Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2626/2000Rozsudek NS ze dne 26.04.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2626.2000.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2626/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání žalovaného D., výrobní družstvo Z., zast. advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2000, sp. zn. 17 Co 64/99 (v právní věci žalobce V. H., zast. advokátem, proti žalovanému D., výrobní družstvo Z., zast. advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 6 C 230/92) takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 2. listopadu 1998 pod čj. 6 C 230/92-176 zamítl návrh, že žalovaný je povinen uzavřít s žalobcem dohodu o vydání předmětných nemovitostí, když dospěl k závěru, že v souzené věci nebylo prokázáno, že by jejich znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Žalobce byl dále vůči žalovanému seznán povinným k úhradě nákladů řízení v částce 6780,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokátky žalovaného.

K odvolání žalobce se věcí zabýval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 24. července 2000 pod čj. 17 Co 64/99-209 napadené rozhodnutí v části uvedené ve výroku tohoto rozsudku tak změnil, že žalovaný je v daném rozsahu povinen s žalobce uzavřít dohodu o vydání nemovitostí; ve zbývající části byl zamítavý výrok prvostupňového soudu potvrzen. Ve výroku o náhradě nákladů řízení byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stejně bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud souhlasil se závěry okresního soudu opřenými o provedené dokazování, z něhož vyplývá, že žalobce je oprávněnou osobou a že žalovaný je osobou povinnou k vydání nemovitostí ve smyslu příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Je rovněž skutečností, že žaloba na vydání nemovitosti, resp. uzavření dohody na vydání nemovitosti a výzva k jejich vydání byla učiněna v propadných lhůtách vyplývajících z tohoto zákona. Odvolací soud se však nemohl ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyl naplněn restituční důvod podle ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., a že znárodnění firmy právního předchůdce žalobce nebylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy. Soud I. instance totiž přehlédl tu zásadní skutečnost, že výměr Ministerstva průmyslu ze dne 25. 9. 1950, jímž byl stanoven rozsah znárodnění bývalého podniku A. V. se sídlem v P., jehož znárodnění zestátněním dnem 12. 9. 1949 podle ust. § 1 č. 25 dekretu č.100/45 Sb. ve znění zákona č. 114/48 Sb., bylo uveřejněno vyhláškou ministra průmyslu ze dne 28. 1. 1950 č. 507 Úl. II., nebyl podepsán osobně ministrem, nýbrž za ministra průmyslu příslušným referentem, jehož podpis je nečitelný. Už pouze v této samotné skutečnosti lze spatřovat splnění restitučního důvodu podle ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z dikce zákona č. 114/1948 Sb. článku II, jímž se mění a doplňuje dekret č. 100/1945. bod 14 odst. 7, totiž zcela nepochybně vyplývá, že o rozsahu znárodnění rozhoduje ministr průmyslu. V této souvislosti odkázal odvolací soud na konstantní judikaturu Ústavního soudu, která výše uvedený názor podporuje.

Při rozhodování o žalobě žalobce však odvolací soud nemohl opomenout ust. § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává. Důkazním řízením bylo zjištěno, že část žalobcem požadovaných nemovitostí byla po jejich znárodnění zastavěna, a to pozemek parc. č. 122/2 o výměře 277 m2, na němž byla postavena technická vybavenost – kotelna. Je nepochybné, že tato kotelna byla postavena až po převzetí pozemku státem, a to žalovaným, resp. jeho právním předchůdcem. Tato stavba byla řádně povolena, zkolaudována a zapsána do katastru nemovitostí. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pozemek parc. č. 122/2 nelze podle ust. § 8 odst. 3 vydat, a proto je v této části žalobcův návrh neopodstatněný.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal žalovaný dovolání ve kterém vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu. Podle dovolatele je prioritní otázkou celého případu zjištění počtu osob, které byly před znárodněním zaměstnané nebo činné v daném podniku, přičemž z provedeného dokazování vyplývá, že firma A. V. P. zaměstnávala více než 50 osob. Proto by podle názoru žalobce měl být rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc by měla být tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání podal žalobce vyjádření, ve kterém schvaluje rozhodnutí odvolacího soudu. Znárodnění je proces, který mimo jiné zahrnoval i stanovení rozsahu znárodnění za podmínek stanovených zákonem. Pokud došlo k porušení tohoto zákona tím, že rozsah znárodnění nestanovil ministr průmyslu a že jej ani nepodepsal, je zřejmé, že znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy a že je dán restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb, v souladu s judikaturou Ústavního soudu.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. c) o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů.

Po projednání věci dovolací soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.

V daném případě se spor rozhodující otázkou stalo hodnocení té skutečnosti, že výměr Ministerstva průmyslu ze dne 25. 9. 1950, jímž byl stanoven rozsah znárodnění nebyl podepsán ministrem. Pokud odvolací soud v této okolnosti spatřuje naplnění restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) nelze toto rozhodnutí považovat za nesprávné, neboť je plně v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Jak již bylo vysloveno ve zmiňovaném rozhodnutí Ústavního soudu vydaného pod sp. zn. III. ÚS 232/96 Sb. nálezů a usnesení ÚS (a obdobně též III. ÚS 114/93 Sb. nálezů a usnesení ÚS), pravomoc ve věcech znárodnění, ať již šlo o znárodnění samotné či o jeho rozsah, byla svěřena výlučně do rukou ministra. Tento závěr vychází z úvahy, že je nepřípustné, aby byl znárodňovací režim založený tehdejšími předpisy výrazem pouze „třídní vůle\", čili libovůle. Z toho vyplývá, že samotný proces znárodnění, jeho rozsah jakož i důsledky z něj vyplývající se dály pod politickou odpovědností příslušného ministra. Osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze tudíž zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za jeho podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti.

Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žavaného zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. l o.s.ř., § l5l odst. l o.s.ř. a § l42 odst. l o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. dubna 2001

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru