2011, s. 18; Kočí, R. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. Praha: Leges, 2011, s. 39–41).

Nejvyšší soud tímto nepředjímá, že by účelová komunikace měla být zásadně posuzována jako samostatná věc, naopak akceptuje fakt, že dle konkrétního stavebního provedení účelové komunikace budou velmi často vyhodnoceny jako součást pozemku, nicméně akcentuje požadavek posoudit individuálně povahu dané účelové komunikace v každé konkrétní kauze.

Z výše uvedeného plyne, že uzavřel-li odvolací soud, že jsou sporné účelové komunikace a zpevněné plochy součástí pozemků, na nichž se nacházejí, aniž by se v duchu shora připomenutých závěrů aktuální rozhodovací praxe zabýval jejich faktickým provedením, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tedy nesprávné.

Nejvyšší soud proto dovolání shledal důvodným (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) potud, pokud jím žalobce brojil proti části výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 132.310,31 Kč. V tomto rozsahu a dále v části výroku I., jíž byl potvrzen akcesorický nákladový výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i v (rovněž závislém) výroku II. o nákladech odvolacího řízení dovolací soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně nepřikročil, jelikož soud prvního stupně předestřel nezávislý alternativní důvod zamítnutí žaloby spočívající v neplatnosti kupní smlouvy, jíž mělo být převedeno vlastnické právo k účelovým komunikacím a zpevněným plochám, pro neurčitost vymezení předmětu koupě (srov. bod 25 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený úsudek nebyl předmětem dovolacího přezkumu a není tímto rozhodnutím dovolacího soudu v žádném směru prejudikován.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 11. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru