Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 263/2020Usnesení NS ze dne 10.07.2020

HeslaDovolací důvody
Řízení u odvolacího soudu
Poučovací povinnost soudu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.263.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 205a písm. b) o. s. ř.

§ 118a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 263/2020-311

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Lukáčem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalovanému T. G., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 208/16, o 2.649.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 268/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2019, č. j. 11 Co 265/2018-272, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.232 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivana Vávry do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 24. 8. 2018, č. j. 20 C 268/2015-218, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.649.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Žalobce se domáhal předmětné sumy (respektive původně obnosu 3.400.000 Kč s příslušenstvím, svůj návrh však posléze omezil zpětvzetím do částky 751.000 Kč s příslušenstvím) s tím, že ji žalovanému poskytl v hotovosti jako půjčku na základě smlouvy uzavřené dne 27. 4. 2012. Žalovaný žalobě oponoval s tím, že od žalobce žádnou půjčku nepřijal a že mu ničeho nedluží. Soud konstatoval, že žalobce navzdory poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), mimo rozumnou pochybnost neprokázal, že by se žalovaným uzavřel zmíněnou (ústní) smlouvu o půjčce [§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)]. Rovněž tvrzení žalobce o předání sporného obnosu žalovanému neměl soud za prokázané (ve výpovědi svědků a žalobce shledal soud takové rozpory, že nemohl nabýt jistoty o předání finanční hotovosti v tvrzené výši žalovanému), proto nemohl žalobci přiznat požadované plnění ani z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák.

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 11 Co 265/2018-272, rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích I. a II. [výrok I. a)], zatímco ve výroku III. jej změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I. b)] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl adekvátní dokazování, jež srozumitelně zhodnotil. Žalobce neprokázal svá tvrzení týkající se uzavření ústní smlouvy o půjčce a předání sporného finančního obnosu žalovanému. Dle odvolacího soudu nebyl žádný z důkazů okresním soudem proveden v rozporu s procesními předpisy, jejich hodnocení pak proběhlo v souladu s § 132 o. s. ř. Žalobcem navrhované důkazy fotografiemi bankovek a kanceláře společnosti AXER s.r.o. krajský soud odmítl provést, neboť byly tyto důkazní návrhy žalobce nepřípustně vzneseny až v odvolacím řízení. Odvolací soud proto mohl napadený rozsudek v meritorním výroku coby věcně správný potvrdit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v prvé řadě tím, že pominul podstatné skutečnosti, jež byly prokázány v řízení provedenými důkazy (v tomto směru odkazuje dovolatel na výklad pojmu „skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“, podaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Soudy nižších stupňů porušily § 132 o. s. ř., důkazy hodnotily v rozporu s pravidly logického myšlení, a vydaly proto vadné rozhodnutí. Dovolatel s hodnocením důkazů okresním a krajským soudem nesouhlasí a předkládá odlišný skutkový závěr, na kterém pak buduje své vlastní právní posouzení věci.

Soudům rovněž vytýká, že některé jím navrhované důkazy bez adekvátního (přezkoumatelného) odůvodnění neprovedly, čímž se rovněž prohřešily proti konstantní judikatuře dovolacího i Ústavního soudu (reakci na důkazní návrhy obsaženou v bodě 38 rozsudku soudu prvního stupně dovolatel nepokládá za postačující). Zvláštního pochybení se dopustil odvolací soud, jenž v odvolacím řízení neprovedl dodatečně navržené důkazy. Dovolatel má za to, že se jednalo o důkazy přípustné podle § 205a písm. b) o. s. ř., neboť jimi chtěl polemizovat s pro něj překvapivým závěrem, jejž soud prvního stupně vyslovil ve svém meritorním rozhodnutí. Žalobce kritizuje též vypořádání odvolacích námitek krajským soudem a celkovou rezignaci odvolacího soudu na opětovné hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně.

V doplnění dovolání podaném přímo (nikoli prostřednictvím advokáta) žalobce opětovně zdůrazňuje, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při hodnocení důkazů nepřihlížely ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a rovněž porušily právo žalobce na spravedlivý proces, když neuvěřily jím označeným důkazům, respektive bez zdůvodnění odmítly jeho důkazním návrhům vyhovět. Taktéž předkládá další rozsáhlou kritiku vedení dokazování soudy nižších stupňů a skutkových závěrů, k nimž tyto soudy dospěly.

Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž předestřel oponentní argumentaci a navrhl, aby Nejvyšší soud předmětný opravný prostředek odmítl, případně zamítl.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce však přípustné není.

Námitka, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, byla dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012; v režimu právní úpravy účinné nyní však již obdobné argumenty přípustnost dovolání založit nemohou, a to ani prostřednictvím odkazu na judikaturu, jež vykládala posledně citované ustanovení občanského soudního řádu (tedy mimo jiné dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Hodnocení v řízení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jejich skutková zjištění se totiž v současnosti zcela vymykají kognici dovolacího soudu (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013).

Předestírá-li žalobce (nota bene vědomě) vlastní verzi rozhodného skutkového děje a teprve na jejím základě kritizuje právní posouzení věci odvolacím soudem, pak jeho argumentace nemůže založit přípustnost dovolání, neboť zpochybnění právní kvalifikace případu, které vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v předchozím řízení, nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4969/2015, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3901/2016).

Námitka opomenutí důkazních návrhů žalobce pak neobstojí jako důvodná. Podle ustálené judikatury není povinností soudu provést veškeré účastníky navrhované důkazy. Musí pouze o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6010/2016, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 228/2017, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 899/2019). Neprovedení důkazu lze přitom ospravedlnit v zásadě třemi důvody: prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení byl důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je myšlenka, v souladu s níž důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím hlavním důvodem neprovedení důkazu je jeho nadbytečnost, tj. argument, dle něhož tvrzení, k jehož prokázání či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) prokázáno nebo vyvráceno (srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1515/2018).

Pakliže tedy soud prvního stupně vyložil, že žalobcovým důkazním návrhům nevyhověl, přičemž svůj postup zdůvodnil v bodě 38 naříkaného rozsudku nesouvislostí navrhovaných důkazů s předmětem dokazování a jejich nadbytečností, nelze mu vytýkat rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího (či Ústavního) soudu. Byť je způsob, jakým se okresní soud vypořádal s návrhy dovolatele, poměrně strohý, je tato stručnost obhajitelná s ohledem na množství navrhovaných důkazů a potřebu zachování přiměřené délky odůvodnění soudního rozhodnutí.

Rozporuje-li žalobce neprovedení důkazů, jež navrhl ve svém odvolání, je předně třeba uvést, že se zjevně nejednalo o důkazy ve smyslu § 205a písm. b) o. s. ř., jimiž by mělo být doloženo zatížení řízení před okresním soudem vadou (fotografie svazků bankovek a kanceláře očividně žádné procesní pochybení soudu dokládat nemohou). Namítá-li dovolatel konkrétně, že pro něj bylo rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivé, je třeba připomenout, že za překvapivá jsou považována taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, nebo jeho usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018). Problematika hotovostního předání sporné částky žalovanému byla přitom v nynějším řízení řešena od samotného počátku, přičemž fakt, že okresní soud neměl přednesy žalobce za věrohodně prokázané, nemohl být pro dovolatele neočekávaný též vzhledem k poučení podle § 118a o. s. ř. udělenému žalobci na jednání dne 23. 5. 2018 (č. l. 193 p. v.), dle něhož neměl soud prvního stupně předání prostředků v tvrzené výši za prokázané, a ke skutečnosti, že další důkazní návrhy tento soud na jednáních dne 15. 8. 2018 (č. l. 209–211) a dne 24. 8. 2018 (č. l. 214–215) nepřipustil.

Domnívá-li se žalobce, že je rozsudek odvolacího soudu nedostatečně odůvodněn z hlediska vypořádání se s jím uplatněnými odvolacími námitkami, je třeba připomenout, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně vypořádat s tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Závazek soudu odůvodnit rozhodnutí však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně i s akceptací odpovědi implicitní (srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014, a ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018). Z tohoto hlediska nelze napadený rozsudek pokládat za defektní, neboť jsou v něm úvahy, které odvolací soud vedly k závěru, že soud prvního stupně provedené důkazy zhodnotil korektně, a že jsou tedy argumenty žalobce směřující proti skutkovým zjištěním okresního soudu neopodstatněné, nastíněny dostatečně podrobně na to, aby bylo možno říci, že byl obsah žalobcova odvolání adekvátně vypořádán.

K doplnění dovolání, jež nebylo podáno prostřednictvím advokáta, Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel. Nad rámec nezbytného lze však dodat, že připojuje-li dovolatel ke své dosavadní (skutkově zaměřené) argumentaci námitku porušení práva na spravedlivý proces, je třeba podotknout, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58). Fakt, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy způsobem, s nímž žalobce nesouhlasí, porušení jeho procesních práv jistě nezakládá (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2076/09, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 3842/11, bod 13, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3522/14, bod 16).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 18.900 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 23.232 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 7. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru