Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2575/2012Usnesení NS ze dne 06.06.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2575.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2575/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. P., b) Ing. J. K., c) Ing. J. S., CSc., d) BENEX spol. s r. o., IČ: 452 40 736, se sídlem v Praze 4, Brodského 1668/12, e) Ing. I. N., f) V. J., g) Ing. P. K., CSc., h) Ing. E. K., všech zastoupených JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti žalovaným: 1. KRKONOŠSKÉ PAPÍRNY a. s., IČ: 455 34 284, se sídlem v Hostinném, Nádražní 266, a 2. ProServis Praha, s. r. o., IČ: 256 91 953, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 15/1608, zastoupenému JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 598/11, o zaplacení 167.124,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 469/2004, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. 26 Co 392/2010-257, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se po žalovaných domáhají vydání bezdůvodného obohacení, které měli na jejich úkor získat tím, že užívali bez právního důvodu pozemky ve vlastnictví žalobců.

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 6. června 2007, č. j. 6 C 469/2004-195, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců částku 14.898,40 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), řízení zastavil v části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovaní každému z nich zaplatili společně a nerozdílně částku 5.992,10 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) i vůči státu (výrok IV.). Soud prvního stupně shledal nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.) za užívání jejich pozemků žalovanými bez právního důvodu oprávněným co do částky 119.187,20 Kč (společně pro všechny žalobce – 14.898,40 Kč x 8), a jelikož podle něj nebylo možné přesně určit, v jakém konkrétním rozsahu žalovaní pozemky žalobců užívali, uložil jim zaplatit žalobcům přisouzenou částku společně a nerozdílně (§ 511 odst. 1 obč. zák.).

K odvolání 1. žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č. j. 26 Co 392/2010-257, ve výroku I. změnil tak, že žalobu proti „žalovanému ad. I.“ zamítl, zatímco v části, v níž bylo žalobě vyhověno proti „žalovanému ad. II.“, rozsudek potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky II. a IV.), nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výroky III. a V.) i vůči státu (výrok VI.). Odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že lze přesně určit, který ze žalovaných užíval konkrétní pozemky ve vlastnictví žalobců (1. žalovaný toliko zastavěné pozemky a 2. žalovaný jen nezastavěné pozemky), a proto stanovil konkrétní výši bezdůvodného obohacení pro každého ze žalovaných zvlášť. Jelikož 1. žalovaný po podání žaloby svoji povinnost vydat žalobcům bezdůvodné obohacení splnil, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k němu změnil tak, že žalobu zamítl, a protože povinnost zaplatit bezdůvodné obohacení za užívání nezastavěných pozemků stíhá 2. žalovaného, který žalobcům ničeho neuhradil, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k němu potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání 2. žalovaný, který tvrdí, že není ve věci pasivně věcně legitimován, napadené rozhodnutí není určité a vykonatelné, navíc je založeno na nesprávných skutkových zjištěních a přiléhavé nejsou ani výroky o náhradě nákladů řízení. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud nejprve posoudil přípustnost dovolaní s ohledem na podmínky zakotvené v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání z hlediska § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 6867, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 195/2011).

V projednávané věci napadl 2. žalovaný rozsudek odvolacího soudu, kterým byl ve vztahu k němu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ve vztahu k 1. žalovanému byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla zamítnuta), jímž mu byla uložena povinnost (společně a nerozdílně s prvním žalovaným) zaplatit každému ze žalobců částku 14.898,40 Kč. Protože požadované plnění u žádného ze žalobců nepřesahuje částku 50.000,- Kč, není dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Objektivně přípustné není dovolání ani proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. června 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru