Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2361/2020Rozsudek NS ze dne 11.08.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Zemědělský majetek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2361.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 9 odst. 4 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2361/2020-217

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. T., narozeného XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, za účasti STAVOX, výrobního družstva stavebního, se sídlem v Praze 2, Slavojova 467/6, identifikační číslo osoby: 43000002, zastoupeného JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 234/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020, č. j. 29 Co 434/2019-196, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020, č. j. 29 Co 434/2019-196, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2019, č. j. 18 C 234/2016-176, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 18 C 234/2016-176, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu, ze dne 25. 7. 2016, č. j. PÚ 2628/92/2, sp. zn. SPÚ 372675/2016, a ze dne 25. 7. 2016, č. j. PÚ 2628/92/3, sp. zn. SPÚ 372696/2016, v části týkající se pozemku PK XY, parif. role, o výměře 397 m2 (po roce 1991 dle KN parc. č. XY, ostatní plocha) v katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 31.036,50 Kč (výrok II.).

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 29 Co 434/2019-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4.114,- Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a domáhá se vydání příslušných spoluvlastnických podílů na předmětném pozemku, jenž byl převeden do vlastnictví právního předchůdce účastníka řízení podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Právní předchůdce účastníka řízení nevyhověl výzvě žalobce, respektive jeho právního předchůdce, k vydání předmětného pozemku, a to z důvodu marného uplynutí lhůty k jeho vydání dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“). Žalobce se se svým restitučním nárokem obrátil rovněž na ministerstvo financí, jež mu sdělilo, že se na předmětný pozemek vztahuje zákon o půdě, a proto ministerstvo financí nemá ve věci žádnou pravomoc. Následně bylo shora specifikovanými rozhodnutími Státního pozemkového úřadu určeno, že žalobce není spoluvlastníkem předmětného pozemku, přičemž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), neboť požadovaný pozemek tvoří se sousedními nemovitostmi jeden funkční areál ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Soudy nižších instancí shledaly, že předmětný pozemek není a v době přechodu na stát nebyl využíván k účelům zemědělského či lesního hospodářství, nejedná se tak o pozemek definovaný v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě, pročež pozemkový úřad neměl pravomoc rozhodovat podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě o vlastnictví oprávněné osoby, nýbrž bylo namístě postupovat podle zákona č. 403/1990 Sb. Konstatovaly rovněž, že nepřipadá v úvahu zemědělské ani lesní užívání nárokovaného pozemku, tedy naplnění účelu restituce vyjádřeného v preambuli zákona o půdě, a tudíž žalobnímu žádání nevyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Domnívá se, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jsou překvapivá, neboť soud prvního stupně žalobce řádně nepoučil, a tudíž žalobce nebyl seznámen s možným posouzením věci z pohledu toho, zda se na předmětný pozemek vztahuje zákon o půdě. Upozorňuje přitom, že z jeho strany bylo legitimní očekávat posouzení případu podle zákona o půdě, jelikož z dopisu ministerstva financí a z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu vyplývá, že se na předmětný pozemek vztahuje právě zákon o půdě. Dále má za to, že se odvolací soud odchýlil od vůdčího principu restitučních předpisů, jímž je dle názoru dovolatele zmírnění majetkových křivd způsobených v době nesvobody, nikoli naplnění účelu restituce ve smyslu zákona o půdě, jak je vyjádřen v preambuli zákona o půdě. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2380/2015 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000 a sp. zn. I. ÚS 1688/09 (zmíněné nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem ideální 1/12 a ideální 1/6 předmětného pozemku, a v tomto rozsahu se nahrazují shora specifikovaná rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, popřípadě navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Účastník řízení se k dovolání žalobce nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 1. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné pro řešení právní otázky, zda se v situaci, v níž není účastníkům řízení předložen právní názor soudu prvního stupně dle ustanovení § 118 odst. 2 o. s. ř., jedná o překvapivé rozhodnutí, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, jakož i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). V projednávané věci námitku využívání předmětného pozemku způsobem odlišným od způsobu předvídaného zákonem o půdě vnesl již do řízení před soudem prvního stupně účastník řízení (viz bod 2., věta předposlední, odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a stala-li se vznesená námitka i součástí odvolací argumentace žalobce, mohl žalobce počítat s tím, že se charakterem předmětného pozemku a s tím spjatou otázkou dosahu aplikace zákona o půdě bude odvolací soud zabývat (srovnej dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010). Další judikatura, na niž dovolatel odkazuje na podporu svých tvrzení o překvapivosti napadeného rozhodnutí (tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 266/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006), na posuzovanou kauzu nedopadá, neboť v citovaných případech se na rozdíl od nyní projednávané věci jedná o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc a jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Zbývá dodat, že bylo-li snad pro dovolatele překvapivé rozhodnutí soudu prvního stupně o rozsahu působnosti zákona o půdě, a proto mohl odpovídající argumentaci vznést až v odvolacím řízení, nebyl tím v řízení jako celku zkrácen na svých procesních právech, protože odvolací soud se rovněž těmito argumenty žalobce brojícími proti odvoláním napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně zabýval a vypořádal se s nimi v daném směru tak, že se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že nebyly naplněny předpoklady aplikace zákona o půdě.

Přípustnost dovolání ovšem zakládá námitka vymezující důvod přípustnosti dovolání odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky pravomoci soudu rozhodnout ve věci, v níž byl uplatněn nárok, dle názoru soudu nesprávně, podle zákona o půdě, domáhal-li se dříve žalobce svého restitučního nároku marně podle zákona č. 403/1990 Sb.

Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 513/98, dovodil, že zákon o půdě v ustanovení § 9 odst. 4 umožňuje pozemkovému úřadu rozhodovat o vlastnictví oprávněné osoby k nárokovaným pozemkům pouze za předpokladu, že se jedná o pozemky definované v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Jestliže soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu dospěje k závěru, že věc nepatří do věcné působnosti správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, tj. že jde o absolutní věcnou nepříslušnost správního orgánu, nemůže být soudem toto rozhodnutí potvrzeno. Jedná se totiž o takovou vadu, k níž soud přihlíží z povinnosti úřední bez ohledu na to, zda navrhovatel na tuto vadu poukazoval či nikoli. Vzhledem k tomu, že nulitní akt se zpravidla představuje na první pohled jako perfektní a jsou z něj vyvozovány jeho autorem právní důsledky mocensky prosazované, je třeba vycházet z toho, že i takové akty je nezbytné rozhodnutím soudu odstranit.

Byť si je dovolací soud vědom názorového vývoje v judikatuře Ústavního soudu týkající se zákonnosti postupu pozemkového úřadu (reprezentované zejména nálezem ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 539/02), je možno uzavřít, že na projednávanou věc lze přiměřeně vztáhnout závěry vyslovené ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 513/98, jež zůstávají aktuální pro případy, v nichž došlo k denegationis iustitiae, kdy oprávněná osoba uplatnila nárok podle zákona o půdě i podle zákona č. 403/1990 Sb., nebyla však úspěšná ani podle jednoho z důvodu údajného nedostatku působnosti rozhodujícího orgánu, respektive z důvodu, že restituční zákon, podle něhož byl nárok uplatněn, se na předmětnou věc nevztahuje (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 6 As 65/2019, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz).

Sluší se rovněž podotknout, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, dle něhož jsou soudy povinny zhodnotit existenci žalobou uplatňovaného práva na vydání sporných nemovitostí z hlediska všech restitučních předpisů, nikoli jen zákona o půdě, neboť i v tomto kontextu lze v zásadě uplatnit tezi, že právní posouzení skutkových přednesů je věcí soudu, jejž tíží povinnost zhodnotit důvodnost žalobního žádání z hlediska veškerých do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení a který žalobu nesmí zamítnout, jestliže lze žalobci požadované plnění na základě zjištěného skutkového stavu přiznat, i kdyby se onoho plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, a dále judikaturu v něm citovanou).

Ve světle výše uvedeného proto nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že je namístě žalobu bez dalšího zamítnout, požaduje-li žalobce vydání nezemědělského majetku, o kterém pozemkový úřad dle zákona o půdě nerozhoduje. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl žalobcem uplatněn právem. Setrvá-li odvolací soud (respektive soud prvního stupně) v dalším řízení na stanovisku, že majetkový nárok žalobce nespadá pod režim zákona o půdě, bude nezbytné, aby se odvolací soud (soud prvního stupně) zabýval otázkou, zda by aplikace zákona č. 403/1990 Sb. mohla v posuzované kauze přivodit žalobci úspěch, potažmo zda byl nárok uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb. včas a řádně.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Sluší se pro doplnění uvést, že dovolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně vyzval usnesením ze dne 22. 4. 2020, č. j. 18 C 234/2016-211, dovolatele k zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 14.000,- Kč, přičemž dovolatel tuto částku také zaplatil [viz záznam o složení ze dne 12. 5. 2020 (č. l. 212)]. Soudní poplatek z dovolání neměl být soudem prvního stupně podle položky č. 23 bod 1. písm. d) Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 549/1991 Sb.“), vůbec vyměřen, jelikož dovolatel je podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. (ve vazbě na ustanovení § 21a odst. 2 zákona o půdě, popř. na ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.) osvobozen od soudního poplatku z dovolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 8. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru