Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2480/2016Usnesení NS ze dne 21.03.2018

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2480.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2480/2016-167

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně I. G., P., zastoupené Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9, proti žalované Anděl Dent s.r.o., IČ 276 37 808, se sídlem v Praze 5, Horšovská 1051/17, zastoupené advokátem Mgr. Petrem Rudlovčákem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, o 600.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 97/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, č. j. 6 Cmo 158/2015-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.310 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Rudlovčáka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 23. 11. 2012 domáhala po žalované zaplacení částky 600.000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že tuto částku uhradila žalované právní předchůdkyně žalobkyně, paní O. B., jako jednatelka zakládané společnosti Prima stomatologie s. r. o., a to jako rezervační poplatek na základě dohody o rezervaci ze dne 24. 11. 2010, ve které se smluvní strany zavázaly uzavřít kupní smlouvu na stomatologickou ordinaci. Vzhledem k tomu, že společnost Prima stomatologie s.r.o. nebyla zapsána do obchodního rejstříku, nedošlo k uzavření kupní smlouvy předpokládané dohodou o rezervaci a žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši přijatého rezervačního poplatku na úkor O. B., která byla podle § 64 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), zavázána z jednání jménem společnosti Prima stomatologie s. r. o. před jejím vznikem. Pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení O. B. postoupila žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2012.

Městský soud Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 2 Cm 97/2012-99, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že O. B. uzavřela jménem zakládané společnosti Prima stomatologie s.r.o., jejímž jediným zakládajícím společníkem byla žalobkyně, s žalovanou dne 24. 11. 2010 dohodu o rezervaci, podle níž měla zakládaná společnost nabýt od žalované stomatologickou ordinaci v Poliklinice P. O. B. uhradila podle smlouvy žalované rezervační poplatek ve výši 600.000 Kč. Po zamítnutí návrhu na zápis společnosti Prima stomatologie s.r.o. do obchodního rejstříku založila žalobkyně společnost Prima zuby s.r.o., jednatelkou této společnosti se stala opět O. B. Žalovaná poté jednala se společností Prima zuby s.r.o. o převodu předmětné zubní ordinace, společnost Prima zuby s.r.o. uhradila zbývající část kupní ceny uvedené v dohodě o rezervaci a dne 20. 4. 2011 došlo k předání vybavení ordinace společnosti Prima zuby s.r.o. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že konkludentním jednáním uvedených osob byla částka 600.000 Kč uhrazená původně jako rezervační poplatek odsouhlasena jako úhrada třetí osobou podle § 332 obch. zák. za společnost Prima zuby s. r. o. ve prospěch žalované za poskytnuté vybavení ordinace. Dále dovodil, že v řízení nebylo prokázáno právní jednání, na základě kterého by došlo k dohodě o koupi zařízení ordinace mezi společností Prima zuby s. r. o. a žalovanou, přesto ale částka 600.000 Kč nepředstavuje bezdůvodné obohacení žalované, protože hodnota zubní ordinace, kterou žalovaná předala společnosti Prima zuby s.r.o., tuto částku převyšuje.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 6 Cmo 158/2015-125, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil jeho závěr, že v řízení nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy na stomatologickou ordinaci mezi společností Prima zuby s. r. o. a žalovanou. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že takovou smlouvu uzavřela ústně se žalovanou přímo žalobkyně, která nakoupila vybavení stomatologické ordinace vlastní investicí pro nově založenou společnost Prima zuby s. r. o., jíž byla jediným společníkem, a to za stejných podmínek, jaké byly původně sjednány mezi O. B. a žalovanou. Odvolací soud dále dovodil, že platba částky 600.000 Kč byla provedena z peněžních prostředků samotné žalobkyně, a uzavřel, že pokud žalovaný obdržel to, na čem se dohodl se žalobkyní a sám dodal vybavení ordinace do její společnosti Prima zuby s.r.o., nelze dovozovat, že by držel bez právního důvodu platbu poskytnutou žalobkyní a že by se na její úkor bezdůvodně obohatil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolaní spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, když své rozhodnutí řádně neodůvodnil. S odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud nezhodnotil všechny podstatné okolnosti případu a nezvážil dopad žalobkyní tvrzených skutečností na právní posouzení sporu (nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13), opomněl některé argumenty žalobkyně, popř. se s nimi řádně nevypořádal (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2316/2010), nevyložil, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu vycházel a proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2316/2010, či ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009), a dále z rozhodnutí není patrné, jakými úvahami se odvolací soud řídil při hodnocení věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009, a ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010). Konkrétně není zřejmé, z čeho odvolací soud vyvodil, že žalobkyně projevila vůli sjednat ústně kupní smlouvu o stejném obsahu (včetně platebních podmínek), jaký měla původní smlouva o převodu ordinace mezi O. B. a žalovanou. Žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci, zejména v tom, že odvolací soud nezohlednil, že z jednání před vznikem společnosti Prima stomatologie s. r. o. nebyla zavázána žalobkyně, ale O. B., nesprávný je také závěr o platnosti smluv o převodu stomatologické ordinace, když veškeré smlouvy, které byly za tím účelem uzavřeny, popř. jejichž existenci odvolací soud dovodil, mají neurčitě vymezený předmět převodu, a jsou tedy absolutně neplatné. Žalobkyně dále obsáhle rekapituluje skutkové okolnosti případu a dokazování, jež bylo soudy provedeno, a poukazuje na údajné nedostatky ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, které se měly projevit v nesprávném právním hodnocení věci. Z uvedených důvodů žalobkyně Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání polemizuje s obsahem podaného dovolání a dovozuje, že dovolání není důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a konzistentní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně v podaném dovolání sice předesílá, že přípustnost dovolání vyvozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., žádnou z otázek zakládajících přípustnost dovolání však nenastolila.

Žalobkyně předně namítá, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné (protože odvolací soud nezhodnotil všechny podstatné okolnosti případu, nevypořádal se s argumenty žalobkyně, neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení věci řídil, a nevyložil, z jakých ustanovení zákona vycházel), touto námitkou však nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., touto námitkou uplatňuje pouze tzv. jinou vadu řízení, ke které však může dovolací soud přihlédnout (jak plyne z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.) jenom tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato (žalobkyní tvrzená) vada tedy přípustnost dovolání nezakládá (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 888/2015, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5257/2016, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2123/2016, a ze dne 14. 07. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1435/2017, tato rozhodnutí jsou – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici také na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Poukazuje-li žalobkyně v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2316/2010, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009, a ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, přehlíží, že v těchto věcech šlo o případy, kdy dovolání bylo podle tehdy platné právní úpravy přípustné, a proto dovolací soud musel k tzv. jiné vadě řízení přihlédnout.

Žalobkyně dále namítá nesprávné právní posouzení věci, konkrétně měl odvolací soud nesprávně posoudit jednání O. B. před vznikem společnosti Prima stomatologie s. r. o. a jeho význam pro právní režim O. B. uhrazené částky 600.000 Kč, a dále pak platnost smluv o převodu stomatologické ordinace. Ve vztahu k této námitce však žalobkyně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., přestože požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je jeho obligatorní náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné pouze podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Nutno přitom dodat, že požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Pouhé vylíčení dovolacího důvodu (tj. konstatování, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a vymezení, v čem tato nesprávnost spočívá) nesplňuje požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, jež zahrnuje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.). Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že námitka, podle níž napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání pouze tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Namítá-li odvolatel, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. k vymezení přípustnosti dovolání nepostačuje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).

Uvedeným požadavkům žalobkyně v podaném dovolání nedostála, neboť neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v souvislosti s namítaným nesprávným právním posouzením věci uplatňuje. Žalobkyně nevymezila žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se právní hodnocení provedené odvolacím soudem mělo odchýlit, stejně tak nevymezila jakoukoli otázku, na které napadené rozhodnutí závisí a která by dovolacím soudem zatím nebyla vyřešena.

Ve zbývající části dovolaní žalobkyně vyjadřuje toliko nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a předkládá svoji skutkovou verzi projednávané věci, což ale přípustnost dovolání založit nemůže. Žalobkyně zpochybňuje především základní skutkové zjištění odvolacího soudu, že kupní smlouvu na převod stomatologické ordinace v Poliklinice Jánského uzavřela ústně žalobkyně se žalovanou, a to za stejných podmínek (včetně podmínek platebních), jaké byly původně sjednány O. B. (jako osobou jednající za zakládanou společnost Prima stomatologie s. r. o.) a žalovanou, a dovozuje, že odvolací soud dochází na základě svých skutkových zjištění k nesprávným právním závěrům. Přehlíží však, že v režimu dovolacího řízení nelze skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení úspěšně zpochybnit. Skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán a jeho správnost (úplnost), v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze dovoláním úspěšně napadnout. Je na zvážení soudu, jakým způsobem provedené důkazy zhodnotí a kterému důkaznímu prostředku přizná vyšší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Námitky vztahující se k hodnocení provedených důkazů nemohou být základem pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., poněvadž mají charakter polemiky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2378/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5466/2015). Lze dodat, že skutková zjištění odvolacího soudu nejsou ani v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V řízení byly provedeny důkazy, ze kterých plyne, že poté, co nevznikla společnost Prima stomatologie s. r. o., pokračovaly v jednání o prodeji stomatologické ordinace na straně kupující stejné fyzické osoby (O. B. a žalobkyně), následně došlo k úhradě kupní ceny ve shodě s původním cenovým ujednáním, kdy peněžní prostředky na kupní cenu poskytla ze svých zdrojů žalobkyně, a žalovaná jako protiplnění poskytla vybavení stomatologické ordinace v Poliklinice J. (žádnou z těchto skutečností žalobkyně nezpochybňuje), pak nelze považovat za zjevně excesivní závěr odvolacího soudu, že se žalobkyně (jako jedna z osob vedoucích jednání o uzavření smlouvy na stomatologickou ordinaci) sama ústně dohodla se žalovanou na uzavření kupní smlouvy na tutéž stomatologickou ordinaci za identických podmínek jaké byly původně sjednány mezi O. B. a žalovanou a že se tyto osoby dohodly, že se částka 600.000 Kč uhrazená původně z jejích peněžních prostředků použije na úhradu kupní ceny podle takové smlouvy.

Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, i pro tyto výroky však platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Tomuto požadavku však žalobkyně v dovolání nedostála, když žádnou argumentaci proti výroku o nákladech odvolacího řízení neuplatnila.

Jelikož podané dovolání není v části přípustné a v části trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud je odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.700 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.310 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru