Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2652/2019Usnesení NS ze dne 17.03.2020

HeslaDržba
Bezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2652.2019.1
Dotčené předpisy

§ 131 obč. zák.

§ 451 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2652/2019-259

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: JEDNOTA Ústí nad Labem – spotřební družstvo, IČ 000 32 026, se sídlem v Ústí nad Labem, U Vlečky 1757/1, zastoupeného JUDr. Janem Thonatem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, o 145.983,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 29 C 90/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2018, č. j. 12 Co 190, 191, 192/2017-231, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.760,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Thonata do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, č. j. 29 C 90/2012-207, uložil žalované zaplatit žalobci částku 145.983,60 Kč s úrokem z prodlení od 31. 10. 2013 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal úhrady dalších 8.016,40 Kč i zbývajícího příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Soud vzal za prokázané, že žalobci byly hospodářskou smlouvou z roku 1971 přenechány do trvalého užívání pozemky v katastrálním území Božtěšice. Žalobce na nich posléze vybudoval prodejnu, kterou v roce 2001 prodal manželům H. Na základě § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), se pak stal vlastníkem zmíněných pozemků v důsledku transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické. Žalovaná však pozemky nadále držela a v březnu 2007 uzavřela smlouvu o jejich pronájmu manželům H., přestože nejpozději od 1. 1. 2005 nemohla být v dobré víře, že jí pozemky vlastnicky náležejí. Domáhá-li se tedy žalobce nyní vydání nájemného, které žalovaná získala v době mezi 1. 6. 2009 a 30. 5. 2012 od manželů H., má tento jeho nárok převážně oporu v § 131 odst. 1 obč. zák., dle něhož je neoprávněný držitel povinen vydat vlastníkovi věc spolu s jejími plody a užitky. Žaloba byla zamítnuta jen v části týkající se období po 4. 4. 2012, kdy držba pozemků žalovanou skončila a žalobce byl konečně zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal soud důvodnou, neboť se žalobce domáhal vydání užitků za období tří let předcházejících podání žaloby. Vzhledem k tomu, že se promlčení žalovaného práva spravovalo ustanovením § 101 obč. zák., nikoli § 107 obč. zák. nepromlčelo se toto právo do zahájení řízení ani zčásti.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 12 Co 190/2017, 12 Co 191/2017, 12 Co 192/2017-231, k odvolání žalované, jímž bylo rovněž napadeno usnesení okresního soudu o odměně znalce ze dne 20. 10. 2016, č. j. 29 C 90/2012-179, a opravné usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 29 C 90/2012-220, zmíněná usnesení potvrdil (výrok I.), stejně jako rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. [výrok II. písm. a)], zatímco ve výrocích IV. i V. jej změnil [výrok II. písm. b)], přičemž rozhodl také o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení důvodnosti nároku žalobce na vydání užitků pozemků je podstatné, zda byla žalovaná v rozhodném období neoprávněným držitelem těchto nemovitostí. V tomto směru krajský soud označil úvahy soudu první instance za přesvědčivé a bezezbytku se s nimi ztotožnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou jeho prvního výroku) podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že v řízení vznesená námitka promlčení měla být posouzena podle § 107 obč. zák. a poměr mezi účastníky bylo obecně namístě kvalifikovat dle § 451 obč. zák. V souladu s ustálenou judikaturou oprávněný držitel není povinen vydat vlastníkovi to, co užíváním věci získal, ani v režimu bezdůvodného obohacení; naproti tomu držitel neoprávněný získává na úkor vlastníka prospěch ve smyslu § 451 obč. zák. Dovolatelka přitom sama zdůrazňuje, že v dobré víře již od roku 2005 nebyla, pročež je třeba dovodit, že přenecháním pozemků k užívání dalším osobám získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení v rozsahu plnění, jež obdržela od nájemců sporných nemovitostí.

Při posuzování počátku běhu promlčecí doby v režimu § 107 odst. 1 obč. zák. je pak zapotřebí zjišťovat skutečnou, nikoli jen předpokládanou vědomost ochuzeného o tom, že došlo k získání bezdůvodného obohacení k jeho tíži. Vzhledem k tomu, že žalobce věděl, že žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice a vykonává faktickou moc nad spornými pozemky od roku 2005, musí být jeho právo promlčeno za období přesahující dva roky před podáním žaloby.

Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání, neshledá-li dostatečný podklad pro změnu naříkaného rozhodnutí.

K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl, aby je dovolací soud zamítl.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované ovšem přípustné není.

Judikatura sice opravdu dovozuje, že neoprávněnému držiteli (§ 131 obč. zák.) může užíváním držené věci vzniknout na úkor jejího vlastníka bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 208/2013, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014, nebo jeho usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3343/2016), tím však není nikterak popírána existence jiných ze zákona vyplývajících nároků vlastníka věci vůči jejímu držiteli. Pokud by vlastník proti neoprávněnému držiteli uplatnil několik vzájemně si konkurujících nároků, bylo by nezbytné prověřit, do jaké míry účel norem, od nichž se jednotlivé nároky odvíjejí, a principy spravedlnosti umožňují, aby bylo více požadavkům vlastníka současně vyhověno.

Vznesl-li však žalobce pouze nárok na vydání užitků pozemků držených žalovanou, tj. nájemného, jež dovolatelka pobírala od třetích osob, kterým přenechala dané nemovitosti k užívání, nelze spatřovat žádné pochybení v tom, že toto oprávnění soudy nižších stupňů kvalifikovaly podle § 131 odst. 1 obč. zák., jemuž svou povahou vskutku odpovídá, a nepokládaly za určující skutečnost, že žalobci hypoteticky mohlo proti žalované svědčit též – konkurující – právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák.

Vzhledem k tomu, že žalobní nárok nebylo zapotřebí posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, je nadbytečné zabývat se dovolací argumentací směřující k závěru, že by případné právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou bylo podle pravidla obsaženého v § 107 odst. 1 obč. zák. částečně promlčeno.

Nejvyšší soud tudíž dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.940 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.760,40 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru