Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 237/2001Rozsudek NS ze dne 29.05.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.237.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 237/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. v. z., a. s. a 2) D. z. F. a. s., oběma zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 C 443/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 9. 2000, č. j. 29 Co 167/2000-198, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 9. 2000, č.j 29 Co 167/2000-198, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 25. 3. 1992 u Okresního soudu v Liberci domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby. Tvrdila, že je dědičkou původní vlastnice a že předmětné nemovitosti byly znárodněny výměrem Ministerstva lesního a dřevařského průmyslu ze dne 23. 5. 1952. Dalším výměrem téhož ministerstva z 28. 10. 1953, č.j. 34.444/1953-302.2.1 byl stanoven rozsah znárodnění. Podle žalobkyně bylo toto znárodnění provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť vycházelo z ustanovení § 1, odst. 1 č. 17 zákona č. 114/48 Sb., které se vztahovalo na pily o pořezu nejméně 10 m3 za 8 hodin provozu. Poukazovala na skutečnost, že firma H. pilou nebyla, neboť vyráběla drobné výrobky ze dřeva a kovu. Znárodnění považovala za protiprávní též proto, že předmětem znárodnění byl i rodinný domek čp. 51 a zahrada č. k. 40/2. Domáhala se proto vydání nemovitostí s odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nejsou povinnými osobami a znárodnění považují za provedené v souladu s právními předpisy.

Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně uložil rozsudkem ze dne 3. 5. 1995, č. j. 8 C 443/92- 65, druhému žalovanému d. z., a.s., povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 151 se stavební parcelou č. 446 o výměře 389 m2, stavby s pozemkovou parcelou 447/5 o výměře 237 m2 a stavby s pozemkovou parcelou 447/6 o výměře 121 m2., zapsaných u Katastrálního úřadu v L. pro obec L., v katastrálním území H. H. Současně zamítl žalobu na uložení povinnosti druhého žalovaného na uzavření dohody s žalobkyní o vydání výrobní budovy se stavební plochou č. 447/3 o výměře 692 m2, kotelny se stavební plochou č. 447/4 o výměře 250 m2, ocelové haly s pozemkovou parcelou č. 449/2 o výměře 964 m2 a pozemkové parcely č. 449/1 o výměře 3176 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu v L. pro obec L. v katastrálním území H. H. Zamítl rovněž žalobu proti prvnímu žalovanému L. v. z., a.s. a třetímu žalovanému B., a.s. L. na uložení povinnosti uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí. Rozhodl současně o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Vyšel ze zjištění odůvodňujících závěr o postavení žalobkyně jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1,2 zákona č. 87/1991 Sb., a o způsobu převzetí věcí státem (v souladu se žalobními tvrzeními) v důsledku znárodnění ve smyslu ustanovení § 1, bodu 17 zákona č. 114/1945 Sb. Stejně tak vzal za prokázáno, že žalobkyně zaslala včas dle ustanovení § 5 odst. 2 výzvu k uzavření dohody o vydání nemovitostí. Dospěl přitom k závěru, že ke znárodnění došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy.

K odvolání žalobkyně a žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 11. 1995, č. j. 29 Co 623/95-78 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění skutečností tvrzených žalobkyní, že totiž k znárodnění došlo v rozporu s předpisy o znárodnění ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Pro případ, že by tyto skutečnosti byly náležitě prokázány, uložil odvolací soud doplnění dokazování v podobě znaleckého ocenění předmětných nemovitostí za účelem zjištění, zda po převzetí věci státem nedošlo ke změně a ztrátě původního stavebně technického charakteru staveb.

Dalším rozsudkem ze dne 22. 10. 1997, č. j. 8 C 443/92-131 bylo žalobě vyhověno, pokud jde o uložení povinnosti prvému žalovanému L. v. z., a.s. uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí a to sušárny s ppč. 447/1 o výměře 5.180 m2, truhlárny s p. p. č. 447/2 o výměře 311 m2 a ppč. 449/3 o výměře 562 m2 a ppč. 448 o výměře 1944 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu v L. na LV č. 378 a č. 53 pro katastrální území H. H. a obec L., do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně uložil druhému žalovanému D. z. F., a.s. povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 151 se stavební parcelou č. 446 o výměře 398 m2, stavbu s pozemkovou parcelou č. 447/5 o výměře 239 m2 a stavbu s ppč. 447/6 o výměře 121 m2, výrobní budovu se stavební parcelou č. 447/3 o výměře 692 m2, kotelnu se stavební parcelou č. 447/4 o výměře 250 m2 a pozemkovou parcelu č. 449/1 o výměře 3.176 m2 a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti druhému žalovanému D. z. F., a.s. k uzavření dohody s žalobkyní o vydání nemovitosti a to haly s pozemkovou parcelou č. 449/2 o výměře 964 m2 a řízení proti třetímu žalovanému v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil. Rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.

Rovněž tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 7. 1998, č. j. 29 Co 136/98-146, a to ve výroku I. II., V., VI.,VII.,VIII.a IX., kromě výroků III. o zastavení řízení proti třetímu žalovanému a IV. zamítajícímu vydání stavby haly s pozemkovou parcelou č. 449/2, které samostatně nabyly právní moci. Vyslovil v této souvislosti právní závěr, podle něhož znárodnění v této věci - ohledně firmy H. - nebylo provedeno v rozporu s tehdejšími předpisy. Vyšel z gramatického výkladu popisu podniku znárodněného podle bodu 17, a to z formulace \"pily se zařízením o denní výkonnosti pořezu \". Dospěl k závěru, že nerozhodovalo hledisko skutečného výkonu, ale objektivizované hledisko kapacitních možností zařízení. Dovodil však, že pro případ, že nedošlo k vyplacení předpokládané náhrady, vznikl žalobkyni jako oprávněné osobě restituční nárok podle ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., uplatněný podle § 47 zákona č. 92/1991 Sb. Dále odvolací soud uložil soudu prvního stupně zjištění skutečností, zda žalobkyně daný nárok uplatnila u příslušného orgánu.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, č. j. 8 C 443/92 - 171 poté žalobu zamítl. S odkazem na shora vyložený právní závěr odvolacího soudu vyslovil, že k znárodnění majetku žalobkyně nedošlo za splnění podmínek § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., tedy v rozporu s tehdy platnými znárodňovacími předpisy. Vyšel však ze zjištění, že majitelce nebyla poskytnuta příslušná náhrada, v důsledku čehož v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb. měly být nároky žalobkyně uspokojeny podle zvláštního zákona, jmenovitě zákona č. 92/1991 Sb., k čemuž však nedošlo.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 9. 2000, č. j. 29 Co 167/2000 -198 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolacího soud odkázal na svůj dříve zaujatý právní názor v usnesení ze dne 3. 7. 2000, č. j. 29 Co 136/98-146 a dospěl k závěru, že ke znárodnění došlo v souladu s právními předpisy podle ustanovení § 1 odst. 1 bodu 17 zákona č. 114/1948 Sb. žalovaní tudíž nejsou povinnými osobami podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil, že pokud za znárodněný majetek nebyla poskytnuta náhrada, nezakládá to žalobkyni nárok na vydání nemovitosti podle § 6 odst. 1 písm. k) č. 87/1991 Sb., ale pouze nárok ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. na vypořádání této pohledávky se státem, který se uplatňuje podle zákona č. 92/1991 Sb. o převodu majetku státu na jiné osoby. Odvolací soud správně uzavřel, že neposkytnutí náhrady není znárodněním v rozporu s právními předpisy, ale je postupem porušujícím obecně uznávaná práva a svobody. Dospěl k závěru, že nárok žalobkyně podle § 47 zákona č. 92/1991 Sb. nebyl vypořádán.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 238 odst.1 písm. b) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatelka nesouhlasila s právním názorem soudů obou stupňů, podle něhož ustanovení § 1 odst. 1 bod 17 zákona č. 114/1948 Sb. lze vztáhnout i na firmu L. H. Namítala, že znárodněný podnik pro zpracování dřeva, který se zabýval produkcí drobných výrobků ze dřeva nelze zařadit mezi pilařské podniky, jejichž předmětem činnosti je produkce pořezu a obchodování s ním, tedy podniky pro základní zpracování kulatin. Dále dovozovala, že firmu H. nelze zařadit podle ustanovení § 1 odst. 1 bodu 25 výše uvedeného zákona mezi ostatní podniky, neboť zde nebyla splněna podmínka počtu 50-ti osob k 1.1. 1948. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.\"). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).

Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ) viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 1 odst. 1 bodu 17 zákona č. 114/1948 Sb., § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. Bylo tedy třeba v řízení o dovolání posoudit, zda tato ustanovení byla v tomto případě správně aplikována a zda si je odvolací soud také správně vyložil.

Podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., ze dne 24. 10. 1945, o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, byly dnem vyhlášení znárodněny zestátněním mimo jiné podle § 1 odst. 1 bodu 17 „podniky pilařské s více než 150 zaměstnanci, pracujícími jen v závodě, podle průmyslu stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940.\"

Zákonem č. 114/1948 Sb. ze dne 28. dubna 1948, o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků došlo k znárodnění zestátněním dnem 1. ledna 1948 mimo jiné podle § 1 odst. 1 bodu 17. „pil se zařízením o denní výkonnosti pořezu alespoň deseti plm kulatiny při osmihodinovém provozu\".

Odvolacímu soudu nelze upřít správnost úvah nesoucích se k nutnosti dobového výkladu těchto předpisů, které jsou dosud součástí platného řádu České republiky, jakož i hodnocení časové posloupnosti obou těchto norem v závislosti na jejich obsahu, který reflektoval pokračující postup likvidace materiální základy soukromého podnikání v tehdejší ČSR. Nelze ovšem přehlédnout, že z hlediska tvrzení žaloby v této věci nesoucích se k uplatnění důvodu vydání věci podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, bylo namístě zvláště pečlivě zvažovat, zda a nakolik aplikace shora citovaných předpisů (které jsou stále součástí právního řádu České republiky) odpovídala smyslu, obsahu a znění těchto předpisů. Zejména bylo namístě brát do úvahy, že citované ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. míří na případy, kdy orgány někdejšího totalitního státu postupovaly v procesu znárodnění tak, že nerespektovaly dokonce ani ty předpisy, které tentýž totalitní stát vydal.

Hodnoceno z tohoto pohledu dovolací soud nemůže přisvědčit závěru, který za využití uvedených metod historického, gramatického a systematického výkladu dovodil, že totiž definice kapacitních možností pily uvedená v § 1 odst. 1 bodu 1. citovaného zákona byla „jediným hlediskem pro znárodnění podniků zahrnujících pily\". Uvedený výklad totiž pomíjí tytéž dobově platné předpisy, z nichž mimochodem vycházel výměr Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu č. j. 302/28606/1952 ze dne 23. 5. 1952. Právní úprava tehdy platná (již zmíněný výměr respektoval) totiž kvalifikovala právní subjekt dotčený znárodněním jako firmu činnou v oboru podnikání, jmenovitě předmětem podnikání bylo dřevo a kovoprůmysl (drobné dřevěné zboží). Obtížně by bylo lze dovodit, že předmětem znárodnění podle uvedených ustanovení zákona č. 114/1948 Sb., byla část technologického zařízení tvořícího jinak integrální součást firmy, u níž hlavním předmětem činnosti byla nikoliv pilařská činnost, nýbrž dřevo a kovoprůmysl (v tomto případě drobné dřevěné zboží).

O tom, že ustanovení § 1 odst. 1 bod 17. zákona č. 114/1948 Sb. bylo svou povahou výčtovým ustanovením, tedy ustanovením postihujícím důsledky znárodnění podniky jednotlivé, typově určené, byť i za využití objektivizujících kritérií výkonu (srov. k tomu ostatně i zpřesňující kritéria uvedená i pod bodem 8. nebo 24.téhož odstavce), svědčí ostatně znění bodu 25 téhož ustanovení. To představovalo svou povahou generální ustanovení pokrývající veškeré další - tehdejším zákonodárcem zamýšlené - subjekty, které měly být zahrnuty pod ustanovení zákona č. 114/1948 Sb., bez oné vazby na předmět činnosti, případně kritéria je zpřesňující. Bod 25. totiž prohlašoval za znárodněné zestátněním „všechny ostatní podniky, pokud se na ně nevztahují jiné předpisy o znárodnění nebo o vyloučení ze znárodnění a pokud počet osob v podniku zaměstnaných nebo činných dosáhl kdykoliv od 1. ledna 1948 padesáti osob. Při zjišťování tohoto počtu rozhoduje součet všech osob, v podniku zaměstnaných nebo činných bez ohledu na to, kde pracují nebo pracovaly, zejména též domáckých pracovníků\".

V této věci je ovšem rozhodující, že podle znění výměru, jímž byl určen rozsah znárodnění ve vztahu k této konkrétní firmě, mělo se tak stát podle výslovného odkazu právě na ustanovení § 1 odst. 1 bod 17 zákona č. 114/1948 Sb. K znárodnění pak podle tohoto výměru nemělo dojít podle § 1 odst. 1 bodu 25. citovaného zákona. To má svůj důsledek v tom, že žalobkyni nezatěžuje povinnost tvrzení a ovšemže důkazní břemeno o tom, zda in eventum byly v době dovršení znárodnění dány alespoň podmínky podle tohoto posledně citovaného ustanovení.

Ježto vzhledem k výše uvedeným právním závěrům dovolacího soudu podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 bodu 17 v této věci nebyly splněny, nutno uzavřít, že zde jde o případ znárodnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, jak má na mysli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.

Protože tedy právě systematický a gramatický výklad sporného ustanovení nepodporuje správnost závěrů, které v této věci vyslovil odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze dne 3. 7. 1998, č.j. 29 Co 136/98-146, a o něž se opírá první z prejudicielních předpokladů, na nichž spočívá potvrzující výrok odvolacího soudu v rozsudku ze dne 6. 9. 2000, č.j. 29 Co 167/2000-198, nelze přisvědčit ani dalším závěrům odvolacího soudu z údajného nesplnění podmínek § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. se odvíjejícím.To se týká důsledků zmíněných odvolacím soudem z hlediska výkladu § 2 odst. 3 věty druhé citovaného zákona a následně údajné nutnosti žalobkyně postupovat při uplatnění svého nároku podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění. Posuzování nároků žalobkyně z pohledu těchto předpisů a z toho se odvíjející nutnost provádět příslušné dokazování k okolnostem v těchto předpisech uvedených je takto z hlediska shora uvedeného posouzení věci dovolacím soudem nepřípadné.

Odvolacímu soudu lze jinak přisvědčit ve správnosti posouzení doby, kdy k přechodu vlastnictví k majetku znárodněné firmy došlo, jakož i v posouzení doby, ve které k znárodnění došlo, což se stalo již v rozhodném období ve smyslu § 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Ze všech shora uvedených důvodů nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozsahu přípustného dovolacího přezkumu správné. Za použití ustanovení § 243b odst. věta první o.s.ř. proto zrušil shora uvedený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Důvody k postupu podle věty druhé téhož ustanovení dovolací soud neshledal s ohledem na genezi rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího, když tento postup nepříčí se ani zásadě ukládající poskytnout účastníkům možnost dvojinstančního přezkumu sporných nároků, když v dosavadním průběhu řízení měli obě strany dostatek možností uplatnit prakticky veškeré v úvahu přicházející námitky právní i skutkové povahy k posouzení nároků žalobkyně se vážící. V tomto dalším řízení bude odvolací vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243b odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

V tomto dalším řízení rozhodne odvolací soud také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, obč....ve znění..)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. května 2001

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru