Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2401/2002Usnesení NS ze dne 31.03.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2401.2002.1
Dotčené předpisy

§ 154 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2401/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobce České republiky, zastoupené Ministerstvem obrany ČR, zastoupeným Vojenským úřadem pro právní zastupování, se sídlem Praha 6, nám. Svobody 471, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2002, sp. zn. 22 Co 140/2002 (v právní věci žalobce Města S. proti žalované H. K., zast. advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce České republiky, zastoupené Ministerstvem obrany ČR, zastoupeným Vojenským úřadem pro právní zastupování, se sídlem Praha 6, nám. Svobody 471, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 242/2000) takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 25.6. 2002, č.j. 22 Co 140/2002–100 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30.1. 2002, č.j. 7 C 242/2000-70, kterým byla žalovaná uznána povinnou vyklidit a vyklizený žalobci předat byt specifikovaný v enunciátu uvedeného rozhodnutí, a to do 15ti dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Krajský soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a to tak že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.

Žalobce je vlastníkem domu čp. 1423 ve Slaném, ve kterém se nachází předmětný byt. Ten byl dne 10.12. 1951 přidělen F. K., otci žalované, jako vojáku z povolání, který ve sporném bytě bydlel až do 4.5. 2000, kdy zemřel. Od roku 1990 v přitom v bytě bydlela též žalovaná, společně se svým manželem a synem.

V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že žalovaná je spoluvlastníkem domu ve S., jehož adaptace pro trvalé bydlení by si však vyžádala značné finanční prostředky. Před jednáním odvolacího soudu byl tento dům darovací smlouvou převeden na syna žalované J. K.

Z důkazů provedených v soudním řízení vyplynulo, že předmětný byt se nachází v domě výhradně určeném pro ubytování vojáků z povolání, a proto jde o byt služební ve smyslu ust. § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb.

Přechod nájmu služebního bytu je upraven v ustanovení § 713 občanského zákoníku, podle kterého platí, že jestliže služební byt po smrti nájemce, nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 706 odst. 1 (mj. dítě, vnuci), nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt náhradní ubytování.

Na základě tohoto ustanovení soudy obou stupňů rozhodly, že vyklizení žalované je vázáno na zajištění přiměřeného náhradního bytu, když nalézací soud zhodnotil žalovanou tehdy vlastněný dům ve S. jako nezpůsobilý k trvalému bydlení, a odvolací soud konstatoval, že ostatně ke dni jeho rozhodnutí již žalovaná vlastnicí této nemovitosti není.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal vedlejší účastník na straně žalobce dovolání. Dovolatel je přesvědčen, že v daném sporu se jedná o odůvodněný případ ve smyslu § 713 odst. 1 obč. zák., kdy měl soud rozhodnout o přidělení menšího náhradního bytu, protože bylo zjištěno, že žalovaná je vlastnicí nemovitosti ve S. Jedná se o patrový rodinný dům se zahradou, ohledně něhož soud I. stupně odmítl provést důkazy navrhované žalující stranou, které směřovaly k odstranění rozporu mezi výpisem z příslušného katastru nemovitostí, ve kterém je tento dům veden jako objekt k bydlení, a potvrzením MÚ S., ve kterém je označen jako nezpůsobilý k bydlení. Tyto důkazy by přitom měly zásadní vliv pro stanovení bytové náhrady dle § 713 obč. zák., neboť podle konstantní judikatury je soud vázán právě kolaudačním rozhodnutím. Odvolací soud se již touto otázkou nezabýval, vzhledem k tomu, že žalovaná po obdržení rozsudku I. stupně darovala dům ve S. svému synovi. Dovolatel považuje jednání žalované za účelové a poukazuje na to, že žaloba na vyklizení bytu byla podána v době, kdy žalovaná ještě byla vlastnicí nemovitosti ve S. Výzvu k vyklizení bytu je přitom s ohledem na právní názor NS ČR ze dne 24.2. 1999 ve věci 2 Cdon 108/97 nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu, případně k okamžiku podání žaloby na vyklizení bytu.

K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatel vyvozuje – podle obsahu jím uplatněného mimořádného opravného prostředku - přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.“.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Vedlejší účastník na straně žalobce, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1, § 214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení zaměstnance, který má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Dovolatel uvádí, že odvolací soud měl správně posuzovat majetkové poměry žalované k okamžiku podání žaloby na vyklizení bytu, kdy ještě jmenovaná byla vlastnicí nemovitosti v obci S. Tento právní názor má podle něj vyplývat z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.2. 1999 sp. zn. 2 Cdon 108/97.

V uvedeném rozhodnutí (správně 2 Cdon 1081/97) bylo judikováno, že existenci výpovědního důvodu obsaženého ve výpovědi je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu, nikoliv podle stavu, který existuje v době rozhodování soudu o přivolení k výpovědi. Tento právní názor upozorňuje na specifičnost právního úkonu výpovědi z nájmu bytu, jehož platnost – pro jeho hmotněprávní povahu - je nutno posuzovat k okamžiku jeho účinnosti, tj. k okamžiku, kdy je tento projev vůle pronajímatele doručen nájemci bytu. Okamžik doručení výpovědi je rozhodný také pro úvahu soudu o podmínkách, za nichž může soud k výpovědi přivolit, a o existenci výpovědního důvodu, jehož uvedení ve výpovědi pronajímatele je jednou ze zákonem požadovaných náležitostí tohoto projevu vůle.

Tuto úvahu však nelze vztáhnout na projednávaný spor, jehož předmětem není přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nýbrž žaloba na vyklizení bytu. V daném řízení naopak správně – na půdě nalézacího i odvolacího soudu – dostala prostor obecná zásada vyjádřená v ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř., podle které je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Soud tedy při dokazování odůvodněně zjišťoval nejen skutečnosti, které tu byly v době zahájení řízení, ale zohlednil i okolnosti, které nastaly až do vyhlášení rozsudku. Pokud tedy odvolací soud na závěr odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že žalovaná již ke dni jeho rozhodování není vlastníkem nemovitosti v obci S., nezatížil tím svůj postup žádnou chybou, která by v rámci dovolacího řízení mohla být relevantně napadnuta.

Pokud pak dále dovolatel napadal hodnocení důkazů týkajících se charakteru objektu ve S., dovolací soud k tomu uvádí, že v řízení o dovolání nelze s úspěchem napadat samotné hodnocení důkazů. Na nesprávné hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V daném případě však odvolacímu soudu nelze vytknout, že by v jeho postupu byl z hlediska závažnosti nebo věrohodnosti logický rozpor.

K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.

Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť se neodchýlilo od konstantní judikatury vyšších soudů a není ani v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. března 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru