Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2685/2004Rozsudek NS ze dne 27.01.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2685.2004.1
Dotčené předpisy

§ 226 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2685/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání a) M. P., a b) I. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 10. 2001, sp. zn. 25 Co 252/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 67/91 (žalobců: 1. V. K., 2. M. K., a 3. J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným M, P, a MUDr. I, P, zastoupeným advokátem, o vydání částí nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaných – Restaurací a jídelen Hradec Králové, státního podniku v likvidaci, 500 02 Hradec Králové, Třídy Čs. armády 408), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 26. 10. 2001, sp. zn. 25 Co 252/2001, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 3. 8. 2000, čj. 11 C 67/91-153 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu z 19. 3. 2001, čj. 11 C 67/91-173).

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Hradci Králové.

Odůvodnění:

O žalobě žalobců, podané u soudu 19. 3. 1991 a směřující k vydání podílů na domu čp. 101 s pozemky parc. č. 407 a parc. č. 459/2 v katastrálním území T. p. O., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 15. 5. 1992, čj. 16 C 67/91-61; žalobcům bylo uloženo zaplatit původní žalované B. P. na náhradu nákladů řízení 1.150,- Kč.

K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 3. 1998, sp. zn. 9 Co 425/92, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaných Miloše P. a MUDr. I. P. proti uvedenému zrušovacímu usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 8. 6.1999, 23 Cdo 690/99, a žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců 475,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení dovolacího soudu.

V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 3. 8. 2000, čj. 11 C 671/91-153, jímž bylo žalovaným M. P. a MUDr. I. P. uloženo vydat písemnou dohodu každému ze žalobců jednu ideální šestinu domu čp. 101 se stavební parcelou č. 407 a zahradou parc. č. 459/2 v katastrálním území T. pod O. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo uhradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení částkou 7.695,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek byl ještě usnesením Okresního soudu v Hradci Králové z 19. 3. 2001, čj. 11 C 67/91-173, doplněn výrokem, že žalobcům se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníku řízení – R. a J. H. K. (státnímu podniku v likvidaci).

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci se svou žalobou domáhali ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. vydání části nemovitostí patřících dříve V. K., zemřelému 12. 2. 1972, s tím, že jsou oprávněnými osobami k v vydání uvedených nemovitostí jako dědicové ze zákona po svém otci. Výzva k vydání těchto nemovitostí byla tu učiněna 16. 8. 1991. Zůstavitel V. K. ustanovil v závěti z 20. 9. 1968 dědičkou B. P., svou dceru. Řízení o dědictví po zůstaviteli V. K. (vedené pod sp. zn. D 516/12 u bývalého Státního notářství v H. K.) bylo však zastaveno pro nedostatek majetku.

V tomto občanském soudním řízení o vydání částí nemovitostí byla pasívně legitimována původní žalovaná B. P., jíž byly uvedené nemovitosti vydány jako osobě oprávněné – dědičce ze závěti na základě dohody o vydání věcí, uzavřené mezi B. P. a R. a j. H. K. dne 7. 8. 1991. B. P. však dne 6. 3. 1993 zemřela a podle výsledků řízení o dědictví po ní (vedeného pod sp. zn. D 841/93 Okresního soudu v Hradci Králové) se jejími právními nástupci stali M. P. a MUDr. I. P. Soud v tomto řízení dospěl k právnímu závěru, že závěť zůstavitele V. K. z 20. 9. 1968 je neplatná, protože ohledně této závěti nebylo bezpečně doloženo, kdy byla podepsána, a tato skutečnost má ty důsledky, jako kdyby závěť nebyla vůbec datována, a absence této základní náležitosti závěti (tj. data pořízení závěti) způsobuje neplatnost závěti ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. Proto soud prvního stupně neposoudil postavení žalovaných M. P. a MUDr. I. P., kteří jsou vnuky původního vlastníka V. K., zemřelého 12. 2. 1972, podle ustanovení § 3odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Soud prvního stupně shledal důvodnou žalobu žalobců co do vydání každému ze žalobců po jedné šestině domu čp. 101 s pozemky parc. č. 407 a parc. č. 459/2 v katastrálním území T. p. O., když všechny uvedené nemovitosti byly vydány B. P., třebaže část těchto nemovitostí měla být vydána žalobcům V. K., M. K. a Ing. J. K. jako synům V. K., zemřelého 2. 8. 1968, a vnukům původního vlastníka V. K., zemřelého 12. 2. 1972.

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaných M. P. a MUDr. I. P. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 26. 10. 2001, sp. zn. 25 Co 252/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v tomto znění: „Každý jeden žalovaný je povinen každému jednomu žalobci vydat jednu ideální dvanáctinu nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví čl. 178 pro katastrální území T. p. O., tedy domu čp. 101 na stavební parcele č. 407, stavební parcely č. 407 a pozemkové parcely 59/2 v katastrálním území T. p. O.“. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (označeném II.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že každý jeden žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit každému jednomu žalobci náklady řízení 2.142,50 Kč. Výrok o nákladech řízení vedlejšímu účastníku řízení (označený III.) byl odvolacím soudem zrušen. Bylo také rozhodnuto, že každý jeden žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit každému jednomu žalobci náklady odvolacího řízení částkou 675,- Kč.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zdůrazňoval, že klíčovou otázkou v tomto sporu je posouzení platnosti závěti, na níž je uvedeno datum 20. 9. 1968 a podpis „V. K.“. Šlo tu především o to, zda v řízení předkládaná listina z 2. 10. 1968, nadepsaná „dohoda“ (mezi V. K. a jeho dcerou B. P., podle níž se B. P. stala vlastnicí věcí, uvedených v této dohodě) byla vystavena a podepsána dříve, než byla sepsána závěť, když závěť, opatřená datem 20. 9. 1968, obsahuje i odkaz na událost, která měla nastat (podle data uvedeného v dohodě) až po datu, kdy byla podepsána závěť. Podle názoru odvolacího soudu se nepodařilo žalovaným v řízení prokázat, že „dohoda“, o níž je v závěti zmínka, byla napsána už 2. 9. 1968, ale je jen opatřena nesprávným datem 2. 10. 1968. Zůstala tu tedy neurčitost závěti původního vlastníka V K., pokud jde o datum, kdy byla závěť podepsána. Protože se nepodařilo odstranit neurčitost závěru, že závěť s datem jejího podpisu 20. 9. 1968 je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 a § 476 odst. 2 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./ ve znění pře novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.).

Protože měl soud prvního stupně a také odvolací soud za to, že uvedená závěť je neplatná, posoudil odvolací soud žalobní návrh žalobců ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. (nikoli tedy podle ustanovení § 3 odst. 1 písm a/ zákona č. 403/1990 Sb.) a nepřisvědčil tomu, že by nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců byly po právu vydány B. P., jako by byla jedinou oprávněnou osobou v této právní věci, když naopak tyto nemovitosti měly být vydány také žalobcům, kteří jsou rovněž dalšími oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. Shledal proto odvolací soud důvodným nárok žalobců, uplatněný vůči žalovaným podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., když B. P. neměly být všechny nemovitosti vydány dohodou, uzavřenou s R. a j. H. K., státním podnikem, s odkazem na ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb.

Z uvedených důvodů potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu z 26. 10. 2001 byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 20. 12. 2001 (stejně jako advokátu, který v řízení zastupoval žalobce) a dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Hradci Králové dne 18. 1. 2002, tedy ve lhůtě stanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání z 10. 1.2002 dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na to, že jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, kterým bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, protože soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívějším rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolatelé uplatňovali také, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování.

Dovolatelé zdůrazňovali, že nesprávné zjištění skutkového stavu spočívá v tom, že nebyl shledán skutečný stav věci ohledně dohody, uzavřené mezi původním vlastníkem V. K. a jeho dcerou B. P., když o této dohodě je zmínka v závěti V. K., opatřené datem 20. 9. 1968. Bylo povinností soudů v tomto řízení provést úplné dokazování o tvrzení žalovaných, že dohoda, datovaná 2. 10. 1968 byla fakticky napsána před tímto datem; odvolací soud však ke zjištění této skutečnosti neprovedl ani navržený důkaz výslechem svědkyně M. P., kterým chtěli žalovaní prokázat právě to, že dohoda datovaná 2. 10. 1968 byla fakticky sepsána před tímto dnem.

Dovolatelé uváděli, že souhlasí s tím, že závěť trpí rozporem spočívajícím v tom, že tato závěť je datována 20. 9. 1968, ale v jejím textu se objevuje odkaz na „dohodu“ ze dne 2. 10. 1968, která skutečně existuje. Dovolatelé jsou však toho názoru, že obsah jiného úkonu zůstavitele než právní úkon závěti netvoří součást závěti a na platnost či neplatnost závěti nemá vliv. Jinak totiž závěť původního vlastníka nemovitosti V. K. obsahuje vše, co má podle zákona obsahovat, a nelze ji považovat za neurčitou. Odvolací soud však posoudil tento právní úkon jako neplatný jen proto, že se žalovaným nepodařilo prokázat, že závěť byla podepsána zůstavitelem toho dne, který na ní uvedl; v řízení však nebylo prokázáno, že závěť nebyla datována toho dne, kdy byla podepsána. Podle názoru dovolatelů samo datum 2. 10. 1968, uvedené na písemnosti „dohody“ a zopakované v závěti, je nepodstatné; ze strany zůstavitele šlo jen o to, že toto datum podepsal, aniž s ním spojoval tak závažnou věc, jakou bylo uzavření smlouvy, která měla za následek převod vlastnictví k věcem uvedeným v „dohodě“. Podle názoru dovolatelů „žalovaní vyložili, proč a za jakých okolností došlo k uvedení vadného data na písemnosti „dohody“, opatřené datem 2. 10. 1968, či dokonce v mezní situaci i k tomu, že všechna data byla uvedena správně a závěť byla skutečně podepsána dne 20. 9. 1968. Neověřené a nevěrohodné opsání data „dohody“ do textu závěti ještě není žádným důkazem neplatnosti závěti, když nebylo možné zjistit ani to, kdo dohodu původně napsal včetně chybného data“.

O tomto dovolání dovolatelů bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 361/2002. Tímto rozsudkem dovolacího soudu bylo dovolání zamítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

K ústavní stížnosti žalovaných Ústavní soud ČR svým nálezem z 23. 9. 2004, II. ÚS 302/03, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 2. 2003, 28 Cdo 361/2002. V odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR bylo zdůrazněno, že dovolatelé v daném případě namítali, že soudy nezjišťovaly okolnosti podstatné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny; „absentuje tu hodnocení“, zda v tomto případě rozhodnutí, napadené dovoláním, vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; např. se, podle názoru Ústavního soudu ČR, dovolací soud nevypořádal „s námitkami jež se týkají skutečnosti, které z uvedeného dokazování nevyplynuly“ (kupř. z výslechu svědka JUDr. H.). Pro tuto „absenci vypořádání se s některým z uplatněných dovolacích důvodů“ pokládal Ústavní soud ČR za důvodnou ústavní stížnost, zejména pokud šlo o námitky, jež se týkaly „procesu zjišťování práva“, když totiž podle názoru Ústavního soudu ČR „závěry učiněné v řízení před obecnými soudy vykazují závažné nedostatky z hlediska zjišťování skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí věci“. Šlo podle názoru Ústavního soudu zejména o to, zda závěť děda žalovaných z 20. 9. 1968 byla uzavřena v tento den, když v jejím textu se hovoří v minulém čase o tom, že zůstavitel již za svého života učinil s matkou žalovaných „dohodu, podle které se stala vlastnicí věcí uvedených v prohlášení ze dne 2. 10. 1986“. Ústavní soud ČR v odůvodnění svého nálezu připomínal, že již odvolací soud v daném případě ve svém usnesení z 30. 3. 1998 (sp. zn. 9 Co 425/92 Krajského soudu v Hradci Králové správně vyjádřil, že důležitou okolností, na kterou je třeba při dokazování zaměřit náležitou pozornost, je prokázání toho, zda k uzavření dohody datované 2. 10. 1968 nedošlo dříve; bylo tedy třeba se vypořádat se skutkovými zjištěními právě ve vztahu k dohodě datované 2. 10. 1968. V této souvislosti ústavní soud ČR připomínal význam provedení hodnocení výpovědi svědka JUDr. L. H. (k tomuto hodnocení měl Ústavní soud ČR výhrady), jakož i skutečnost neprovedení žalovanými navrženého výslechu svědkyně M. P. Těchto okolností se týkaly také námitky žalovaných obsažené v jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 26. 10. 2001 (sp. zn. 25 Co 252/2001 Krajského soudu v Hradci Králové), s nimiž se však, podle názoru Ústavního soudu ČR, dovolací soud nevypořádal.

Po vydání a doručení nálezu Ústavního soudu ČR dovolatel M. P. zaslal dne 7. 12. 2004 Nejvyššímu soudu další podání k dovolání dovolatelů z 10. 1. 2002. uvedený dovolatel měl za to, že v daném případě bylo nedůvodně odmítnuto provedení svědecké výpovědi M. P., týkající se „klíčové náležitosti chybného měsíce 10 při sepsání Dohody“, označené dnem 2.10.1968, což má význam pro další průběh řízení v této právní věci. Dovolatel M. P. zdůrazňoval, že v řízení „nebyl předložen žádný důkaz o tom, že závěť V. K. nebyla podepsána v měsíci září“. Podle názoru uvedeného dovolatele soudy v tomto řízení neprávem přenesly důkazní břemeno na žalované. Dovolatel M. P. měl za to, že obsah závěti se musí nejprve porovnat s datem závěti a již z tohoto zjištění vyplývá chyba v obsahu závěti u data „Dohody“, když zůstavitel v závěti napsal, že „učinil dohodu“; tato slova se vztahují pouze k minulému času a ne k budoucímu času, jak je chybně uvedeno v datu na „Dohodě“. Opak nebyl prokázán, tj. že by byla chyby v datu závěti; datum závěti nebylo důkazně vyvráceno; proto podle názoru uvedeného dovolatele „závěť má být platná“.

Při opětovném posuzovaní dovolání dovolatelů z 10. 1. 2002, jehož nutnost vyplynula se zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 9. 2004, II. ÚS 302/03, vycházel dovolací soud z toho, co bylo všem obecným soudům připomenuto otištěním ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (v ročníku 1997 na str. 149-151 /259-261/) právního závěru z nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, II. ÚS 256/95 uveřejněného pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že totiž „rozhodnutí Ústavního soudu je podle článku 84 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu“.

Za těchto uvedených okolností bylo nutno mít na zřeteli to, co bylo ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 9. 2004, II. ÚS 302/03, uvedeno jako návod k řešení právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 C 67/91, v dalším průběhu řízení. Jestliže totiž v uvedeném nálezu byl uvedeno, že „podle názoru ústavního soudu ČR závěry učiněné obecnými soudy vykazují závažné nedostatky z hlediska zjišťování skutkového stavu potřebného k rozhodnutí ve věci“ a Ústavní soud se zároveň zabýval některými jmenovitě v nálezu z 23. 9. 2004 uvedenými důkazy (jmenovitě provedením a hodnocením výpovědi svědka JUDr. L. H. a neprovedením výslechu svědkyně P.), bylo nutno, aby dovolací soud k těmto závěrům přihlížel a z nich v dovolacím řízení vycházel. Bylo-li v nálezu Ústavního soudu ČR poukazované na „závažné nedostatky z hlediska zjišťovaní skutkového stavu“ a v dovolacím řízení může dovolací soud podle ustanovení § 243a odst. 2 občanského soudního řádu provádět dokazování jen k prokázání důvodů dovolání (a nikoli tedy ke zjišťování skutkového stavu potřebného k rozhodnutí ve věci), potom k umožnění realizace citovaných závěrů ze zrušovacího nálezu ústavního soudu ČR bylo nutno přikročit ke zrušení dovoláním dovolatelů napadeného rozsudku odvolacího soudu z 26. 10. 2001 (sp. zn. 25 co 252/2001 Krajského soudu v Hradci Králové) i rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové z 3. 8. 2000, čj. 11 c 67/91-153, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu z 19. 3. 2001, čj. 11 C 67/91-173), a to podle ustanovení § 243b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Uváděná rozhodnutí soudů obou stupňů (stejně jako dovolání zamítající rozhodnutí dovolacího soudu) neshledal totiž Ústavní soud ČR správnými při svém posuzování z hlediska „procesu zjišťování práva“.

V dalším řízení u soudu prvního stupně bude tento soud vázán především závěry Ústavního soudu ČR z 23. 9. 2004, II. ÚS 302/03, a také právními závěry dovolacího soudu, uváděnými v tomto zrušovacím rozsudku dovolacího soudu (viz § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu). Lze mít za to, že této vázanosti uvedenými právními závěry bude odpovídat, když soud prvního stupně přikročí k opětovnému výslechu žalovaných jako účastníků řízení (§ 131 občanského soudního řádu), při jehož provedení bude třeba brát v úvahu „námitky žalovaných ohledně uskutečňovaného dokazování“, na které je výslovně poukázáno ve zrušovacím nálezu ústavního soudu ČR a jež jsou obsaženy zejména v podáních žalovaných z 10. 1. a 11. 1. 2002 (založených na č. 1.227 až 232 spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 C 67/91). Podle potřeby uváží soud prvního stupně i provedení výslechu žalobců (nebo některých z nich) jako účastníků řízení (§ 131 občanského soudního řádu). Při provádění dokazování v tomto dalším řízení bude soud prvního stupně přihlížet i k případným nově navrženým důkazům účastníků řízení, ale nesmí opomenout provedení důkazů, připomenutých v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 9. 2004, II. ÚS 302/03, tj. opakování výslechu svědka JUDr. L. H. a provedení výslechu svědkyně M. P., navrženého žalovanými. Při provádění dokazování v tomto občanském soudním řízení nezůstanu stranou pozornosti soudu prvního stupně ani úvahy o důkazním břemenu v daném případě, obsažené rovněž v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR. Provedené důkazy pak soud prvního stupně zhodnotí podle občanského soudního řádu.

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího i dovolacího (§ 243 d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. ledna 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru