Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2471/2013Usnesení NS ze dne 09.10.2013

HeslaRozsudek pro uznání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2471.2013.1
Dotčené předpisy

§ 114b odst. 5 o. s. ř.

§ 153a odst. 3 o. s. ř.

§ 79 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2471/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. N., bytem Ú. n. L., zastoupeného Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové nám. 207/34, proti žalovanému J. K., bytem P., zastoupenému Mgr. Rudolfem Axmanem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové nám. 157/30, o zaplacení 316.338,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 23 C 212/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2013, č. j. 14 Co 1107/2012-79, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. května 2012, č. j. 23 C 212/2011-51, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 5. 2012, č. j. 23 C 212/2011-51, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2013, č. j. 14 Co 1107/2012-79, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Lounech rozsudkem pro uznání ze dne 30. 5. 2012, č. j. 23 C 212/2011-51, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 316.338,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce svůj nárok na uvedenou částku zdůvodňoval tím, že dle ústně uzavřené dohody účastníků se žalovaný zavázal obstarat mu oproti částce 862.750,- Kč konkrétní motorové vozidlo. Tato cena měla být zaplacena pravidelnými měsíčními zálohami ve výši 14.379,- Kč počínaje lednem 2008 na specifikovaný bankovní účet, za období od 11. 8. 2008 do 14. 9. 2009 žalobce žalovanému zaplatil celkem částku 316.338,- Kč. Žalovaný obstarával předmětnou věc u obchodní společnosti ORIGO AUTOSKLO LT s. r. o. užívající vozidlo na základě leasingové smlouvy (uzavřené se společností ALD Automotive s. r. o.), jejíž účinky měly zaniknout řádným splněním smlouvy v listopadu 2012, avšak na základě dohody smluvních stran zanikly již 16. 12. 2009, čímž byla zmařena možnost žalovaného splnit své závazky z prve zmíněné smlouvy. Po podání neodůvodněného odporu proti vydanému platebnímu rozkazu dne 18. 11. 2011 Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 1. 2. 2012, č. j. 23 C 212/2011-45, doručeným zástupci žalovaného dne 6. 2. 2012, uložil žalovanému, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení vyjádřil, zda žalobou uplatňovaný nárok uznává, případně vylíčil rozhodující skutečnosti ve věci samé, na nichž staví svou obranu, a označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byl žalovaný poučen o tom, že nemůže-li se vyjádřit ve stanovené lhůtě, je povinen sdělit soudu před jejím uplynutím, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný byl rovněž poučen, že nesplnění uvedených povinností bude mít za následek, že na uplatněný nárok bude pohlíženo jako na nárok žalovaným uznávaný a bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Žalovaný prostřednictvím svého zástupce podal kvalifikované vyjádření k žalobě (k poštovní přepravě) dne 13. 3. 2012, k jeho doručení Okresnímu soudu v Lounech došlo následující den. Jelikož ve stanovené 30ti denní lhůtě se žalovaný nevyjádřil, ani neuvedl, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastala fikce uznání závazku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., pročež okresní soud rozhodl rozsudkem pro uznání vycházeje z toho, že žalovaný nárok má oporu v hmotně právních ustanoveních - konkrétně v § 451 odst. 1, 2 obč. zák. upravujícího problematiku bezdůvodného obohacení, jímž je i majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, č. j. 14 Co 1107/2012-79, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zrekapituloval příslušná procesní ustanovení, jakož i skutková tvrzení žalobce, z nichž se podává, že žalovaný zmařil možnost splnit své závazky ze smlouvy o obstarání věci, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Doplnil dále, že není-li z žaloby zřejmé, jak žalobce přesně vypočetl výši požadovaného plnění, není to samo o sobě důvodem pro odmítnutí žaloby, neboť žalobním petitem je jasně formulován požadavek na určitou částku. V žalobě je srozumitelně vylíčen skutkový děj v rozsahu umožňujícím jeho jednoznačnou individualizaci. Předpokladem vydání rozsudku pro uznání není vylíčení všech rozhodných skutečností a předložení všech důkazů. Žalobce přitom důkazy nejen označil, ale i připojil k žalobě. Podaná žaloba tak netrpěla vadami, jež by bránily pokračování v řízení a postupu soudu dle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř., povaha věci současně umožňovala postup dle § 114b o. s. ř. Byla-li výzva soudu k vyjádření vydaná v souladu s tímto ustanovením zástupci žalovaného řádně doručena, okresní soud postupoval správně, rozhodl-li po té, co se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ani soudu nesdělil, jaká vážná překážka mu v tom brání, rozsudkem pro uznání. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně jako správný potvrdil.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost považuje za danou § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Právní otázku řešenou v napadeném rozhodnutí dovolatel vymezil následovně: „použitelnost ustanovení, které umožňují vydání platebního rozkazu bez náležitého vylíčení rozhodných skutečností tak, jak stanoví ustanovení § 79 o. s. ř., a to i ve vztahu s věcnou příslušností soudů a hlavně i s ohledem na spravedlivý proces“. Dle dovolatele podaná žaloba nesplňuje požadavky na tento úkon kladené ustanovením § 79 o. s. ř. V daném případě se žalobce domáhal plnění ze smlouvy o obstarání věci, aniž by bylo možno zhodnotit, zda šlo o smlouvu uzavřenou dle občanského či obchodního zákoníku. Nejasné je i to, že žalobce požaduje plnění odpovídající 22 měsíčním splátkám, avšak současně uvádí, že se jedná o plnění za období od 11. 8. 2008 do 14. 9. 2009, což je maximálně 14 měsíců. Dovolatel vytkl žalobě nesrozumitelnost a nepodloženost uplatněných tvrzení zakládajících se na smlouvě údajně uzavřené v ústní formě. V případě smluvních typů, u nichž zákon nepředepisuje písemnou formu, by měl soud zkoumat alespoň, zda byly naplněny zákonné znaky smluvního typu, na kterém žalobce svůj nárok zakládá, a zda se jedná o obchodněprávní či občanskoprávní vztah. Ze žalobních tvrzení by v daném případě bylo možno usuzovat i na jiné smluvní typy (kupní smlouvu, mandátní, komisionářskou či inominátní). Dovolatel dále zdůraznil povinnost žalobce v rámci návrhu na vydání platebního rozkazu uvést skutečnosti, z nichž vyplývá uplatněné subjektivní právo, a připomněl judikaturu zabývající se výkladem pojmu „rozhodující skutečnosti“ ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. (odkázal v tomto na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4311/2011). Jelikož v daném případě neoznačil žalobce ani příslušnou právní normu, respektive obchodní či občanský zákoník, nebylo možno určit příslušnost okresního či krajského soudu. Věcnou příslušnost je přitom třeba posuzovat kdykoliv za řízení dle okolností v době jeho zahájení. Dovolatel má za to, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a nezabývaly se jím uvedenými skutečnostmi, pročež navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Předně je třeba uvést, že napadl-li dovolatel výslovně i rozhodnutí soudu prvního stupně, opomněl, že opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, k jehož projednání ovšem není Nejvyšší soud funkčně příslušný (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 47, svazek 6/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu § 104 o. s. ř., jenž brání tomu, aby Nejvyšší soud mohl pokračovat v řízení o dovolání proti napadenému rozhodnutí, pročež Nejvyšší soud dovolací řízení dle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř. v naznačeném rozsahu zastavil.

V souladu s výše citovanými ustanoveními by bylo možno na dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pohlížet jako na přípustné, byla-li by tímto rozhodnutím řešena otázka výkladu zákonem daných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a § 153a odst. 3 o. s. ř rozdílně oproti stávající rozhodovací praxi či pokud by byla naznačena potřeba doplnění či pozměnění stávající praxe. Takovouto otázku však dovolatel svými námitkami (určujícími rámec dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem – srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) nenastínil.

Je záhodno předeslat, že dovolacímu soudu není umožněn přezkum správnosti skutkových závěrů soudů nižších stupňů (v daném případě především hodnocení skutkových tvrzení v žalobě), v právní rovině však úvahy odvolacího soudu plně obstojí. Dovolatel akcentuje především nedostatky projednávané žaloby bránící vydání rozsudku pro uznání. Jak již opakovaně připomněl Nejvyšší soud, není pro vydání rozsudku dle § 153a odst. 3 o. s. ř. zapotřebí, aby v žalobě byly vylíčeny veškeré okolnosti, jež by byly důležité pro náležitou právní kvalifikaci projednávaného nároku, nýbrž postačuje, pokud z obsahu žaloby a připojených důkazních listin, na něž je v žalobě odkazováno, vyplývá, že jsou v ní uvedeny všechny rozhodující skutečnosti, jimiž je vylíčen skutkový děj, na jehož základě je uplatněn žalovaný nárok, v nezbytném rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3959/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004). Skutkové okolnosti vylíčené v žalobě musí být podřaditelné pod příslušné právní normy (je totiž nutné zvažovat, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít smír), není však třeba tvrzené skutkové okolnosti v rozsudku pro uznání podřazovat pod příslušnou právní normu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012). Pro vydání rozsudku pro uznání tedy není v daném případě rozhodující, za jaký smluvní typ by případně bylo možno tvrzenou smlouvu považovat, ale zda dle žalobních tvrzení mohlo dojít ke vzniku nároku na požadovanou částku, což dovolatel nikterak nevyvrací. Má-li za to, že v případě ústně uzavřené smlouvy by se soudy měly zabývat naplněním zákonných znaků dané smlouvy, pak tímto opomíjí, že pro vydání rozsudku pro uznání není rozhodující podloženost žalobních tvrzení, ale to, zda vedou k závěru, dle něhož lze přiznat plnění, jehož se žalobce domáhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008). Rovněž nesrovnalosti ve způsobu stanovení požadované částky nelze pokládat za překážku bránící vydání rozsudku pro uznání, je-li žalobní petit zcela určitý a obsahující přesný údaj o tom, jaká částka je po žalovaném požadována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3959/2008). Za nepřípadný je v dané souvislosti třeba pokládat odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, neboť v tomto rozsudku se Nejvyšší soud vyjadřoval k situaci poněkud odlišné od projednávané věci - předpokladům vydání kvalifikované výzvy, je-li vydávána současně s platebním rozkazem.

Vyjádřil-li dále dovolatel pochybnosti, zda za dané situace mohly být zjištěny okolnosti rozhodné pro určení věcné příslušnosti soudu, pak i v tomto bylo bezpochyby na soudu prvního stupně, aby v souladu s žalobními tvrzeními (představujícími v souladu s § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. východiska pro jeho rozhodnutí) uvážil, zda je dána jeho věcná příslušnost. Bylo-li by v řízení pokračováno, mohly samozřejmě být zjištěny okolnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na příslušnost krajského soudu, laxnost žalovaného však zamezila, aby do takovéto fáze vůbec řízení dospělo. Lze podotknout, že občanský soudní řád zapovídá vydání kvalifikované výzvy dle § 114b odst. 5 o. s. ř. předcházející případnému rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007).

Učinil-li odvolací soud svůj závěr o tom, že podaná žaloba umožňovala rozhodnout rozsudkem pro uznání, zcela v rámci naznačených intencí, není důvodu mu cokoliv vytýkat a mít jeho rozhodnutí za řešící otázku, z níž by bylo možno usuzovat na přípustnost dovolání, a nadto ani za učiněné způsobem popírajícím právo účastníka na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 2, věty první, odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 9. října 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru