Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2364/2017Rozsudek NS ze dne 14.11.2017

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Pozemkový úřad
Vlastnictví
Náhradní pozemek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2364.2017.1
Dotčené předpisy

§ 11a, 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2364/2017-198

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 154/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 19 Co 259/2016-149, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 19 Co 259/2016-149, a částečný rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. března 2016, č. j. 5 C 154/2015-89, se ruší a věc se Okresnímu soudu Praha-východ vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 3. 2016, č. j. 5 C 154/2015-89, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu, a to konkrétně pozemků v katastrálním území M. u D., obec M., a pozemku v katastrálním území a obci Č., s tím, že o zbytku nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem.

Soudy nižšího stupně uzavřely, že žalobce, který svůj restituční nárok řádně uplatnil již v roce 1992, je osobou oprávněnou (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění, dále jen „zákon o půdě“), jíž za pozemky v katastrálních územích K. a L., které v rozhodné době přešly z vlastnictví oprávněné osoby na stát a které jí dle k rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 29. 10. 2008, č. j. PÚ 7413/92, nebyly vydány toliko pro existenci zákonné překážky zastavěnosti (§ 11 odst. 1 zákona o půdě), náleží náhrada ve formě poskytnutí jiného pozemku (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). V řízení nebylo sporu o tom, že restituční nárok žalobce nebyl doposud v plné výši uspokojen, ani o tom, že žalovaná je vlastníkem žalobcem nárokovaných pozemků.

Stran ocenění pro zákonnou překážku oprávněné osobě nevydaných pozemků, vzaly soudy za prokázané, že v době převodu na stát (červenec 1975) byly předmětné pozemky určeny k zástavbě, neboť již byl vydán jednak souhlas s trvalým odnětím zemědělské půdy (březen 1971), jednak rozhodnutí o umístění stavby sídliště (srpen 1973), a nadto bylo státem v kupní smlouvě jednoznačně deklarováno vykoupení těchto pozemků za účelem výstavby. Majíce na zřeteli uvedené skutečnosti a odkazujíce na relevantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014; a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/2003, a sp. zn. IV. ÚS 1088/12) dospěly soudy k závěru, že žalobci odňaté a pro zákonnou překážku nevydané zemědělské pozemky, je třeba – v souladu se závěry žalobcem předloženého znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Jaromírem Ryskou, CSc. – ocenit jako pozemky stavební.

Při řešení otázky oprávněnosti postupu žalobce, jenž se mimo rámec zákonem předpokládaného způsobu uspokojení restitučního nároku (prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě) domáhá vydání konkrétních náhradních pozemků prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle, seznaly soudy, že žalovaná nesprávným oceněním restitučního nároku bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala, ba dokonce fakticky znemožnila, jeho uspokojení. K uspokojení restitučního nároku žalobce tak podle soudů nižšího stupně nevedl ani jeho aktivní přístup, projevující se v opakované snaze žalobce o účast ve veřejných nabídkách žalované. S ohledem na tyto skutečnosti a relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/2005 a sp. zn. I. ÚS 125/2010) pak soudy uzavřely, že postup žalované byl ve vztahu k žalobci jako osobě oprávněné liknavý, ba svévolný, a žalobci tudíž svědčí právo domáhat se vydání konkrétního náhradního pozemku žalobou o uložení povinnosti žalované převést na něj vhodné zemědělské pozemky z vlastnictví státu, a to bez podmínky předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě).

Soudy nižšího stupně se přitom nezabývaly otázkou, zda jsou žalobcem nárokované pozemky k převodu způsobilé, respektive vhodné, ač žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně tvrdila v tomto směru relevantní skutečnosti (existence manipuačních ploch a staveb na žalobcem nárokovaných pozemcích, funkční souvislost se stavbami a pozemky jiných vlastníků).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v celém rozsahu dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dovolacím soudem dosud neřešené hmotněprávní otázce „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, a to s ohledem na jejich charakter a aktuální způsob využití. Měla za to, že odvolací soud (i soud prvního stupně) vyřešil výše předestřenou otázku chybně, když dospěl k závěru, že žalobcem nárokované pozemky mu lze vydat jako pozemky náhradní, aniž by se zabýval otázkou existence případných (zákonných) překážek pro vydání těchto pozemků, ačkoliv se jí zabývat měl, a to zejména s ohledem na ust. § 11 odst. 1 zákona o půdě, případně ust. § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Subsidiárně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se překážky zastavěnosti a funkční souvislosti pozemku se stavbou (srov. ust. § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) – rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 220/2005, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 a sp. zn 28 Cdo 3016/2012 – a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.

Žalobce ve svém vyjádření navrhuje dovolání žalované odmítnout, maje za to, že žalovaná nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a upozorňuje, že v dovolání jsou uplatněna pouze skutková tvrzení, navíc o skutečnostech, jež v řízení před soudy nižšího stupně žalovaná ani netvrdila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. září 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. (a to i co do žalobcem ve vyjádření kritizovaného vymezení předpokladů přípustnosti).

Dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud v hranicích otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, Nejvyšší soud již dovodil, že rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také již dříve řečeno, že za další kritéria „vhodnosti pozemku“, lze např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.

V uvedených souvislostech dlužno poukázat rovněž na okolnost, že zastavěnost pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu (hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – § 11 odst. 1 písm. b/, d/, e/ zákona o půdě), či stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, představuje typově okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním takového pozemku. Zákon (§ 11 odst. 1 písm. c/) přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) přitom může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014.

Z uvedeného je zřejmé, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu by za pozemky nevhodné k bezúplatnému převodu náhradou za pozemky nevydané (§ 11 odst. 1 zákona o půdě) bylo lze považovat pozemky zastavěné, případně pozemky tvořící součást uceleného areálu (viz § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě a jeho výklad ve světle výše citované judikatury), neboť právě u nich nelze vyloučit obtíže při jejich následném obhospodařování, činící případně takové pozemky nevhodnými pro zemědělské využití. Jinými slovy řečeno pozemky, které by pro zákonnou výluku (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) nebylo lze (pokud by šlo o majetek odňatý oprávněné osobě) vydat restituentům, lze jen stěží považovat za vhodné náhradní pozemky.

Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku, zda lze předmětné pozemky považovat za vhodné k převodu oprávněné osobě jako pozemky náhradní za pozemky, jež jí nemohly být vydány – správné není, neboť závěr odvolacího soudu (jakožto ostatně i soudu prvního stupně), že předmětné pozemky za vhodné k takovému převodu považovat lze, je zjevně přinejmenším předčasný. Odvolací soud se totiž otázkou vhodnosti jednotlivých nárokovaných pozemků, respektive hlediskem širší funkční souvislosti předmětných pozemků s okolními stavbami a pozemky, vůbec nezabýval, ačkoliv tak byl povinen učinit (jakožto ostatně i soud prvního stupně). Ačkoliv, jak poznamenal žalobce ve svém vyjádření k dovolání, žalovaná ve svém odvolání proti rozsudku prvního stupně argumentaci ve vztahu k vhodnosti či nevhodnosti žalobcem nárokovaných pozemků neuvádí, nelze si v uvedené souvislosti nepovšimnout, že skutečnosti významné pro závěr o případné nevhodnosti předmětných pozemků (zastavěnost, funkční souvislost s pozemky a stavbami třetích osob) k převodu oprávněné osobě tvrdila již před soudem prvního stupně, konkrétně ve svém podání doručeném Okresnímu soudu Praha-východ dne 28. 1. 2016 označeném jako „Sdělení soudu“ (na č. l. 61 a násl. spisu).

V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 11. 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru