Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2480/2003Rozsudek NS ze dne 21.09.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2480.2003.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2480/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Ing. B. P., 2/ J. P. a 3/ V. P., o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.zn. 3 C 790/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.února 2003, č.j. 44 Co 235/2001-205, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2003, č.j. 44 Co 235/2001-205, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. ( dále jen zák. č. 87/1991 Sb.) domáhal uzavření dohody o vydání nemovitostí v katastrálním území B. a to domu č.p. 1214 na pozemku parc. č. 1395 a pozemků parc. č. 1395 – zastavěná plocha, parc. č. 674/20 – ostatní plocha a parc. č. 674/26 – zahrada.

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 31.7.1998, č.j. 3 C 790/95 -88, uložil žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu č.p. 1214 a ve zbytku žalobu zamítl. Vydání domu odůvodnil naplněním skutkové podstaty ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., totiž tím, že došlo k porušení nejen směrnice ministerstva financí ze dne 2. dubna 1964, č.j. 314/17.756/64 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné pod č. 10, ve Věstníku ministerstva financí č. 5 ze dne 14.4.1964 ( dále jen směrnice č. 10), ale také vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, i ustanovení § 62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, dále ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb., o správním řádu, s tím, že je prokázaná pasivní legitimace žalovaných a žalobce je oprávněnou osobou. Zamítavé rozhodnutí týkající se dohody o vydání pozemků odůvodnil tím, že na žalované v souvislosti s nabytím vlastnictví k domu přešlo i právo osobního užívání pozemků, avšak jeho vydání brání ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, se oprávněné osobě nevydává. V této souvislosti vyslovil také právní názor, že v případě restituce více nemovitostí jako samostatných věcí ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč.zák.) lze ohledně každé z nich uzavřít samostatnou dohodu o vydání věci a proto, jestliže požadoval žalobce vydání více věcí v jediné dohodě, nelze z toho dovozovat, že by nebyl ochoten akceptovat navrácení pouze některých z nich.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 1999, č.j. 44 Co 633/98-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu i ve výroku o povinnosti žalovaných uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu č.p. 1214 v katastrálním území B. a potvrdil výrok, kterým byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody na vydání pozemků. V odůvodnění svého rozhodnutí potvrdil právní názor soudu prvního stupně stran nemožnosti vydat pozemky, které byly dány do osobního užívání, ale na druhé straně dovodil, že nelze rozhodnutím přisoudit jiný obsah, než který byl předmětem dohody o vydání věcí a to s odkazem na ustanovení § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), podle kterého rozhodnutí „nad návrh“ není jen to rozhodnutí, kterým se přisoudí více, než je žádáno, ale i takové, kde se přisoudí méně, než bylo žádáno a tudíž se změní obsah dohody.

Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 7. 2000, č.j. 28 Cdo 762/2000-144, zrušil oba výše uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku a věc vrátil Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení. Pokud jde o překážku v podobě práva osobního užívání pozemku podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. odkázal dovolací soud na nález pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 15/98 a na nález sp.zn. I. ÚS 118/98, v nichž Ústavní soud konstatoval, že tuto překážku nelze chápat jako absolutní, nýbrž pouze jako obecnou, která za splnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nemůže bránit vydání pozemků. Stran případů, kdy předmětem restitučního řízení byla dohoda o vydání většího počtu nemovitostí s odkazem na nález bývalého Ústavního soud ČSFR č. 16/92 a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 50/93 dovolací soud uvedl, že je třeba vycházet z toho, že každou nemovitost lze považovat za samostatnou věc ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 obč. zák., a proto nemůže obstát názor, že žalobce měl úmysl uzavřít dohodu na vydání všech věcí uvedených v dohodě nebo žádné, ale naopak je třeba uzavřít, že jeho projev vůle směřoval k uzavření dohody o vydání i každé věci zvlášť.

Okresní soud v Blansku znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 27.3.2001, č.j. 3 C 790/95-177, tak, že uložil žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí v k.ú. B. a to domu č.p. 1214 a pozemků parc.č. 1395, parc.č. 674/20 a parc.č. 674/26. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit náklady řízení žalobci, zaplatit náklady státu a zaplatit soudní poplatek.

Okresní soud vzal za prokázané, že žalobce se stal jako osoba rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 19 odst.1 a § 3 odst. 1 a 4 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., neboť byl z ideální jedné poloviny původním vlastníkem nemovitostí a z druhé ideální poloviny manželem osoby, která zemřela před účinností zákona č. 87/1991 Sb. a jejíž věc přešla do vlastnictví státu. Na druhé straně dospěl k závěru, že J. Š. nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., neboť nejsou splněny zákonné podmínky tohoto ustanovení. Žalobce se svou manželkou mu sice po svém odchodu do zahraničí darovali darovací smlouvou předmětné nemovitosti a tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v Blansku, ale rozhodnutí o registraci bylo zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.10 1970, sp.zn. 2 Cz 52/70, který spatřoval porušení zákona v tom, že státní notářství nezkoumalo, zda ohlášení k registraci smlouvy bylo platné, zda plná moc opravňovala zmocněnce i k realizaci smlouvy, zda darovací smlouva byla platně uzavřena v tom smyslu, zda šlo o určitý a srozumitelný právní úkon, a zda následná smlouva žalobce a jeho manželky s J. Š. o dočasném užívání nemovitostí neměla vliv na platnost darovací smlouvy. J. Š. bylo sděleno, že se předmětné nemovitosti vrátily do vlastnictví žalobce a jeho manželky. Okresní soud dále zjistil, že po odsouzení žalovaného a jeho manželky pro trestný čin opuštění republiky k trestu propadnutí jejich majetku státu, státní notářství registraci darovací smlouvy odmítlo a mezi majetek odsouzených byly zahrnuty i předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nemovité věci nepřešly na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného, ale tyto nemovité věci přešly na stát z vlastnictví žalobce a jeho zemřelé manželky na základě rozhodnutí soudu o trestu propadnutí jejich majetku státu.

Okresní soud v Blansku dále vzal za prokázané, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. a splňují i zákonné podmínky ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona, to je nabytí nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V předeslaném směru dospěl soud k závěru, že dům č.p.1214 ačkoliv nebyl kolaudován, bylo lze vzhledem ke stavební dokumentaci a jeho stavebně technickému provedení považovat za rodinný dům a proto také byl jako rodinný dům znalci oceňován.Následně dovodil, že byla-li státní organizace oprávněna stanovit kupní cenu nižší, než byla cena stanovená cenovými předpisy (vyhláška č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), mohla tak učinit pouze za podmínek stanovených tehdy platnými předpisy o správě národního majetku a to vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, a jejího prováděcího předpisu směrnice č. 10. Protože však stání organizace při podstatném snížení kupní ceny nepostupovala podle uvedených předpisů (čl. 3 odst. 3 až 6 směrnice č. 10) a stanovila cenu rodinného domu podle znaleckého posudku, ve kterém znalec náklady na dokončení stavby stanovil v rozporu s vyhláškou č. 43/1969 Sb., došlo při převodu rodinného domu za podstatně nižší cenu, než jakou byla prodávající státní organizace oprávněna sjednat, k protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů.Soud prvního stupně dále dovodil, že při převodu domu z majetku státu na fyzické osoby došlo k porušení vyhlášky 104/1966 Sb., o správě národního majetku, jakož i směrnice č. 10 i proto, že státní organizace převedla přednostně dům č.p. 1214 na F. a B. P. jako na uživatele bytu v tomto domě, ačkoliv jimi ve skutečnosti být nemohli, neboť jim byl přidělen byt v domě, který dosud nebyl zkolaudován ani stavebně dokončen a tím došlo též k porušení ustanovení § 62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, a ustanovení § 7 vyhlášky č. 144/ 1959 Ú.l., kterou se prováděl zákon o stavebním řádu. Mimo to došlo k přidělení dvou bytů, ačkoliv se jednalo podle stavebního povolení o jednobytový dům. Konečně soud prvního stupně konstatoval, že nebylo-li dosavadních uživatelů domu, měla státní organizace podle čl. 2 odst. 2 směrnice č. 10, upozornit na možnost koupě tohoto rodinného domu veřejnost. Protože tak státní organizace neučinila, došlo rovněž k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů a to bez ohledu na tu skutečnost, zda o tom věděli či nikoliv.

Krajský soud v Brně k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. února 2003, č.j. 44 Co 235/2001-205, změnil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 27. března 2001, č.j. 3 C 790/95-177, tak, že zamítl žalobu , aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí tam blíže specifikovaných a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným a České republice náklady řízení.Odvolací soud uvedl, že vycházel při svém rozhodování ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale dospěl ke zcela odlišnému právnímu posouzení věci. Odvolací soud dospěl k závěru, že nelze považovat postavení žalobce jako oprávněné osoby za zcela jednoznačné za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo ke zpochybnění vůle žalobce a jeho manželky darovat předmětné nemovitosti J. Š. a kdy opakované registrační řízení trvalo značně dlouhou dobu zřejmě proto, aby mohlo dojít k trestnímu odsouzení dárců a vyslovení trestu propadnutí jejich majetku státu. V těchto souvislostech pak dovodil, že J. Š. by bylo možné považovat za oprávněnou osobu, neboť jde o situaci, která se značně blíží dikci ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb.Dále odvolací soud považoval za předčasný závěr soudu prvního stupně, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů. Nezamítl však žalobu z výše uvedených důvodů, ale pro rozpor s dobrými mravy, když přihlédl na straně žalované ke značným investicím do nemovitosti, jejich dobré víře, předčasnosti závěru o protiprávním zvýhodnění a ke vzniku další křivdy. Mimo to by bylo možné podle odvolacího soudu dovodit, že provedená finanční restituce, jíž byl odškodněn J. Š., byla po právu.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání odůvodnil ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvod uvedl ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť podle něj napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále uvedl jako dovolací důvod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.

Žalobce vytýkal odvolacímu soudu, že - na rozdíl od soudu prvního stupně, který z provedených důkazů vyvodil správná skutková zjištění, dospěl ke správnému právnímu posouzení věci a žalobě plně vyhověl – na základě stejných důkazů, ze kterých vycházel soud prvního stupně, došel k jiným skutkovým i právním závěrům. Odvolací soud především nesprávně dovodil, že J. Š. by bylo možno považovat za oprávněnou osobou, neboť se nejedná o případ, na který se vztahuje ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb.Dále dovolatel namítal, že odvolací soud nevzal v úvahu, že byly splněny obě zákonné podmínky ustanovení § 4 odst. 2 výše uvedeného zákona a to jak nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tak i na základě protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů, ačkoli postačovalo splnění pouze jedné z těchto podmínek. Dovolatel také namítal, že odvolací soud nepřihlédl k té skutečnosti, že nabyvatelům a žalovaným ad 2) a ad 3) nemohlo vzniknout před uzavřením kupní smlouvy ohledně zmiňovaného rodinného domu v tomto domě právo osobního užívání dvou bytů, neboť rozhodnutí o přidělení náhradních bytů odporovala tehdy platným právním předpisům, a proto také nabyvatelé neměli právo na přednostní prodej tohoto domu, čímž došlo k porušení článku 2 odst. 2 směrnice č. 10.Konečně dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když v rozporu s ustálenou judikaturou a smyslem restitučních předpisů překvapivě zamítl restituční žalobu pro rozpor výkonu práv žalobce s dobrými mravy. Argumenty odvolacího soudu, že žalovaní, případně jejich právní předchůdci nabyli nemovitosti v dobré víře a investovali do nich nemalé finanční prostředky, nejsou podle dovolatele rozhodující pro posouzení důvodů podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.Dovolatel z těchto důvodů navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou ( 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.

Dovolání je důvodné.

Rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu je vymezen v ustanovení § 242 o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a také i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) za splnění podmínky, že je dovolání přípustné. K těmto vadám přihlédne, i když nebyly v dovolání dovolatelem uplatněny. Právě jinou vadou řízení bylo rozhodnutí odvolacího soudu postiženo.

Podle § 220 o.s.ř. odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud může změnit rozhodnutí soudu prvního stupně i tehdy, když po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout. Nejsou-li podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud toto rozhodnutí zruší a to zejména v případech uvedených v § 221 odst. 1 písmena a) až e) o.s.ř. a vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.), může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů. Není však přípustné, aby převzal skutková zjištění z rozhodnutí soudu prvního stupně, která se stala významnými až na základě odlišného právního posouzení odvolacím soudem. Takovým rozhodnutím by odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odebral možnost skutkově i právně argumentovat ( viz nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 218/95 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 9, č.160 a nález sp.zn. III. ÚS 139/98 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 212, č. 106) a v důsledku toho by pak došlo i k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, z nichž plyne i zákaz překvapivých rozhodnutí. V dané věci odvolací soud postavil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, která soud prvního stupně považoval pro posouzení věci za bezvýznamná a na kterých své rozhodnutí nezaložil, konkrétně odvolací soud vyšel na straně žalované ze značných investic vynaložených do nemovitosti a dobré víry žalovaných, aby následně dovodil odlišný právní závěr od soudu prvního stupně, jenž zcela vyhověl restitučnímu nároku žalobce, neboť žalobu pro rozpor s dobrými mravy zamítl (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svých důsledcích nejenom rozhodnutím vydaným v jednom stupni bez možnosti přezkumu, ale též porušujícím zákaz překvapivých rozhodnutí a je tedy stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) a ke které dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání přímo uplatněna jako dovolací důvod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1901/98 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, sešit č. 5, č. 30, rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn 30 Cdo 1912/2003, nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 257/98 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 13, č. 10).

Z důvodů výše uvedených, rozsudek odvolacího soudu nebyl správný, neboť v dané situaci nebyly splněny podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, ale naopak odvolací soud měl podle ustanovení § 221 odst. 1 věty první rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušit.

K otázce, zda lze žalobci s odkazem na § 3 obč. zák. výjimečně odepřít právo na vydání věci podle restitučního předpisu, Nejvyšší soud odkazuje na dnes již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 2481/2000 nebo sp.zn. 28 Cdo 1675/2003, opírající se o nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 301/98 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 14, č. 79, o usnesení Ústavního soudu ze dne 30.7.2001, sp.zn. IV. ÚS 664/2000, a další), podle níž ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, když její postavení se váže na objektivní skutečnost danou rozporem s objektivním právem či protiprávním zvýhodněním, v důsledku čehož nelze s odvoláním na dobré mravy zákonodárcem upravené podmínky eliminovat. Řečeno jinými slovy, pokud někdo nabyl majetek v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, nemůže být vydání takto nabytého majetku v rozporu s dobrými mravy.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že nesdílí pochybnosti odvolacího soudu stran žalobce jako oprávněné osoby podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že J. Š. nelze považovat za oprávněnou osobu podle § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb. především proto, že součástí skutkové podstaty podle tohoto ustanovení není jen neplatnost smlouvy o převodu majetku, ale také důvod této neplatnosti spočívající v trestném činu opuštění republiky. V dané věci však není sporu o tom, že darovací smlouva uzavřená s J. Š. byla registrována. Avšak toto rozhodnutí o registraci bylo zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona, které ale mělo spočívat v tom, že státní notářství nezkoumalo, zda ohlášení k registraci bylo platné, zda plná moc opravňovala zmocněnce i k realizaci smlouvy, zda smlouva byla platně uzavřena i z pohledu požadavků srozumitelnosti a určitosti právního úkonu a konečně mělo spočívat v tom, že státní notářství nezkoumalo, zda následná smlouva o dočasném užívání nemovitosti neměla vliv na platnost darovací smlouvy. Nešlo tedy v žádném případě o neplatnost darovací smlouvy z důvodu trestného činu opuštění republiky, a to s tím důsledkem, že jmenovaný J. Š. nesplňuje podmínky ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb.

Také stran podmínek, které obsahuje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., odkazuje Nejvyšší soud na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (srov. např. nález sp.zn. II. ÚS 583/01 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 31, č.146, nález sp.zn. II. ÚS 83/96 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 8, č. 100, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2000, sp.zn. 23 Cdo 1220/98), podle níž toto ustanovení obsahuje dvě alternativní podmínky. První z nich je nabytí věci fyzickou osobou v rozporu s tehdy platnými předpisy, tedy právními normami publikovanými nebo alespoň oznámenými ve Sbírce zákonů. Druhou podmínkou je protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, k němuž docházelo tehdy, jestliže nebyla dodržena pravidla objektivního výběru stanovená obecně závaznými právními předpisy, eventuelně i interními předpisy ve Sbírce zákonů, popřípadě v Úředním listě nepublikovanými či neoznámenými, přičemž rozhodující bylo to, zda došlo k preferenci jednoho ze zájemců, či vyřazení ostatních občanů z možností zajímat se o koupi. V dané věci není pochyb o tom, že na právní předchůdce žalovaných, tj. F. a B. P., byl přednostně převeden dům č.p. 1214, a to jako na uživatele bytu v tomto domě, ačkoliv jim v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp.zn. 2 Cdon 1010/97 nebo sp.zn. 26 Cdo 2758/99, publikované v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, č. 146 ) toto právo osobního užívání bytu vzniknout nemohlo, neboť pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívání nutně předpokládá existenci pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu podle § 62 zákona č. 41/1964 Sb. Jinými slovy, nebylo-li zde rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že místnost či soubor místností je určen k bydlení jako samostatná bytová jednotka, nemohli se F. a B. P.stát uživateli ani jednoho ani dvou bytů v předmětném domě (srov. § 154 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.1991). Vydané rozhodnutí o přidělení bytu jmenovaným tak bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně s ustanoveními § 62 zákona č. 41/1964 Sb. i § 154 odst. 1 obč. zák., ve znění do 31.12.1991. Samotné převedení domu na jmenované, aniž byli uživateli, pak naplnilo skutkovou podstatu protiprávního zvýhodnění, neboť při prodeji věci nebyla dodržena pravidla objektivního výběru stanovená interním předpisem ve směrnici č. 10 ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, zveřejněné v tzv. normativní části Věstníku ministerstva financí č. 5/1964 ukládající v článku 2 odst. 2 upozornit veřejnost na možnost rodinný domek odkoupit. A jak již bylo předesláno shora, není přitom rozhodné, zda došlo k zaviněnému nebo nezaviněnému jednání povinné osoby, neboť její postavení se váže na objektivní skutečnost danou buď rozporem s objektivním právem nebo protiprávním zvýhodněním.

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího ( 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustní opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. září 2004

JUDr. Iva Brožová, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru