Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2329/2003Rozsudek NS ze dne 25.03.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2329.2003.1
Dotčené předpisy

§ 16 odst. 2 předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 354/04


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2329/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Ch. M., jako právní nástupkyně A. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ Zemědělskému družstvu Ž. a 2/ České republice – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, územní pracoviště v Ú., o náhradu za zaniklé budovy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 17 C 512/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.4.2003, čj. 47 Co 262/2002-132, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Původní žalobkyně A. H. se jako oprávněná osoba domáhala vůči oběma žalovaným náhrady za zbourané budovy postavené původně na pozemcích č.60/1 a č.60/2 ve L., podle § 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"); svůj další návrh, aby prvému žalovanému byla též uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání pozemků č. 153/1 a č.153/2 včetně stavby tamtéž, vzala v průběhu řízení zpět.

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 27.3.2002, čj. 17 C 512/95-111, uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni na náhradě za zbourané budovy 664.587 Kč s 19% úrokem z prodlení od 29.12.1995 do zaplacení a nahradit žalobkyni náklady řízení. Žalobu proti prvému žalovanému zamítl. Řízení o povinnosti prvého žalovaného uzavřít dohodu o vydání nemovitostí zastavil.

Proti rozsudku se odvolala pouze druhá žalovaná, která namítala nedostatek své pasivní věcné legitimace ve sporu. Odvolací soud pak shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že žalobu proti druhé žalované zamítl. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyni byly vydány pozemky č. 60/1 a č. 60/2 ve L., na nichž dříve stávaly budovy, za něž žalobkyně požaduje náhradu. Stalo se tak dohodou mezi žalobkyní a prvým žalovaným, jež byla následně schválena dne 12.5.1992 pozemkovým úřadem. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu zbouraných budov u obou žalovaných. Pozemky včetně zbouraných budov byly k 1.1.1966 převedeny ze správy Státního statku n.p. B. do správy finančního odboru ONV T., který je pak hospodářskou smlouvou z 27.2.1970 k 1.3.1970 odevzdal do trvalého bezplatného užívání JZD B. s tím, že i nadále zůstaly ve vlastnictví státu a ve správě a evidenci ONV v T. Tato hospodářská smlouva je opatřena podpisem \" H.\" a razítkem JZD S. se sídlem v B. V uvedené době nebyl v obchodním rejstříku zapsán žádný člen JZD (správně zřejmě člen představenstva JZD) jménem H. Za družstvo mohl jednat předseda a jeden člen představenstva. K žádosti JZD Ž. z 11.9.1985 rozhodl Okresní národní výbor v T. o odstranění stavby čp.13 na stavební parcele č. 60/1 ve L. Dne 20.3.1992 uzavřela žalobkyně se prvým žalovaným dohodu o vydání věci, ve které se prvý žalovaný zavázal uhradit žalobkyni náhradu za zbourané budovy. Jejich hodnotu stanovil znalec částkou 664.587 Kč a účastníci ji nezpochybňovali ani co do důvodu, ani co do výše. Spor se týkal pouze toho, který z obou žalovaných má náhradu poskytnout. Prvý žalovaný namítal, že hospodářská smlouva o zřízení práva trvalého užívání je neplatná, neboť nebyla podepsána osobami oprávněnými za družstvo jednat. Druhá žalovaná poukazovala na to, že i přes zpochybnění platnosti uvedené smlouvy je nesporné, že právní předchůdce prvého žalovaného JZD B. tyto nemovitosti začal užívat a posléze je i zboural.

Odvolací soud nesouhlasil s právními závěry soudu prvního stupně, že za této situace nevzniklo platně právo trvalého užívání nemovitostí ve vlastnictví státu. Vyšel ze znění § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 5 odst. 2 písm.a) zákona o půdě, z nichž dovodil, že náhradu za zaniklé nemovitosti je povinna poskytnout právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě věc drží, nebo je držela ke dni zániku, přičemž držbou se rozumí právo hospodaření nebo právo trvalého užívání. Jde o stejné vymezení, které se vztahu na povinnost nemovitost vydat. Smyslem zákona bylo zavázat k poskytnutí náhrady ty právnické osoby, jimž svědčí povinnost je vydat. Při prokázání skutečnosti, že určitá právnická osoba nemovitosti držela, je rozhodující stav faktický, nemusí o tom svědčit s pouze stav právní. Podle právního posouzení odvolacího soudu je rozhodující, že poté, co předmětné nemovitosti byly odňaty právnímu předchůdci žalobkyně, se staly vlastnictvím státu, který je přenechal na základě hospodářské smlouvy u 27.2.1970 do trvalého a bezplatného užívání právního předchůdce prvého žalovaného. Prvý žalovaný nemovitosti fakticky užíval a budovu stojící na pozemku č. 60/1 ve L. odstranil poté, co bylo jeho žádosti o její odstranění z 11.9.1985 vyhověno. Další budovu na pozemku č. 60/2 tamtéž odstranil bez vydání takového povolení jeho právní předchůdce. Je tedy nesporné, že budovy prvý žalovaný držel a není již třeba zkoumat, zda hospodářská smlouva z 27.2.1970 byla platná či nikoli.

Po vynesení rozsudku odvolacího soudu žalobkyně zemřela a v řízení na její místo žalobkyně nastoupila jako jediná dědička její dcera Ch. M. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost dovodila z § 237 odst. 1 písm.a) OSŘ. Vytýká odvolacímu soudu, že se nesprávně řídil ustanovením OSŘ ve znění po novele, účinném od 1.1.2001, a tuto výtku směřuje hlavně proti tomu, že soud prvního stupně před skončením jednání poučil účastníky, že je nutno uvést všechny důkazy dříve, než ve věci bude vydáno rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen v zákoně uvedených výjimkách. Soud tak učinil v obecné rovině a nemohly tím nastat účinky neúplné apelace pro odvolací řízení. Podle dovolatelky nelze uplatňovat jiná ustanovení než tak, která byla jeho součástí před novelou a pro řízení proto platí ustanovení OSŘ ve znění účinném do 30.12.2001 (správně zřejmě do 31.12.2000). Jinak vytýká, že v odvolacím řízení nebyl československý stát jako vlastník předmětných pozemků vyzván k předložení důkazů k prokázání výkonu svého vlastnického práva od 1.1.1966, kdy byly předány do správy ONV v T., který smlouvu z 27.2.1970 předložil středisku geodézie s tím, že byly převedeny na JZD B., o čemž bude středisko geodézie informováno. Protože odvolací soud se nezabýval dodržením procesních ustanovení o poučení účastníků soudem prvního stupně, je řízení před odvolacím soudem vadné. Vada řízení pak má za následek postup podle OSŘ před novelou. Odvolací soud také nerespektoval zásady uvedené v § 157 a 132 OSŘ. Odvolací soud proto neměl připustit úplnou apelaci a zrušit celý rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit k novému projednání.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a OSŘ, a protože směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně ve věci samé, je ve vztahu k tomuto výroku přípustné ( § 237 odst. 1 písm.a) OSŘ). Uplatňují se přípustné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm.a) a b) OSŘ, dovolací soud je však neshledal důvodnými.

Dovolatelka v prvé řadě vytýká, že odvolací soud postupoval v řízení podle ustanovení OSŘ ve znění platném po 1.1.2001, ač měl s přihlédnutím k poučení soudu prvního stupně postupovat podle znění OSŘ platného do tohoto dne. Dovolací soud nepovažuje tuto výtku za oprávněnou, protože odvolací soud správně vyšel z konstantní judikatury soudů, podle níž řízení před soudem prvního stupně se z hlediska hlavy I. bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb., posuzuje jako řízení provedené podle dosavadních předpisů (tj. platných do 31.12.2000), pokud bylo jeho rozhodnutí v tomto řízení vydáno před 1.1.2001. Protože v dané věci vydal soud prvního stupně rozsudek dne 27.2.2002, nevztahovalo se na řízení před odvolacím soudem shora uvedené přechodné ustanovení, a řízení u odvolacího i dovolacího soudu se řídí zněním OSŘ účinným od 1.1.2001. Ostatně i dovolatelka sama se odvolává na ustanovení OSŘ o přípustnosti dovolání ve znění po 1.1.2001, a dovolání podala v dvouměsíční lhůtě od právní moci rozsudku odvolacího soudu, což by při použití ustanovení OSŘ ve znění platném do 31.12.2000 bylo opožděné. Vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud neshledal. Rovněž je třeba dodat, že ani za účinnosti OSŘ ve znění platném do 1.1.2001 by odvolací soud nemohl přezkoumávat výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, do něhož nebylo podáno odvolání.

Z hlediska hmotného práva napadá dovolatelka závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované. Odvolací soud vyložil ustanovení § 5 odst. 2 zákona o půdě, které určuje osobu povinnou k vydání nemovitostí, tak, že se vztahuje i na určení osoby povinné k náhradě, které má právnická osoba poskytnout podle § 16 odst. 2 téhož zákona, což odůvodnil tím, že tato osoba je vymezena v § 16 odst. 2 zákona o půdě shodně jako v těch případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost vydat. Tento závěr odvolacího soudu není zcela přesný; v § 16 odst. 2 se stanoví, že povinnou osobou k poskytnutí náhrady za stavby (viz § 14 zákona) je právnická osoba, (resp. její právní nástupce), která věc drží nebo ji držela ke dni jejího zániku, nebo ji převedla na osobu, která ji podle tohoto zákona nevydává. Jde o původní ustanovení zákona o půdě ve znění účinném k 24.6.1991, neobsahuje odkaz na § 5 odst. 2, neobsahuje ani pojem \"povinná osoba\" a postihuje i případy, kdy stavby nelze vydat, jako je tomu v dané věci. Naproti tomu ustanovení § 5 odst. 2 bylo do zákona zařazeno až novelou, provedenou zákonem č. 93/1992 Sb., a její upřesnění pojmu \"držba\" sleduje účely vydání nemovitostí a je zřejmě vedeno snahou, aby dohody o vydávání nemovitostí byly uzavírány právnickými osobami, které mají oprávnění příslušnou nemovitost spravovat a nakládat s ní, tak aby nebylo pochybností o platnosti takových dohod. I když v tomto směru dovolací soud tedy nepovažuje právní úvahu odvolacího soudu o určení osoby, jež má oprávněné osobě poskytnout náhradu, za obecně platnou, nemění to nic - spíše to posiluje - právní závěr odvolacího soudu o tom, kdo má být v projednávané věci považován z hlediska § 16 odst. 2 zákona o půdě za osobu pasivně věcně legitimovanou. V obdobné věci sp.zn. 28 Cdo 1255/2002-179 dovolací soud uzavřel v rozsudku ze dne 22. 10.2002, že držba z hlediska ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě je v judikatuře Nejvyššího soudu vykládána tak, že pokud právnické osobě, která věc užívala, nesvědčí právo odpovídající této držbě, postačuje držba faktická, spojená s užíváním věci a braní užitků z ní.

Dovolací soud tedy nepovažuje za obecně platné, že rozhodující je v případě náhrad podle § 16 odst. 2 faktická držba. Takový závěr totiž vyplývá podle judikatury Nejvyššího soudu zpravidla v případech náhrad podle § 23 odst. 1 OSŘ, které se řídí pokud jde o vznik práva vlastníků na náhrady, uplatnění tohoto práva i formy plnění náhrad, jinými hledisky, a povinnost k náhradě ukládá nikoli držiteli, ale uživateli (byť ve většině případů splňuje právnická osoba povinná k náhradě obě tato kriteria). Nicméně se závěrem o výkonu práva trvalého užívání prvým žalovaným a jeho právním předchůdcem, jak jej učinil odvolací soud, se dovolací soud ztotožňuje z důvodů, jež odvolací soud vyjmenoval. Ty svědčí o tom, že prvý žalovaný a jeho právní předchůdci na základě oprávnění k trvalému bezúplatnému užívání, daného organizací, jež spravovala předmětný státní majetek, skutečně jako držitelé práva trvalého užívání majetku ve vlastnictví státu s tímto majetkem nakládali, včetně toho, že navrhli a provedli zboření budov, za něž je požadována náhrada. Okolnost, že nemovitosti užívali na základě zřízení práva trvalého užívání konstatoval ostatně prvý žalovaný v dohodě o vydání nemovitostí z 20.3.1992, v níž se počítá i s budoucí dohodou o náhradách.

Jako další argument pro tento závěr svědčí i odkaz na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, zn. Cpjn 36/95, uveřejněné pod č. 34/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 13, podle kterého náhrady za stavby podle § 14 a § 16 odst. 2 zákona o půdě poskytuje v prvé řadě právnická osoba, která věc vydává, nebo právnická osoba, která věc držela jako poslední před zánikem věci. Touto právnickou osobou byl prvý žalovaný, který původní žalobkyni vydal nemovitosti dohodou z 20.3.1992.

Protože tedy byl rozsudek odvolacího soudu shledán správným, dovolání bylo podle § 243d odst. 2 OSŘ zamítnuto.

Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému účastníkovi, protože druhé žalované, jež by podle výsledku tohoto řízení měla nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( § 243b odst. 5, § 224 odst.1 § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. března 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru