Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 255/2020Rozsudek NS ze dne 25.03.2020

HeslaCírkev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Pozemní komunikace
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.255.2020.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 2 odst. 1 písm. n) předpisu č. 183/2006 Sb.

§ 7 odst. 1 předpisu č. 13/1997 Sb.

§ 19 odst. 1 alinea první...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 255/2020-137

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Újezd u Brna, se sídlem v Újezdu u Brna, Masarykova 38, identifikační číslo osoby: 65266242, zastoupené JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně, Jánošíkova 689/29, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 818/11, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 4/2017, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2019, č. j. 1 Co 39/2019-114, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2019, č. j. 1 Co 39/2019-114, se v části výroku I. týkající se pozemků parc. č. 2232/28 a parc. č. 2312/41, obou v katastrálním území Újezd u Brna, a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení a o nákladech odvolacího řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení; v dalším se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 24 C 4/2017-84, nahradil částečně rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 27. 4. 2017, č. j. SPU 172914/2017/523203/Ka, sp. zn. SP 21208/2014-523102, tak, že žalobkyni vydal pozemky parc. č. 2225 a parc. č. 2232/28, oba v katastrálním území Újezd u Brna, zapsané na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 27. 4. 2017, č. j. SPU 172914/2017/523203/Ka, sp. zn. SP 21208/2014-523102, tak, že žalobkyni bude vydán pozemek parc. č. 2312/41 v katastrálním území Újezd u Brna zapsaný na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov (výrok II.). Rozhodl též o povinnosti žalobkyně nahradit účastnici řízení náklady řízení ve výši 755,- Kč (výrok III.).

Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (proti výrokům II. a III.) i účastnice řízení (proti výroku I.) rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Co 39/2019

-114, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. 2312/41 v katastrálním území Újezd u Brna zapsaný na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 27. 4. 2017, č. j. SPU 172914/2017/523203/Ka, sp. zn. SP 21208/2014-523102 (výrok I.). Účastnici řízení rovněž uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.570,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 13.925,- Kč (výrok III.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení § 5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání požadovaných pozemků žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Dospěly přitom k závěru, že ve vztahu k pozemku parc. č. 2225 v katastrálním území Újezd u Brna není namístě aplikovat ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož označený pozemek, k němuž bylo sjednáno předkupní právo ve prospěch obce Újezd u Brna, je v územním plánu vymezen jako plánované veřejné prostranství, nikoliv tedy pro stavbu dopravní či technické infrastruktury. Konstatovaly rovněž, že výlukový důvod se neuplatní ani v případě pozemku parc. č. 2232/28 v katastrálním území Újezd u Brna, protože ani tento pozemek není dotčen jakoukoli stavbou, jejíž vybudování by bylo ve veřejném zájmu. Odvolací soud navíc zdůraznil skutečnost, že zmíněný pozemek tvoří spojnici mezi dalšími dvěma pozemky, jež jsou předmětem probíhajícího řízení, a zajišťuje přístup žalobkyně a vlastníků okolních pozemků k jejich nemovitostem. Odvolací soud však korigoval názor soudu prvního stupně o existenci výlukového důvodu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k pozemku parc. č. 2312/41. Dovodil, že stavba protipovodňové hráze, s níž v dosud neurčené výměře počítá územní plán, zasáhne podle plánu protipovodňových opatření pouze okraj uvedeného pozemku a její údržbu lze zajistit zřízením věcného břemene.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky naplnění podmínek aplikace výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Namítá, že vydání pozemku parc. č. 2312/41 v katastrálním území Újezd u Brna brání stavba protipovodňové hráze, jež je v územním plánu vymezena jako plocha technické infrastruktury, a uvedla, že dle judikatury dovolacího soudu je nevýznamné, pokud není zřejmé kdy a popřípadě zda vůbec, či v jakém rozsahu, bude stavba na daném pozemku realizována. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu o možnosti zřízení věcného břemene ve vztahu k označenému pozemku, neboť stavba protipovodňové hráze není stavbou podzemní a nelze ji ani využívat k původnímu účelu, jenž spočívá v pěstování zemědělských plodin. Dále vyjádřila přesvědčení, že výlukový důvod je dán i u pozemků parc. č. 2225 a parc. č. 2232/28, jelikož se jedná o pozemky sloužící veřejnému zájmu, jenž by měl mít přednost před restitučním nárokem žalobkyně. Odvolacímu soudu vytkla, že při posuzování podmínek pro vydání pozemku parc. č. 2225 a pozemku parc. č. 2232/28, jenž je dle mínění účastnice řízení veřejnou plochou plnící základní komunikační funkci v lokalitě, žalobkyni nezohlednil princip proporcionality při kolizi restitučního nároku s veřejným zájmem, a v této souvislosti připomněla nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (zmíněné nálezy, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Účastnice řízení navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu. Pokud jde o pozemek parc. č. 2312/41, zdůraznila, že na uvedeném pozemku lze zřídit věcné břemeno pro údržbu protipovodňové hráze, a proto již jen z tohoto důvodu nejsou splněny podmínky pro jeho nevydání žalobkyni. Nadto upozornila, že skutečnost, že povinná osoba nezná přesný rozsah a umístění veřejně prospěšné stavby, nemůže jít k tíži oprávněné osoby. Dále uvedla, že překážka vydání podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. není dána ani u pozemku parc. č. 2232/28 v katastrálním území Újezd u Brna, neboť tento pozemek, na němž se nachází toliko vyježděné koleje, slouží jako přístupová cesta k jednotlivým zemědělským parcelám, nikoli k obslužnosti obce. Spojuje další dva pozemky, jež jsou předmětem nyní posuzované věci, a ve schválené územně plánovací dokumentaci není určen pro veřejně prospěšnou stavbu technické či dopravní infrastruktury. Ve vztahu k pozemku parc. č. 2225 pak podotkla, že na něm naplánované veřejné prostranství není zákonným důvodem pro nevydání pozemku oprávněné osobě. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání účastnice řízení je z hlediska důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné pro řešení otázky, zda lze ve vztahu k pozemku parc. č. 2312/41 v katastrálním území Újezd u Brna na naplnění podmínky obsažené v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jež vylučuje aplikaci tohoto ustanovení u veřejně prospěšné stavby technické infrastruktury, pro jejíž uskutečnění lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit (tj. zda pro realizaci takové stavby nepostačuje zřízení věcného břemene), usuzovat toliko z jejího popisu vymezeném v územně plánovací dokumentaci.

Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud

u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.

Překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [srovnej např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Pokud možnost vyvlastnění stavby či pozemku upravují – vedle zákona č. 183/2006 Sb. – i další právní předpisy [expropriační titul je upraven i v ustanovení § 55a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů], pak to nic nemění na tom, že v případech veřejně prospěšných staveb technické infrastruktury, o niž jde i v poměrech projednávané věci, bude postačujícím vyvlastňovacím titulem ustanovení § 170 zákona č. 183/2006 Sb.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro uplatnění výluky z naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, kterou jsou 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán a 3. regulační plán [viz § 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb.], přičemž je nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srovnej kromě výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, nebo dovolatelkou vzpomínané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018).

Je-li nárokovaný pozemek parc. č. 2312/41 v katastrálním území Újezd u Brna dle záměru vymezeného ve schválené územně plánovací dokumentaci (územním plánu obce Újezd u Brna) dotčen veřejně prospěšnou stavbou protipovodňové ochrany s názvem Rychmanov – hráze s označením T*3, pak zvláště v situaci, kdy dosud neexistuje závazná a podrobná projektová dokumentace stanovící konečný rozsah plánované stavby protipovodňové hráze, je tento pozemek bez ohledu na to, zda jej dle plánu protipovodňových opatření stavba hráze zasáhne v celé jeho výměře nebo toliko v jeho okrajové části, nepochybně potřebný pro uskutečnění dané stavby. Určující je totiž v tomto směru vymezení ve schválené územně plánovací dokumentaci, z níž sice není určitelné, jaká část předmětného pozemku bude v konečném důsledku dotčena stavbou protipovodňové hráze (a zda vůbec tato stavba bude realizována), nicméně pro tuto stavbu je pozemek parc. č. 2312/41 územním plánem vymezen v celé jeho výměře, a tudíž tento celý pozemek je z tohoto hlediska dotčen překážkou podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. K vymezení stavby v územně plánovací dokumentaci, tedy například v územním plánu, se přitom váže posouzení všech podmínek pro aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., tedy i posouzení, zda k uskutečnění dané stavby nepostačí zřízení věcného břemene na úkor vlastníka pozemku, jemuž ovšem – kromě omezení vyplývajícího z věcného břemene – výkon vlastnického práva k pozemku zůstane zachován. Odvolací soud by měl naplnění podmínek výlukového ustanovení tudíž zkoumat již toliko v závislosti na vymezení stavby v územně plánovací dokumentaci a s ohledem na individuálně dané okolnosti konkrétního případu, mezi něž lze příkladmo zařadit stávající využití pozemku, slučitelnost plánovaného účelu s možností jeho zemědělského obhospodařování nebo povahu stavby podmiňující úsudek, zda by po vydání pozemku nezůstalo oprávněné osobě pouze tzv. holé vlastnictví, apod. Za daných skutkových okolností závěr odvolacího soudu, že překážka naturální restituce pozemku parc. č. 2312/41 ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. není naplněna, je přinejmenším předčasný.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát také v závěru, že oprávněné osobě lze vydat i pozemek parc. č. 2232/28 v katastrálním území Újezd u Brna (že jeho vydání nebrání překážka podle ustanovení § 8 zákona č. 428/2012 Sb.), jenž je založen na konkluzi, že překážkou vydání daného pozemku není ani okolnost, že se na něm nachází polní cesta, kteroužto se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu.

Účelová komunikace je pozemní komunikací, jež splňuje znaky uvedené v ustanovení § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 13/1997 Sb.“); srovnej též § 2 odst. 2 citovaného zákona. Podle ustanovení § 7 odst. 1 věty první tohoto zákona „účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“. Podle ustanovení § 19 odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb. platí, že „v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak“.

I v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. se přiměřeně uplatní závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž překážkou naturální restituce může být též zatížení pozemku veřejným užíváním, a to přesto, že taková situace není přímo v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena (viz dovolatelkou předkládaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), kterým může být i obecné užívání pozemní komunikace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, nebo již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017).

V posuzované věci odvolací soud – jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí – založil závěr o „restituovatelnosti“ pozemku parc. č. 2232/28 zejména na tom, že daný pozemek tvoří spojnici mezi dalšími dvěma žalobkyní v tomto řízení nárokovanými pozemky, dodávajíce, že zajišťuje přístup k nemovitostem kromě žalobkyně též vlastníkům okolních zemědělských pozemků. Účelová komunikace by ovšem (nejde-li evidentně o případ neveřejné účelové komunikace podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) byla předmětem obecného užívání (srovnej § 7 odst. 1 a § 19 odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb.), přisuzovala by pozemkům povahu veřejného statku a mohla by tedy v zásadě také představovat překážku (spočívající v realizaci veřejného zájmu), pro kterou by restituci v naturální formě nebylo možno uskutečnit.

Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je, mimo jiné, existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012; přiměřeně srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). V posuzovaném případě je tedy významné i to, zda na pozemku se nacházející polní cesta vskutku slouží toliko k obhospodařování zemědělských pozemků ve vlastnictví účastnice řízení, popřípadě žalobkyně, nebo zda naplňuje širší (nezbytnou a ničím nenahraditelnou) komunikační potřebu i ve vztahu k nemovitostem jiných vlastníků (zda slouží spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků; § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.). Relevantní v tomto směru může být i role sporné cesty v celé komunikační síti a její vztah k ostatním cestám v lokalitě.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž ve vztahu k pozemku parc. č. 2232/28 v katastrálním území Újezd u Brna nezkoumal, zda jeho naturální restituce není vyloučena tím, že je zatížen veřejným užíváním, správné není.

Naproti tomu nelze přisvědčit námitce dovolatelky o existenci překážky pro vydání pozemku parc. č. 2225 podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., neboť vymezenou právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Je-li podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jak je interpretováno i shora odkazovanou rozhodovací praxí, pro naplnění dané výluky z naturální restituce rozhodný stav zachycený ve schválené (platné) územně plánovací dokumentaci a jestliže podle zjištění soudů nižších stupňů pozemek parc. č. 2225 v katastrálním území Újezd u Brna nebyl územním plánem vyčleněn pro stavbu dopravní nebo technické infrastruktury a ani se na něm žádná stavba nenachází, pak závěr odvolacího soudu o absenci překážky pro vydání tohoto pozemku nikterak neodporuje právní úpravě a ani výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Jestliže za řízení nevyšly najevo a dovolatelkou nejsou ani tvrzeny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že nárokovaný pozemek parc. č. 2225 podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by snad oprávněné osobě znemožňovala realizovat jednotlivé složky vlastnického oprávnění, postrádá přiléhavost odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, neboť v citovaných rozhodnutích byly řešeny situace, kdy pozemky nebylo možno vydat – na rozdíl od posuzovaného pozemku parc. č. 2225 - z důvodu veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval.

Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora označeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc ve shora uvedeném rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru