Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2689/2019Usnesení NS ze dne 21.08.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
Bezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2689.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 4085/19


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2689/2019-257

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce P. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 54, proti žalované A. A. C., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o 120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 99/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j. 17 Co 361/2018-236, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.502 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vojtěcha Suchardy, advokáta se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 15. 10. 2015 domáhal po žalované zaplacení částky 120.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že za žalovanou splatil dne 30. 1. 2013 její vklad do jimi nově zakládané společnosti Prestige Exhibit s. r. o. ve výši 120.000 Kč, že žalovaná mu měla tuto částku vrátit do 31. 1. 2014, avšak ani na výzvu tak neučinila.

Obvodní soud pro Prahu 6 (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 18 C 99/2015-205, žalobu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 81.829 Kč (výrok II.). Dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky nemá charakter relativního obchodu ani absolutního obchodu (a žalobce ani nikdy netvrdil, že by vztah mezi účastníky byl podřízen obchodnímu zákoníku podle jeho § 262), a že je zcela zřejmé, že jejich vztah se ani netýkal jejich podnikatelské činnosti, neboť vložení sjednaného vkladu do společnosti bylo teprve jednou z podmínek jejího vzniku, tj. v době vložení prostředků na účet založený žalovanou jako správkyní vkladu nebyla ještě společnost zapsána do obchodního rejstříku (neměla tedy právní subjektivitu), a mezi účastníky se tudíž jednalo o občanskoprávní vztah. Jelikož žalobce neprokázal, že by se se žalovanou dohodl na vrácení žalované částky do 31. 1. 2014 a splatnost dluhu tak nebyla dohodnuta ani jinak určena, počala promlčecí doba běžet dnem následujícím po dni, kdy dluh vznikl. Dluh se tedy stal splatným již dne 31. 1. 2013, dne 1. 2. 2013 se žalovaná ocitla v prodlení s plněním a od tohoto dne začala plynout dvouletá promlčecí doba dle § 107 odst. 1 obč. zák.; byla-li žaloba u soudu podána až dne 15. 10. 2015, je nárok žalobce na vrácení bezdůvodného obohacení promlčen.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, č. j. 17 Co 361/2018-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 15.004 Kč k rukám Mgr. Vojtěcha Suchardy, advokáta (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc též správně posoudil po stránce právní, přičemž též postupoval správně, posoudil-li věc dle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uvedl, že je zřejmé, že žalobce plnil za žalovanou to, co měla po právu plnit sama (§ 454 obč. zák.), že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení a povinnost je vydat žalobci, že žalovaný v řízení neprokázal, že by se žalovanou uzavřel dohodu o půjčce, že mezi účastníky se nejedná o obchodně závazkový vztah a není tedy důvod aplikovat na věc § 387 - § 409 obch. zák., když rozhodující je povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu (v daném případě společnost Prestige Exhibit s. r. o. vznikla dne 8. 2. 2013, avšak žalobce plnil za žalovanou již dne 30. 1. 2013, tj. dříve, než se oba stali jejími společníky) a že stal-li se dluh splatným dne 31. 1. 2013 (když k poskytnutí finančních prostředků došlo dne 30. 1. 2013) a promlčecí doba započala běžet dne 1. 2. 2013, byla pohledávka ke dni podání žaloby, tj. k 15. 10. 2015, promlčena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, s tím, že „spatřuje jako důvod dovolání skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Soudům obou stupňů vytýká, že „postupovaly mechanicky podle starších soudních judikátů, aniž by zjistily a posuzovaly všechny okolnosti daného případu a řídily se novou judikaturou přijatou v posledním období“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 383/2001 [z nějž citoval pasáže „Odtud plyne, že pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění bez právního důvodu se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním.“ a dále „Jinak řečeno, je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem (jako v tomto případě), pak odpověď na otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, dává ustanovení § 391 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení § 397 obch. zák.“] namítá, že odvolací soud „tuto argumentaci odmítl bez řádného zdůvodnění“, a „vyřešil tedy právní otázku hmotného i procesního práva odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dále se zabývá skutkovými okolnostmi případu a popisuje průběh řízení před soudy obou stupňů. Navrhl, aby dovolací soud „vydal rozsudek, kterým se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 18 C 99/2015-205 zrušuje a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 361/2018-236 zrušují a mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 120.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení“.

Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, když v něm nejsou řádně vymezeny předpoklady přípustnosti, ani právně relevantně vymezen dovolací důvod.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - § 241a odst. 2 o. s. ř. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezil, když neoznačil žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a taktéž ani řádně nevymezil dovolací důvod, neboť řádně nespecifikoval právní posouzení odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné, ani nevyložil, v čem konkrétně by měla nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spočívat.

Pokud jde o samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.), Nejvyšší soud již dříve taktéž akcentoval, že je nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 8. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru