Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2617/2019Usnesení NS ze dne 01.10.2019

HeslaNáhradní pozemek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2617.2019.1
Dotčené předpisy

§ 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2617/2019-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně A. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Střediska společných činností Akademie věd ČR, v. v. i., IČO: 60457856, se sídlem v Praze 1, Národní 1009/3, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 124/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2019, č. j. 16 Co 26/2019-210, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádné z účastnic řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 9. 2018, č. j. 21 C 124/2016-149, tak, že zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 712 m2, v katastrálním území XY, odděleného geometrickým plánem č. XY z původního pozemku parc. č. XY o výměře 1172 m2 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala v plném rozsahu dovolání žalobkyně. Aniž předestřela konkrétní otázku, ohledně níž by ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, vymezila předpoklady přípustnosti podaného dovolání, zpochybňovala, poukazujíc na charakter náhradního pozemku, jehož vydání se v řízení domáhala (geometrickým plánem oddělená část okrasné zahrady připlocené k domu vlastněnému vedlejším účastníkem, bezprostředně obklopenému částí původního pozemku, jejíž vydání navrhováno není), závěr odvolacího soudu o funkčním propojení nárokovaného náhradního pozemku s domem a z něho plynoucí nevhodnosti daného pozemku k převodu, jakožto pozemku náhradního. Měla dále za to, že se odvolací soud při řešení otázky, zda vydáním náhradních pozemků v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 241/2013 došlo k úplnému uspokojení jejího restitučního nároku, odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/17 či od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 127/2012. Vytýkala taktéž, že ji odvolací soud poté, co uzavřel, že nárokovaný pozemek není vhodný k převodu jako pozemek náhradní, nevyzval k tomu, aby označila jiný vhodný náhradní pozemek. Konečně brojila vůči nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž jí bylo uloženo nahradit žalované náklady advokátního zastoupení.

Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.

Vedlejší účastník navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Podané dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Zpochybňujíc závěry odvolacího soudu o nevhodnosti jí zvoleného pozemku k převodu, coby pozemku náhradního ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dovolatelka žel neuvádí, v čem ve vztahu k řešené problematice spatřuje předpoklady přípustnosti podaného dovolání. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění v zákonem stanovené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek neprojednatelnost dovolání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatelka zjevně nedostála, jestliže v dovolání v souvislosti s kritikou závěrů odvolacího soudu o nevhodnosti zvoleného pozemku k převodu, jakožto náhradního, neuvedla, zda se při řešení dané problematiky odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo nevyjádřila mínění, že naznačená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Prostřednictvím otázky vhodnosti zvoleného pozemku k převodu jako pozemku náhradního tudíž na přípustnost dovolání očividně usuzovat nelze.

Kritika závěrů odvolacího soudu o nevhodnosti zvoleného pozemku k převodu, coby pozemku náhradního, z důvodu jeho funkčního propojení s domem vlastněným vedlejším účastníkem představuje ostatně zejména polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán. Jakkoli přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019 či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěry odvolacího soudu o nevhodnosti zvoleného pozemku, představovaného částí okrasné zahrady připlocené k domu vlastněnému vedlejším účastníkem, k převodu jako pozemku náhradního, ostatně nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují též ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018).

Spočívá-li pak rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Jestliže tedy podaným dovoláním nelze zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelkou zvolený náhradní pozemek není k převodu vhodný (jak vysvětleno výše), jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda již došlo k uspokojení restitučního nároku dovolatelky. Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, ostatně vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016).

Výtka, že odvolací soud nevyzval dovolatelku k tomu, aby namísto jí zvoleného náhradního pozemku označila jiný k převodu vhodný pozemek (vystihující vadu řízení, jíž se Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným /§ 242 odst. 3 o. s. ř./, přičemž toliko prostřednictvím poukazu na vady řízení na přípustnost dovolání usuzovat nelze), konečně neobstojí v situaci, kdy se dovolatelka v souběžně vedeném soudním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 92/2016 domáhá za účelem uspokojení totožného restitučního nároku vydání dalších náhradních pozemků.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.

Napadá-li dovolatelka vposledku rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (o čemž byla dovolatelka ostatně náležitě poučena); srov. k tomu namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1337/2018.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům vedlejšího účastníka na straně žalované patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Náklady žalované (vzniklé jí podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze pak v tomto případě považovat za účelně vynaložené k bránění práva. Stát totiž disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí, včetně nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 10. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru