Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2555/2015Rozsudek NS ze dne 29.08.2017

HeslaSpoluvlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2555.2015.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 141 obč. zák.

§ 40 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2555/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Javornického 138, proti žalovanému J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o zaplacení částky 279 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 120/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2015, č. j. 26 Co 379/2014-95, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 6. 2014, č. j. 5 C 120/2013-57, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2015, č. j. 26 Co 379/2014-95, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 5 C 120/2013-57, zamítl žalobu o zaplacení částky 279 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalovaná suma představovala prostředky, které žalobkyně uhradila žalovanému omylem v rámci finančního vypořádání. Účastníci uzavřeli ústní dohodu, jíž vypořádali své majetkové vztahy (investice do nemovitosti a společné hospodaření), na základě níž žalobkyně postupně zaplatila žalovanému dohodnutou částku. Následně žalovaný darovací smlouvou daroval svůj podíl na nemovitosti žalobkyni. Z tvrzení žalobkyně ve spojení s výpisy z účtů s poznámkami a podpisy tam uvedenými soud dovodil, že žalobkyně nezaplatila omylem žádné částky, přesně věděla, za jakým účelem kterou částku platí. Tímto způsobem zaplatila žalovanému na základě ústní dohody částku 1 742 000 Kč, coby hodnotu poloviny nemovitostí, a dále dvě splátky po 160 000 Kč (dle výpisu doloženého žalobkyní se jednalo o „doplatek jedné poloviny, co dal J. [žalovaný] více“). Námitku neplatnosti ústní smlouvy o vypořádání podílového spoluvlastnictví vznesené žalobkyní soud poměřoval principem, který přiznává prioritu takovému výkladu smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady a uzavřel, že dohoda účastníků je platná. Projevem vůle účastníků bylo vypořádat hodnotu podílového spoluvlastnictví. Nejprve došlo k finančnímu vypořádání, a poté k převodu ideální poloviny nemovitosti na žalobkyni. Ústní dohoda týkající se finančního vypořádání je přípustná a platná. Dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí musí mít písemnou formu, v tomto případě účastníci v souladu s § 141 a § 142 obč. zák. využili darovací smlouvu, čímž došlo k vypořádání veškerých nároků mezi účastníky a žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení. Soud žalobu zamítl a závěrem shledal důvodnou i námitku promlčení vznesenou žalovaným.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 26 Co 379/2014-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Shledal, že účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Nejprve se vypořádali finančně a následně došlo k darování ideální poloviny nemovitostí žalobkyni. Ústní dohoda o finančním vypořádání mezi účastníky je přípustná, a pokud ohledně nemovitostí uzavřeli písemnou darovací smlouvu, nelze jejich postup shledat v rozporu s § 141 a § 142 obč. zák. Forma dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není zákonem stanovena. Předmětem ústní dohody mezi účastníky bylo jednak finanční vypořádání za polovinu nemovitostí a jednak vypořádání investic do nemovitostí. Dle ústní dohody účastníků činila hodnota poloviny nemovitostí 1 742 000 Kč a tuto částku žalobkyně žalovanému zaplatila. Následně zaplatila ještě dvě splátky po 160 000 Kč. Vzhledem k tvrzení žalobkyně, že žalovaný investoval do nemovitostí o 326 000 Kč více, bylo prokázáno tvrzení žalovaného o právním důvodu pro přijetí tohoto plnění, a proto nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Poslední splátku žalobkyně učinila v dubnu 2011 a až v březnu 2013 vyzvala žalovaného k vydání částky 279 000 Kč, kdy nově tvrdila, že se účastníci dohodli na vypořádacím podílu za polovinu nemovitosti ve výši 1 416 000 Kč, a ona tedy žalovanému uhradila o 279 000 Kč více. Následné přehodnocení jednání žalobkyní nemůže nic změnit na tom, že ústní dohoda a navazující písemná darovací smlouva byly mezi účastníky uzavřeny a žalobkyně zaplatila žalovanému částku, na které se s ním dohodla.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda § 141 obč. zák. vyhovuje taková ústní dohoda účastníků, která neobsahuje projev vůle k prvotnímu zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, ale pouze ústní projev vůle k jeho následnému vypořádání, přičemž podílové spoluvlastnictví je až po svém vypořádání formálně zrušeno úplatnou darovací smlouvou. Žalobkyně tvrdí, že nelze platit předem za převod spoluvlastnického podílu k nemovitostem, když tento je následně převeden bezúplatně darováním, a nelze tímto způsobem ani vypořádat podílové spoluvlastnictví účastníků. K vypořádání spoluvlastnictví, je nutné jeho zrušení, přičemž dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem vyžaduje podle § 141 obč. zák. pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 459/2007). Musí z ní být patrný nejprve konsensus o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a až následném vypořádání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3395/2009). Dohoda účastníků však neobsahovala písemný projev vůle účastníků ke zrušení spoluvlastnictví, ale pouze k jeho vypořádání bez předchozího zrušení. Pokud se tedy účastníci na základě ústní smlouvy nejprve finančně vypořádali, aniž by předtím zrušili své podílové spoluvlastnictví a teprve s odstupem čtyř měsíců od poslední platby došlo k převodu podílu žalovaného na žalobkyni darovací smlouvou, nemohlo se jednat o platnou darovací smlouvu, jejímž pojmovým znakem je bezplatnost. Pokud tedy účastníci uzavřeli simulovanou darovací smlouvu, kterou chtěli zastřít zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemůže být tato smlouva platná. Dále žalobkyně tvrdí, že částka 326 000 Kč již byla součástí domluvené částky vypořádání 1 742 000 Kč, a že žalovaný sám ohodnotil polovinu domu částkou 1 416 000 Kč. Žalovaná částka 279 000 Kč představuje rozdíl mezi částkou 1 742 000 Kč, kterou měla žalovanému zaplatit na základě dohody, a částkou 2 021 000 Kč, kterou žalovanému skutečně zaplatila.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil dovolání za nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. i nedůvodné. V dané věci se jednalo o širší vypořádání podílového spoluvlastnictví, které se vztahovalo na vypořádání investic do nemovitosti a dalších otázek společného soužití v družském vztahu. Každou zaplacenou částku si žalobkyně nechala od žalovaného podepsat, v každém okamžiku jednání obou stran věděl každý účastník přesně, co a proč platí, jakož i proč podepisuje kvitanci. Předmětná dohoda není v rozporu s dobrými mravy ani veřejným pořádkem, a byla zřetelným projevem vůle obou jejích účastníků. Nejedná se o zákonem zakázané jednání ani o neplatnou smlouvu. Žalobu podala žalobkyně zhruba po dvou letech pouze ve snaze získat finanční prospěch. Důvod placení částek žalobkyní byl dán dohodou obou stran o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou označené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolání je důvodné.

Dovolatelka brojila zejména proti závěru, že dohoda o vypořádání spoluvlastnictví účastníků týkající se nemovitostí a investic do nemovitosti by měla být platná, přestože byla uzavřena ústní formou, pokud účastníci následně ohledně převodu nemovitosti uzavřeli písemnou darovací smlouvu. Jádro její dovolací argumentace spočívá v tom, že smlouva o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem byla uzavřena v ústní formě, načež žalovaný na ni až následně, po zaplacení smluvené částky, převedl svůj podíl na nemovitosti darovací smlouvou, jejímž pojmovým znakem je ovšem bezúplatnost. Dále namítala, že smlouva o vypořádání spoluvlastnictví neobsahovala samotný projev vůle ke zrušení spoluvlastnictví a domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce, kterou zaplatila omylem navíc nad částku, na které se s žalovaným dohodli při vypořádání.

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.).

Odvolací soud zjistil, že účastníci řízení uzavřeli ústní dohodu, jíž zamýšleli vypořádat podílové spoluvlastnictví k nemovitostem – pozemkové parcele a rodinnému domu v ulici Z., a investice do těchto do nemovitostí. Nejprve dovolatelka uhradila žalovanému domluvenou částku finančního vypořádání, a poté žalovaný převedl svůj podíl na nemovitostech písemnou darovací smlouvou na dovolatelku. Ústní dohoda o finančním vypořádání mezi účastníky byla dle odvolacího soudu přípustná, resp. účastníci se dle jeho názoru mohli dohodnout ústně na finančním vypořádání za nemovitosti, a pokud následně uzavřeli písemnou darovací smlouvu, nebyl jejich postup v rozporu s § 141 či § 142 obč. zák. Taková interpretace § 141 odst. 1 obč. zák. je ovšem nesprávná.

Soukromé právo sice spočívá na zásadě bezformálnosti právních úkonů, a proto občanský zákoník povětšinou nechává formu projevu vůle na jednajícím, ovšem výjimečně se k platnosti právního úkonu určitá forma požaduje. Předepisuje-li zákon pro právní úkon určitou formu, je její dodržení předpokladem jeho platnosti. Jelikož pouze platný právní úkon může způsobit právní následky, pak dodržení předepsané formy lze považovat i za předpoklad účinnosti právního úkonu. Má-li být dodržena určitá forma, musí být ve vyžadované formě zachyceny alespoň podstatné náležitosti právního úkonu (essentialia negotii). Právní úkon, při němž nebyla dodržena forma předepsaná právním předpisem, je v zásadě absolutně neplatný (viz komentář k § 40 obč. zák., in: Fiala, Josef. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. Komentáře).

Požadavek písemné formy dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pak stanoví § 141 odst. 1 obč. zák., podle kterého se spoluvlastníci mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná. Podle § 40 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Obě ustanovení jsou kogentní.

Z dohody spoluvlastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být patrný jednak jejich vůle směřující ke zrušení spoluvlastnictví a jednak jeho následného vypořádání. Zákon výslovně vyžaduje písemnou formu dohody pro případy zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke společné věci, jestliže je jí nemovitost. Požadavek na písemnou formu je dovozován již z § 46 odst. 1 obč. zák. s argumentací, že dohoda o zrušení a vypořádání je jednou z forem převodu vlastnictví, přičemž dikce § 141 odst. 1 obč. zák. zabraňuje jakýmkoliv pochybnostem (Králík, Michal, § 141 [Zrušení Spoluvlastnictví Dohodou]. In: Švestka a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009). Text § 141 odst. 1 obč. zák. je jednoznačná a nevzbuzuje pochybnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 459/2007). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom platí, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti, pokud důvod neplatnosti vyjde v řízení najevo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3263/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4043/2011).

Předně je třeba zdůraznit, že v projednávané věci se dvojí výklad (jeden vedoucí k závěru o neplatnosti a druhý k závěru o platnosti právního úkonu) ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nenabízí. Zásada „in favorem negotii“ je interpretačním pravidlem a neslouží (nemůže nahradit) k doplnění absentujících formálních náležitostí právního úkonu, nýbrž se uplatní teprve v případě, kdy právní úkon (v projednávané věci smlouva o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti) má veškeré zákonem stanovené formální náležitosti, ale vzniknou pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo obtížně srozumitelná (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5591/2015). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť, jak bude rozvedeno níže, předmětná smlouva primárně nesplňovala zákonem stanovenou náležitost písemné formy.

Dohoda účastníků o vypořádání podílového spoluvlastnictví se v dané věci týkala i spoluvlastnictví nemovitosti a v řízení před soudy bylo (nesporně) prokázáno, že domluvená částka finančního vypořádání představovala jak cenu za podíl na nemovitosti, tak dále i finanční vyrovnání investic do této nemovitosti vložené oběma účastníky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že účastníci formálně provedli nejprve vypořádání „finančních“ vztahů a společného hospodaření, a následně ohledně spoluvlastnického podílu na nemovitosti uzavřeli darovací smlouvu. Dovolatelkou zaplacené finanční prostředky byly totiž bezpochyby platbami za převod předmětné nemovitosti, čemuž nasvědčují (podle zjištění soudů) i poznámky uvedené u jednotlivých plateb přímo v příkazech zadaných bance (splátka na ½ domu Z., záloha na odkup ½ baráku Z., atd.), jejichž výpisy žalovaný podepsal (a nikoliv pouze poznámky doplněné dovolatelkou dodatečně). Zákon pro dohodu o vypořádání spoluvlastnictví, jejímž předmětem je nemovitost, ovšem stanoví obligatorní písemnou formu, a pokud byla dohodu uzavřena v ústní formě, pak jde o právní úkon od počátku absolutně neplatný. Dohodu o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, na základě které jedna smluvní strana uhradí druhé cenu za podíl na nemovitosti a část investic do nemovitosti, zatímco strana druhá na ní převede svůj podíl na nemovitosti, přitom nelze nahradit darovací smlouvou ohledně této nemovitosti. Odvolací soud tedy vyložil aplikovanou právní normu nesprávně, a současně vyřešil dovolatelkou vznesenou otázku v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Posouzení absence projevu vůle o samotném zrušení spoluvlastnictví v absolutně neplatné dohodě o vypořádání spoluvlastnictví nebylo za této situace pro danou věc podstatné.

S výše uvedeným souvisí nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 279 000 Kč, jehož se dovolatelka domáhá po žalovaném.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 455 odst. 1 obč. zák. se za bezdůvodné obohacení nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy.

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005).

V nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10, Ústavní soud konstatoval, že naturální obligací (pohledávkou) je pohledávka, u níž je sice věřitel oprávněn požadovat od dlužníka splnění, avšak nemůže ji s úspěchem prostřednictvím soudu vynutit; v těchto případech by žaloba na splnění takové pohledávky byla soudem zamítnuta, a to nikoliv proto, že se žalobci nedostává subjektivního práva, nýbrž proto, že se jeho subjektivnímu právu nedostává nároku. Z toho, že věřitelova pohledávka, i když bez odpovídajícího nároku u naturálního závazkového právního vztahu, existuje, vyplývá, že dlužník, který by svou naturální obligaci splnil, by ji splnil po právu (dlužník by splnil svůj existující dluh, neboli splnil by indebite). Proto také na straně věřitele nevzniká bezdůvodné obohacení (§ 455 odst. 1 obč. zák.), tj. dlužník, který by, byť třeba v důsledku svého omylu o vynutitelnosti svého dluhu, věřiteli svůj dluh splnil, nemůže již s úspěchem požadovat poskytnuté plnění zpět. Naturální pohledávky nejsou s úspěchem soudně vynutitelné z toho důvodu, že pro jejich povahu tu není dán tak intenzivní veřejný zájem na tom, aby jim byla poskytována soudní ochrana. Za tzv. naturální obligaci se pravidelně považuje právo na splnění promlčeného dluhu, dále dluhu, který vznikl na základě právního úkonu neplatného jen pro nedodržení jeho zákonné či smluvené formy, atd.

V případě, že by smlouva o vypořádání spoluvlastnictví v řešené věci trpěla toliko nedostatkem zákonné formy, mohlo by se jednat o naturální obligaci. V tom případě by dovolatelka na své straně postrádala nárok pro její přiznání v soudním řízení. Kromě toho však účastníci ohledně předmětné nemovitosti uzavřeli darovací smlouvu, přičemž dovolatelka tvrdila, že ve skutečnosti bylo účelem této smlouvy toliko zastřít právní úkon zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a navíc podle dovolatelky nenaplňovala pojmové znaky darovací smlouvy – soudy se z tohoto úhlu pohledu věcí nezabývaly.

Dovolací soud na tomto místě připomíná, že měl-li být určitým právním úkonem, tj. konkrétně právním úkonem předstíraným (tzv. simulovaným právním úkonem), zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), byl by simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej skutečně uzavřít, neplatným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2227/2010). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že v takových případech platí tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost, např. že vyhovuje zákonu, že jej neobchází, resp. že se nepříčí dobrým mravům (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 381). Z tvrzení dovolatelky vyplývá, že darovací smlouva byla úkonem simulovaným, který by bylo nutno považovat za neplatný, zatímco dohoda o vypořádání spoluvlastnictví úkonem disimulovaným, jehož platnost by závisela na splnění zákonem požadovaných náležitostí.

Odvolací soud tedy v dalším řízení posoudí, zda byla darovací smlouva skutečně úkonem simulovaným (zda fakticky nešlo o darování, nýbrž vypořádání podílového spoluvlastnictví), jak tvrdí dovolatelka. V případě, že ano, bude nutno věc posoudit ve světle toho, že právní úkon zastřený touto darovací smlouvou, tj. smlouva o vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci, je pro nedostatek formy od počátku absolutně neplatná. Současně soud zjistí, zda je nedostatek formy smlouvy o vypořádání spoluvlastnictví jediným důvodem její neplatnosti, či zda je dán i důvod jiný (např. nedostatek vážnosti vůle uzavřít smlouvu o vypořádání spoluvlastnictví), neboť od toho závěru závisí vynutitelnost nároku dovolatelky. V případě kladného závěru o vynutitelnosti nároku, za předpokladu, že žalovaný neprokáže existenci jiného právního titulu pro přijetí plateb od dovolatelky, bude na místě uvažovat o přijetí prostředků plněním z neplatného právního úkonu na jeho straně. Bude-li jediným důvodem neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví shledán nedostatek formy, vedlo by to k nutnosti žalobu zamítnout.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento rozsudek, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2017

Mgr. Miloš Pól

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru