Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2402/2019Usnesení NS ze dne 11.09.2019

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2402.2019.1
Dotčené předpisy

předpisu č. 428/2012 Sb.

předpisu č. 12/1945 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3839/19


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2402/2019-235

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., IČ 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti: Římskokatolická farnost Malšín, IČ 65028333, se sídlem ve Vyšším Brodě, Náměstí 42, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týnská 633/12, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 85/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, č. j. 3 Co 135/2017-190, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Římskokatolická farnost Malšín je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2017, č. j. 11 C 85/2016-153, jímž nebyly účastnici řízení vydány pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY a rozhodnutím soudu tak bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 16. 2. 2016, č. j. 341898/2013/R1724/RR17296, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 341898/2013/R1724/RR17296/II (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo účastnici řízení uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Účastnice řízení napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Předestřela přitom následující otázky: 1) zda nepřesné označení adresáta konfiskačního správního aktu mělo vliv na účinky konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), 2) zda věcná nepříslušnost správního orgánu k vydání konfiskační vyhlášky podle dekretu č. 12/1945 Sb. způsobuje její nicotnost, 3) zda dle uvedeného dekretu bylo lze konfiskovat majetek právnické osobě a 4) zda konfiskace majetku právního předchůdce dovolatelky mohla být dovršena i bez platného konfiskačního správního aktu. Odkazovala zejména na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, jeho usnesení ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 73/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, publikovaný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Žalobce se ztotožnil se závěry soudů nižšího stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ust. § 1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).

Dovolací soud přitom již opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

K posuzování dovolatelkou předestíraných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).

Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. ve světle uvedené judikatury, tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (jak je tomu kupř. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v případě ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.). Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci veškerého majetku dotčené osoby přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).

Vyšlo-li tudíž v posuzované věci najevo, že nemovité věci nárokované dovolatelkou dle zákona č. 428/2012 Sb. nabyl Československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky vydané Okresní správní komisí v Kaplici dne 14. 11. 1945, jíž byl za osobu podléhající konfiskaci označen právní předchůdce dovolatelky, přičemž tento proti uvedené vyhlášce ani nebrojil, je zjevné, že tyto věci přešly coby součást majetku konfiskací postižené osoby do vlastnictví státu již dnem účinnosti aplikovaného dekretu (23. 6. 1945), tedy před počátkem rozhodného období. V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle výše uvedeného dekretu realizována, nepřipouští (nevymezuje jej jako restituční důvod), nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady, nicotnosti či věcné nesprávnosti konfiskačního rozhodnutí.

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že zákonné předpoklady restituce dovolatelkou nárokovaných nemovitých věcí dle zákona č. 428/2012 Sb., nejsou naplněny, když k jejich odnětí došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), nijak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak jak se ustálila po vydání sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Sluší se rovněž poznamenat, že princip ex favore restitutionis, na nějž dovolatelka rovněž poukázala, v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).

Námitky dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením a důkazům o tom, že alespoň po část rozhodného období právní předchůdce dovolatelky s předmětnými nemovitostmi nakládal a stát s ním jednal jako s vlastníkem, představují zjevně polemiku se skutkovými závěry soudů nižšího stupně, ta přitom s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Případný pozdější (oproti výše učiněným právním závěrům odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku ostatně na výše uvedené konkluze (o tom, že k odnětí dotčených pozemků došlo mimo rozhodné období) nemůže mít žádného vlivu.

Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v projednávaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání účastnice řízení bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 9. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru