Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2372/2019Usnesení NS ze dne 20.08.2019

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Náhradní pozemek
Pozemkový úřad
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2372.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 6 odst. 1 písm. b) předpisu č. 503/2012 Sb.

§ 11 odst. 1 předpisu č. 503/2012 Sb.

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve zněn...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2372/2019-882

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Z. N., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 169/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. ledna 2019, č. j. 69 Co 198/2018-1286, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) napadla dovoláním výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, č. j. 69 Co 198/2018-1286, kterým ve výroku I. změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2018, č. j. 18 C 169/2016-965 [jímž rozhodl, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít ve výroku specifikovanou smlouvu s žalobkyní, jako oprávněnou osobou podle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, jakožto náhradních zemědělských pozemků za pozemky, jež nebyly její právní předchůdkyni vydány], tak, že žalobu zamítl, dále jej změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 7.224 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.676 Kč k rukám jejího zástupce (výrok IV.).

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, pokud dovodil, že žalobkyni jakožto dědičce po oprávněné osobě vznikl nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků podle § 11a odst. 2 zákona o půdě za pozemky odňaté právním předchůdcům oprávněné osoby vyplývající z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných v letech 1999 až 2016, že i přes aktivní přístup žalobkyně žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejího nároku prostřednictvím veřejné nabídky pozemků nesprávným oceněním restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., mnohonásobně převyšuje ocenění provedené Fondem, resp. žalovanou), následkem čehož do současné doby nedošlo k uspokojení nároku žalobkyně, a žalovaná se tak ocitla v mnohaletém prodlení. V důsledku liknavého postupu žalované nebylo možné po žalobkyni spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách.

Pokud jde o otázku převoditelnosti, resp. vhodnosti žalobkyní nárokovaných pozemků, vyšel odvolací soud ze zprávy Magistrátu města Olomouc, odboru dopravy a územního rozvoje (jakožto úřadu územního plánování), ze dne 20. 12. 2018, jíž dokazování doplnil, a z níž (stručně řečeno) zjistil, že na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je plánována veřejně prospěšná stavba - dle grafického znázornění se jedná o část pozemku v ploše XY určenou územním plánem k zastavění stavbou dopravní infrastruktury, elektrickým vedením XY, teplovodním vedením XY a koridorem cyklistické dopravy XY, že další část tohoto pozemku je součástí chráněného ložiskového území s vymezeným dobývacím prostorem XY (a že jím vede VTL plynovod. Část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je územním plánem určena k zastavění veřejně prospěšnou stavbou technické infrastruktury (ve stabilizované ploše 24/023N), a to koridorem technické infrastruktury pro prvek XY - elektrické vedení distribuční soustavy 110 kV, který dle výkresové dokumentace zásadním způsobem zasahuje do označeného pozemku a v podstatě jej dělí na dvě části. V menší části při okraji je pak tento pozemek zasažen plochou XY, která je určena pro dopravní infrastrukturu, tzv. východní tangentu (přeložku silnice XY). Odvolací soud na základě takto doplněného dokazování dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015 k závěru, že převodu obou pozemků brání překážka uvedená v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon

č. 503/2012 Sb.), neboť schváleným územním plánem města Olomouc (viz jeho kapitola 8) jsou určeny k zastavění veřejně prospěšnými stavbami vymezenými v § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a to stavbami dopravní infrastruktury a stavbami technické infrastruktury, přičemž k výluce postačí záměr o budoucím využití pozemku dle schváleného územního plánu [veřejně prospěšnou stavbou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. l) stavebního zákona může být i stavba technické infrastruktury jako podmnožina staveb veřejné infrastruktury - viz § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona]. Lokální biokoridor na pozemku parc. č. XY, který je veřejně prospěšným opatřením [nikoliv stavbou ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.], sám o sobě překážkou k vydání není. Bylo-li však současně zjištěno, že tento pozemek je současí chráněného ložiskového území s vymezeným dobývacím prostorem XY, není pro žalobkyni vhodný, jelikož původní pozemky nevydané žalobkyni nebyly chráněným ložiskovým územím (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4400/2015); samotná skutečnost, že na tomto pozemku se nachází chráněné ložiskové území s vymezeným dobývacím prostorem, je tak důvodem pro závěr o nevhodnosti dotčené části pozemku k převodu. Okolnost, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je dotčen jinou realizovanou technickou infrastrukturou (VTL plynovodem) na existenci překážky podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. nic nemění, neboť rozhodující je právě plánovaná technická infrastruktura dle územního plánu, která je veřejně prospěšnou stavbou vymezenou v územně plánovací dokumentaci; tento pozemek je tedy nepřevoditelný, a to jako celek. To, že pro realizovanou technickou infrastrukturu je výjimka a pro zamýšlenou nikoliv, není podle odvolacího soudu nelogické, neboť vydání pozemků by mohlo zkomplikovat právě realizaci stavby. Naopak v případě, že již realizovaná technická infrastruktura nebrání zemědělskému využití, pak není v podstatě důvod pozemek nevydat. Jestliže je však teprve plánována, pak by převod pozemků do vlastnictví jiných osob byl překážkou, resp. komplikací při výstavbě technické infrastruktury.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání - směřujícího podle jeho obsahu proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o věci samé - ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že závisí na vyřešení otázky „překážky bránící vydání náhradního pozemku, spočívající v plánované veřejně prospěšné stavbě technické infrastruktury, kterou se dovolací soud ve svých rozhodnutích dosud nezabýval“ a kterou „odvolací soud vyřešil v rozporu s § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.“. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že výjimka obsažená v uvedeném ustanovení pod bodem 4. se nevztahuje na plánovanou technickou infrastrukturu, a namítá, že „je jedno, jestli taková stavba bude teprve realizována nebo jestli na pozemku již je, jelikož ani jeden ze stavů této veřejně prospěšné stavby nebrání zemědělskému využití pozemku“; navíc odvolací soud ani neuvedl, „jak by její realizace mohla narušit zemědělské využití pozemku nebo jak by mohla oprávněná osoba zasáhnout do výměny elektrického vedení, a taktéž Magistrát města Olomouc ve své zprávě uvedl, že realizace technické infrastruktury nebrání současnému využití pozemků. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanoveními stavebního zákona a prováděcí vyhláškou č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění pozdějších předpisů, zhodnotil koridory technické a dopravní infrastruktury jako veřejně prospěšné stavby, ačkoliv takovou stavbou podle § 2 odst. 1 písm. l) stavebního zákona může být jen stavba a nikoli koridor. Kromě toho je-li překážkou veřejně prospěšná stavba, musí se jednat o stavbu určenou již územním plánem „ve svém rozsahu“. Dále poukázala na to, že příloha vyhlášky č. 500/2006 Sb. rozlišuje mezi koridorem a určením veřejně prospěšné stavby, přičemž koridor není veřejně prospěšnou stavbou, ale plochou určitého rozměru, která pouze stanovuje, že „někde v tomto prostoru by mohla vzniknout veřejně prospěšná stavba“. Pokud tedy odvolací soud odkázal na koridory veřejně prospěšných staveb, pak ty nejsou veřejně prospěšnými stavbami dle právních předpisů a nemůže se na ně vztahovat „vyvlastňovací princip“ podle § 170 stavebního zákona a ani omezení dle § 6 zákona č. 503/2012 Sb. Pokud jde o stavbu cyklostezky a přeložení východního tangentu, nezabýval se odvolací soud podle dovolatelky plánovaným rozsahem těchto staveb, tedy tím, že do pozemků zasahují jen v malých částech, které by bylo možno oddělit; v tomto ohledu však její návrh zamítl a tak jí „odejmul možnost na základě nově provedeného důkazu doplnit tvrzení a dokazování v souladu s nově zjištěnými skutečnostmi“; vhodné ovšem bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ke zjištění odvolacího soudu, že se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nachází ložisko a dobývací prostor, vyslovuje dovolatelka názor, že žádné podmínky omezení využití pozemku nebyly báňskou správou určeny, že § 20 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), stanovil možnost správce dobývacího prostoru požádat o převod takového pozemku do jeho vlastnictví, že „dobývací prostor neznamená, že by zde byla těžba přikázána, ale že je zde možná“ a že „stejně tak ložiska nerostného bohatství neznamenají, že je zde vše zakázáno, ale podmínky územního plánování musejí tyto skutečnosti zahrnout“, přičemž však ani jedna z těchto okolností nebrání zemědělskému využití pozemků. Přitom odvolací soud neuvedl, v čem spočívá nevhodnost tohoto pozemku a jen odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4405/2015, které vychází z odlišné situace a jehož závěry nelze v dané věci aplikovat, když pozemek je v současné době zemědělsky využíván. Dále dovolatelka odvolacímu soud vytýká, že se dostatečně nezabýval závěry zaujatými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 a sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ani tím, jestli je možné pozemky zemědělsky využívat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku II. o věci samé v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se ani v dané věci odchýlit.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 část věty před středníkem o. s. ř.).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly - nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky - zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).

Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 503/2012 Sb.), podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků 1. převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1 nebo 2, 2. převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3. převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo 4. již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování.

Citované ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (jímž byl zrušen zákon č. 95/1999 Sb.) je obsahově totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz § 2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z Důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujících potřebnými údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu” (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, na nějž odkázal odvolací soud, jakož i v rozsudku ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018, vyslovil právní názor, podle nějž v případě výluky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o to, aby bylo zamezeno převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na § 1 zákona o půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ [ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě], tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury). Dále v tomto rozsudku dovodil, že z hlediska posuzované výluky je podstatné začlenění pozemku do územně plánovací dokumentací vymezené plochy (koridoru) pro veřejně prospěšné stavby či stavby dopravní infrastruktury (v tomto ohledu odkázal na vymezení pojmů územního plánování uvedené v § 2 odst. 1 stavebního zákona, k obsahu územního plánu pak na přílohy 7 a 9 vyhlášky č. 500/2006 Sb.) - srov. dále zejména přílohu 7 odst. 1 písm. d) této vyhlášky, podle níž textová část územního plánu obsahuje koncepci veřejné infrastruktury, včetně podmínek pro její umísťování, vymezení ploch a koridorů pro veřejnou infrastrukturu, včetně stanovení podmínek pro jejich využití.

Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že podle schváleného územního plánu města Olomouce je na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY plánována 1) veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury, 2) veřejně prospěšná stavba - koridor cyklistické dopravy XY a 3) elektrické vedení XY a teplovodní vedení XY, jakožto technické infrastruktury, a že část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je 1) územním plánem určena k zastavění veřejně prospěšnou stavbou technické infrastruktury, a to koridorem technické infrastruktury pro prvek XY - elektrické vedení distribuční soustavy 110 kV, který dle výkresové dokumentace zásadním způsobem zasahuje do označeného pozemku a v podstatě jej dělí na dvě části, a že 2) v menší části při okraji je tento pozemek zasažen plochou, která je určena pro dopravní infrastrukturu, tzv. východní tangentu (přeložku silnice XY), pak je jednoznačné, že převodu obou těchto pozemků na žalobkyni brání zákonné výluky stanovené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., jak odvolací soud dovodil.

Z hlediska aplikace citovaného § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Není ani nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), jestliže se zákaz převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací dokumentací [viz § 2 odst. 1 písm. l) a n) stavebního zákona; dále srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018].

Navíc je pozemek parc. č. XY v k. ú. XY součástí chráněného ložiskového území s vymezeným dobývacím prostorem XY, takže není k převodu na žalobkyni vhodný ani z toho důvodu, že by nebyla zachována ekvivalentnost nevydaných pozemků a tohoto pozemku, neboť žalobkyně v řízení netvrdila, že by se na některém z nevydaných pozemků nacházelo chráněné ložiskové území s vymezeným dobývacím prostorem; je možno dodat, že označený pozemek by již z tohoto důvodu, který sám o sobě svědčí pro závěr o jeho nevhodnosti k převodu jako pozemku náhradního, nebyl zařaditelný do veřejné nabídky uskutečňované Státním pozemkovým úřadem. Ostatně žalobkyně v tomto ohledu žádnou dovolací argumentaci, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nevznesla, neboť žádnou právní otázku, z níž by dovozovala přípustnost dovolání, neoznačila.

Protože dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, takže na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo, a kdy náklady, jež vznikly žalované, která se prostřednictvím svého zástupce, advokáta, vyjádřila k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť lze předpokládat, že Státní pozemkový úřad jakožto organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, kteří jsou schopni zajišťovat obranu zájmů žalované před soudy, a nebyl tak důvod, aby v dovolacím řízení zastupoval žalovanou advokát, a nikoli pověřený pracovník Státního pozemkového úřadu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, či ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 8. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru