Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2474/2008Rozsudek NS ze dne 19.11.2008

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2474.2008.1
Dotčené předpisy

§ 126 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2474/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. České Republiky, zastoupeného advokátem, proti žalované Z. o. O.S. K. při Z.Z.N. a. s. v M., o vydání účetních dokladů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 146/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, č. j. 26 Co 342/2007-122, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č. j. 26 Co 342/2007-122, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalované povinnost vydat žalobci účetní doklady specifikované ve výroku I. téhož rozsudku, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Žalobce se domáhal vydání účetních dokladů odborové organizace, která byla organizační složkou žalobce, bez právní subjektivity s názvem Základní organizace O. s. p. z. a v. Č. a M. p. Z.Z.N. M., a. s. Tato organizace zanikla a dne 20. 6. 2003 vznikla nová organizace s názvem Z. o. O.S. K. p. Z.Z.N. a. s. v M., jež však již není členkou žalobce a považuje se za právního nástupce zaniklé organizace. K výzvě žalobce odmítla vydat účetní doklady za dobu, kdy byla členem odborového svazu. Vrácení dokladů i předání majetku se žalobce domáhal s poukazem na § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a na čl. 36 odst. 5 Stanov schválených dne 17. února 2001 s tím, že podle tohoto ustanovení v případě zániku odborové organizace přechází majetek po předchozím vypořádání závazků a pohledávek na O. s. p. z. a v. – A.S.O. ČR, jenž ho použije k uspokojování zájmů, potřeb a požadavků členů tohoto odborového svazu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k zániku odborové organizace bez transformace do jiné odborové organizace a veškerý majetek včetně účetních dokladů přešel do vlastnictví žalobce. Ke stejnému závěru dospěl i soud odvolací s poukazem na čl. 12 odst. 3 věta druhá a čl. 36 odst. 5 Stanov z roku 2001. Odvolací soud nicméně uvedl, že žalobci se v souzené věci podařilo prokázat pouze to, že na něj po provedené delimitaci přechází vlastnické právo k majetku zaniklé Z.O. O.S.P.Z.V. p. Z.Z.N. M. a. s., tedy i vlastnické právo k účetním dokladům. Naproti tomu se žalobci nepodařilo prokázat, že jím požadované doklady, tak jak byly specifikovány v upřesněné žalobě, skutečně existují, byť podle článku 36 odst. 6 stanov bylo povinností odborové organizace hospodařit se svými prostředky dle platných účetních, daňových a dalších právních norem. Zda zaniklá Z.O. O.S.P.Z.V. p. Z.Z.N. M. a. s. skutečně hospodařila a zda pravidelně vyhotovovala účetní doklady a zda jsou v držení žalované však prokázáno nebylo.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jednou ze základních povinností organizačních jednotek žalobce (tedy základních odborových organizací) bylo vést účetnictví, a to podle přesných pokynů žalobce či usnesení sjezdu nebo ústředního výboru a předsednictva žalobce. K převzetí těchto účetních dokladů neměla žalovaná žádné právo, neboť nástupnickou organizací je žalobce a po ukončení činnosti výše uvedené základní odborové organizace měly být tyto doklady předány žalobci. V žádném ze soudních jednání strana žalovaná nesdělila, že doklady nepřevzala. Žalovaná se prohlásila za nástupnickou, to znamená, že převzala veškeré doklady a je zřejmé, že tyto doklady má neoprávněně ve svém držení. Odvolací soud si nesprávně vyložil § 126 odst. 1 obč. zák. a vůbec se nezabýval některými skutečnostmi a zjištěné skutečnosti nevzal dostatečně v úvahu. Dovolatel v závěru svého dovolání poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 28 Cdo 4178/2007-260, v němž byla podobná otázka řešena a posouzení odvolacího soudu označeno za nesprávné. Dovolatel navrhuje, aby v souzené věci Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou a splňovalo podmínky stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě je tedy dovolání žalované přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V tomto ohledu, a to aniž to dovolatel namítal, musí Nejvyšší soud soudu odvolacímu především vytknout (podobně jako ve svém dřívějším dovolatelem citovaném rozhodnutí ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007), že nepostupoval při hodnocení skutkové stránky souzeného sporu v souladu s procesními pravidly zakotvenými v občanském soudním řádu. Odvolací soud totiž dospěl ke skutkovému závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci požadovaných účetních dokladů a jejich držbu žalovanou, tedy o neunesení důkazního břemene žalobcem, zatímco soud prvního stupně dosáhl skutkového závěru, že předmětné účetní dokumenty se v držbě žalované nacházejí. Odvolací soud přitom k tomuto zásadně odlišnému skutkovému hodnocení dospěl bez provádění jakéhokoliv dokazování, na základě svých – od soudu prvého stupně odlišných – hodnotitelských úvah.

Ve výše označeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že takový postup je procesně nepřípustný obdobně jako v těch případech, kdy odvolací soud dosahuje odlišných (od prvostupňových) skutkových závěrů. I tehdy, jestliže výsledek řízení v rovině skutkové záleží na vyhodnocení otázky, zda strana zatížená povinností důkazní splnila svou základní procesní povinnost vyplývající z § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř., a tudíž zda v důsledku nesplnění takové povinnosti nastal stav nazývaný neunesením břemene důkazního, jde, i pokud se jedná o vypovídací hodnotu (relevanci) důkazů, o jejich hodnocení za užití pravidel logiky ve smyslu § 132 o. s. ř., dle něhož důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Při takovém hodnotícím procesu se nepochybně uplatňují důsledky obecné základní zásady civilního soudnictví, m.j. i zásady přímosti, která se uplatňuje především v činnosti soudu prvostupňového jako podstatného článku nalézacího řízení. Proto, hodlá-li se odvolací soud odchýlit od přezkoumatelné úvahy soudu prvního stupně o tom, že důkazní povinností zatíženou stranou byly nabídnuty relevantní již provedené důkazy k prokázání jejích tvrzení, neboť směřuje k úvaze, že při jejich řádném hodnocení mohl nastat stav neunesení důkazního břemene (a nemá-li tudíž odvoláním napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu uvedeného v § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), musí postupovat obdobně, jak mu ukládá ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. pro ten případ, kdy lze podle jeho úvahy dospět z provedených důkazů k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

V souzené věci soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že žalovaná má žalobcem požadované účetní doklady ve svém držení, neboť tuto skutečnost žalovaná nepopřela. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že „zejména s přihlédnutím k tomu, že nebyla prokázána existence účetních dokladů specifikovaných v žalobě, ani to, že právě tyto doklady jsou v držení žalované“, je třeba žalobu zamítnout. Závěr odvolacího soudu založený jen na odlišném hodnocení vypovídací vlastnosti důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo včetně projevů účastníků, tak mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a to zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti, což dovolací soud považuje za dostatečný důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku.

Přípustnost dovolání a rozsah dovolacích důvodů umožnil však dovolacímu soudu, aby se vyjádřil – byť jen předběžně – ke skutkovému a právnímu posouzení věci. Z dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud založil své zamítací rozhodnutí zejména na skutkovém závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že požadované účetní doklady existují a že „jsou v držení žalované“. V této souvislosti však dovolací soud upozorňuje na to, že dle ustáleného výkladu ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. není možné po žalobci žádat, aby prokázal, že žalovaný je „nadále“ (tedy v době soudního řízení) držitelem (či detentorem) požadované věci. Poskytnutí takového důkazu je pro žalobce prakticky nemožné. Žalobce tedy musí prokázat „pouze“, že žalovaný držbu (detenci) nabyl a jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) pozbyl (viz i výklad in : Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 495). V souzeném sporu je tedy třeba zaměřit se na skutečnost, zda žalobcem požadované účetní dokumenty přešly do držby žalované, tedy zda kdy byly v její faktické moci, a to se všemi důsledky unesení důkazního břemene ležícího na straně žalobce. Jestliže soud na základě provedeného dokazování dospěje k závěru, že žalobce unesl své důkazní břemeno ohledně tvrzení o nabytí účetních dokumentů žalovanou, bude právě na žalované, aby prokázala, že tyto dokumenty již nemá ve své moci, že jejich držbu pozbyla. Soud v rámci hodnocení důkazů pak bude v rámci zásady volného hodnocení důkazů hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlédne ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).

Z výše uvedených důvodů pokládal dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné, a proto je dle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm se odvolací soud bude řídit právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2008

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru