Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2307/2019Rozsudek NS ze dne 12.02.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
Neplatnost právního úkonu
Výklad projevu vůle
Nájem nebytových prostor
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2307.2019.1
Dotčené předpisy

§ 3 předpisu č. 116/1990 Sb. ve znění od 19.10.2005

§ 37 odst. 1 obč. zák.

§ 457 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2307/2019-260

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně H-welding s.r.o., IČ 247 81 541, se sídlem v Liberci, Žitavská 656/44, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci 3, Měsíčná 256/2, proti žalovanému P. D., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Klárou Papouškovou Hulswitovou, advokátkou se sídlem v Liberci 5, 8. března 21/13, o 150.958 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 1/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. února 2019, č. j. 30 Co 215/2015-245, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. února 2019, č. j. 30 Co 215/2015-245, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 16. 2. 2015, č. j. 20 C 1/2012-175, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 80.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu do částky 150.958 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Soud tak zčásti vyhověl žádosti žalobkyně domáhající se na žalovaném vydání obnosu ve výši 230.958 Kč s příslušenstvím odpovídajícího jí vynaloženým investicím na stavební úpravy a zhodnocení nebytových prostor žalovaného, jež užívala na základě nájemní smlouvy sjednané mezi ní a právním předchůdcem žalovaného. Okresní soud, shledav řečenou smlouvu platnou, přiznal žalobkyni v souladu s § 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), k okamžiku skončení nájmu právo na vydání částky 80.000 Kč s příslušenstvím představující zhodnocení stavby jí provedenými úpravami. Nezavázal-li se však žalovaný k úhradě nákladů rekonstrukce, přičemž na něj ani nepřešla povinnost z ujednání o zápočtu výdajů rekonstrukce proti nájemnému v původní smlouvě (neboť přesahuje obvyklý rámec nájemního vztahu – srov. § 680 odst. 2 obč. zák.), není žaloba v části je požadující oprávněná.

K odvolání žalobkyně částečně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 30 Co 215/2015

-195, v napadených výrocích II., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud předně shledal posuzovanou nájemní smlouvu neplatnou pro neurčité vymezení pronajatého prostoru a rozpor sjednaného účelu nájmu se stavebním určením objektu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014). Konstatuje, že v nynějším případě nebylo poskytováno vzájemné plnění z neplatné smlouvy, poněvadž žalobkyně prostory fakticky neužívala, nýbrž toliko realizovala jejich stavební rekonstrukci, přiznal jí finanční kompenzaci v režimu bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení objektu, jež podle znaleckého posudku vyčíslil na 80.000 Kč. Byla-li řečená suma s příslušenstvím žalobkyni přiznána pravomocným (odvoláním nezpochybněným) rozhodnutím soudu prvního stupně ve výroku I. a nesvědčí-li jí nárok na vydání částky vyšší, odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu potvrdil.

K dovolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 28 Cdo 2345/2016-218, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Za nesprávnou označil úvahu krajského soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro nesoulad sjednaného účelu nájmu a stavebního určení předmětného objektu, poněvadž po novelizaci zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), účinné od 19. 10. 2005, není s porušením veřejnoprávní povinnosti užívat stavbu jen k vymezenému účelu spojována absolutní neplatnost nájemní smlouvy (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4139/2016). Nekorektním shledal rovněž úsudek o neurčitosti vymezení jejího předmětu, přičemž odvolacímu soudu uložil prověření skutkových zjištění (především stran výměry plochy nemovitosti), na nichž své konkluze vystavěl. Závěrem dovolací soud připomenul ustálenou judikaturu k problematice bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci poté rozsudkem ze dne 18. 2. 2019, č. j. 30 Co 215/2015-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení (výrok II.). Opětovně shledal předmětnou nájemní smlouvu neplatnou, a sice pro její neurčitost v označení pronajímaných prostor i ve vymezení účelu nájmu, již nelze překlenout ani výkladem projevů vůle kontrahentů ve smyslu zkoumání jejich následného chování, neboť se jedná o náležitosti vyžadované, stejně jako písemná forma ujednání, zákonem – § 3 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění účinném k okamžiku uzavírání smlouvy. Svůj názor nepokládal za formalistický a poukazy žalobkyně na konkrétní judikaturu odmítl pro jejich nepřípadnost a skutkovou odlišnost řešených sporů. Při úvaze, náleží-li žalobkyni plnění převyšující již soudem prvního stupně přiznanou částku 80.000 Kč, postupoval v intencích právní úpravy bezdůvodného obohacení, a řešil, o kolik se žalovaný zhodnocením nemovitosti ze strany žalobkyně obohatil. Zdůraznil, že ve smyslu judikatury reprezentované usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4047/2007 vzniká bezdůvodné obohacení k okamžiku, ve kterém k předmětnému zhodnocení došlo, pročež je možné uplatňovat nárok na jeho vydání toliko vůči subjektu, jenž předmětnou nemovitost v dané době vlastnil – vůči žalovanému tak lze oprávněně činit za dobu po 20. 4. 2011. Nedoplnila-li žalobkyně ani přes poučení soudu svá tvrzení ohledně provedených úprav a dat jejich realizace, nemohl se odvolací soud nastíněnou otázkou věcně zabývat, což nutně vedlo k neúspěchu žaloby. Krajský soud dodal, že formulovala-li žalobkyně svůj nárok jako požadavek na vydání investic vynaložených do majetku žalovaného, nejsou zde dány důvody pro aplikaci závěrů pojících se se synallagmatickými závazky a vzájemně podmíněným plněním stran. Pro uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, majíc je za přípustné pro odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Současně krajskému soudu vytýká překvapivost rozhodnutí vzhledem k předchozímu kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 2345/2016), jakož i zásah do jejího práva na spravedlivý proces, jejž spatřuje v opomenutí argumentace konkrétní judikaturou. Předmětnou nájemní smlouvu pokládá za platnou, přičemž má za to, že k témuž závěru dospěl i Nejvyšší soud při přezkumu předchozího rozhodnutí. Odvolací soud navíc porušil vázanost právním názorem Nejvyššího soudu a bez zopakování důkazů dospěl k odlišným skutkovým zjištěním zejména stran předmětu nájmu. Nesouhlasí rovněž s úsudkem o neurčitosti vymezení účelu nájmu. Řečené sousloví v § 3 zákona č. 116/1990 Sb. považuje za neurčitý právní pojem, jenž by měl být jako takový interpretován. Na svou podporu uvádí judikaturu zmiňovanou již v odvolacím řízení. Dále nesouhlasí se závěry o pasivní věcné legitimaci, neboť povinnost k vydání bezdůvodného obohacení dle ní přechází na nového majitele nemovitosti (srov. § 680 a násl. obč. zák., jakož i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3292/09). Vstoupil-li pak žalovaný plně do právního postavení původního pronajímatele, jenž neplatnost smlouvy zapříčinil, není ji nyní oprávněn namítat. V závěru uvažuje, že byl-li předmětem nájmu i exteriér, nikoliv jen samotný nebytový prostor, je namístě aplikace obecných ustanovení občanského zákoníku o nájmu nemovitosti (§ 663 a násl. obč. zák.), jež nevyžadují vymezení účelu nájmu. Pro vylíčená pochybení navrhuje zrušení rozsudku v napadené části (výrok I.) a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné, neboť se jím napadené rozhodnutí příčí konstantní judikatuře, přičemž je lze shledat též důvodným.

Zprvu se jeví vhodným připomenout, že vzdor mínění žalobkyně závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím kasačním rozsudku nebyl závěr o platnosti posuzované smlouvy bez dalšího. Nejvyšší soud shledal nesprávnou úvahu odvolacího soudu stran její neplatnosti pro nesoulad sjednaného účelu nájmu a stavebního určení dotčených prostor, nekorektním dále úsudek o neurčitosti ujednání o předmětu nájmu, jenž hrubě neodpovídal skutkovým zjištěním. Druhý ze jmenovaných závěrů proto uložil odvolacímu soudu v tomto směru prověřit. Odvolací soud se arci jal uvažovat o neplatnosti smlouvy nejen pro neurčité vymezení předmětu nájmu, ale též jeho účelu.

Úsudek o (ne)určitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.), ač je sám o sobě závěrem právním, je vždy úzce spjat s konkrétními skutkovými okolnostmi, a dovolací soud proto k jeho přezkumu přistupuje zdrženlivě, přičemž koriguje jen zřejmá vybočení z mezí stanovených pro hodnocení určitosti právních úkonů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018, a v něm citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010). Aktuálně zkoumaný závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro neurčitost ovšem nelze kvitovat, založil-li jej pouze na jazykovém výkladu ustanovení o předmětu nájmu hraničícím s přepjatým formalismem (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, přiměřeně pak rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012), nehledě přitom na ostatní skutkové poznatky přijaté zejména okresním soudem (mimo jiné fakt, že se v posuzovaném objektu nachází toliko jediný nebytový prostor, dále výměru pozemku, poměr jeho nezastavěné části a plochy pokryté stavbou, jenž je zřejmý z katastrální mapy, či závěry znalce o proporcích zkoumaného objektu). Projev vůle je přitom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zapotřebí vykládat nejen podle jazykového vyjádření použitého kupříkladu ve smlouvě, ale i dle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem (v podrobnostech srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, či aktuálně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3211/2017). Odvolacímu soudu sice lze přisvědčit, že vyžaduje-li zákon inkorporaci určitého ujednání do smlouvy v písemné formě, jako je tomu v nynějším případě, není možné projevy stran výkladem doplňovat nad rámec jejich písemného vyjádření (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3268/2014), nemíní se tím ovšem na jeho interpretaci nad rámec jazykového výkladu prakticky rezignovat. Je-li tedy z ostatních skutkových zjištění (zejména soudu prvního stupně, na něž odvolací soud odkázal – viz bod 12 odůvodnění jeho rozsudku, jako důkaz zopakoval toliko nájemní smlouvu) zjevné, že se v předmětném objektu nachází jediný nebytový prostor, jeví se závěr o neurčitosti vyjádření obsaženého v čl. 2 smlouvy o nájmu jako neodůvodněně striktní a neodpovídající v řízení seznaným skutkovým okolnostem. Odvolací soud tak zjevně nedostál požadavku vyřčenému Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2345/2016 stran hodnocení určitosti ujednání o předmětu nájmu.

V souvislosti s vylíčeným hodnotí Nejvyšší soud rovněž jako nepřiléhavou úvahu krajského soudu o neurčitosti vymezení účelu nájmu, a to především s ohledem na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, již žalobkyně zmiňovala už v odvolacím řízení. Nejvyšší soud zde na rozdíl od odvolací instance shledává (právě pro obdobnost souzených kauz) aplikovatelnost závěrů vyjádřených ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1764/2005, dle nichž byť zvolené slovní spojení nenavozuje příliš velkou právní jistotu (což platí i o vyjádření „podnikatelská činnost specifikovaná živnostenským zákonem jako výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ v článku 3 posuzované smlouvy), jedná se o přípustné riziko pronajímatele, jenž se s takovým vyjádřením účelu nájmu spokojil, pročež není důvodu autonomní projev stran sankcionovat absolutní neplatností.

K námitkám dovolatelky ohledně kvalifikace předmětných ujednání jako nájemní smlouvy ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. sluší se pak uvést, že nebyly ze strany odvolacího soudu opomenuty (viz bod 24. jeho rozhodnutí), nýbrž jeho úvahy v tomto směru determinoval závěr o neurčitosti předmětu nájmu, a proto pro naznačovanou subsumpci neshledal prostor. Není-li možné ovšem kvitovat, jak bylo nastíněno shora, jeho závěr o neurčitosti předmětu smlouvy, nelze prozatím přitakat ani tomuto úsudku, aniž by bylo zapotřebí podrobněji reagovat na argumentaci, již dovolatelka v tomto směru předestřela.

Neobstojí-li úsudek odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy, jeví se předčasným rovněž detailní přezkum jeho závěrů stran vydání bezdůvodného obohacení, jež na něj navazují. Z důvodu hospodárnosti je nicméně účelné vyjádřit se i k této problematice. Lze jen stěží ponechat bez povšimnutí, že ani v tomto směru odvolací soud nesledoval závazný právní názor Nejvyššího soudu artikulovaný předcházejícím rušícím rozhodnutí. Ač opětovně dospěl k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy, nerespektoval v něm připomínanou ustálenou judikaturu, dle níž, spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, jež tíží povinnost ve smyslu § 457 obč. zák. vrátit si, co na jejím základě nabyli. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda spolu s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení také na úkor někoho jiného (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3240/2016, či jeho usnesení ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012). Nastíněným u obdobných typů kontraktů zpravidla bývají platby nájemného na jedné a užívání věci na druhé straně, čímž ovšem není vyloučeno, že si v rámci smluvní autonomie strany sjednaly i poskytnutí jiného plnění, jež bude možné kvalifikovat jako prospěch jedné z nich. Řečené je důsledkem žádoucího rozlišování mezi jednotlivými skutkovými podstatami bezdůvodného obohacení, přičemž u plnění z neplatného právního úkonu vychází judikatura z premisy vzájemné sepjatosti práv a povinností stran smlouvy, které mezi sebou dobrovolně založily právní poměr, a nároky od něj se odvíjející by tudíž měly uplatňovat mezi sebou (k naznačenému lze pro stručnost odkázat především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, dále rovněž na předchozí rozsudek dovolacího soudu v projednávaném sporu – sp. zn. 28 Cdo 2345/2016, jakož i v něm odkazový rozsudek téhož soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, či jeho usnesení ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1345/2012, a rozsudek ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3240/2016). Odvolací soud v posuzované věci však vzpomínané konkluze ustálené soudní praxe přehlíží, pročež nemohou jeho závěry v tomto směru obstát.

Zbývá jen dodat, že navazující posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného, proti němuž žalobkyně v závěru dovolání brojí, odvolací soud v rozporu se svými předchozími poznatky o neplatnosti smlouvy staví na vnímání řešené situace jako plnění bez právního důvodu, čemuž odpovídá i jím odkazovaná judikatura (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007), a proto ani dedukce odvolacího soudu v tomto směru není možné za daných okolností shledat přiléhavými.

Pro shora popsané nekorektní právní posouzení (zejména ve vztahu k platnosti nájemní smlouvy, jakož i na ně navazující nepřípadnou aplikaci pravidel o vypořádání bezdůvodného obohacení) nelze rozsudek odvolacího soudu považovat za správný, pročež Nejvyšší soud přistoupil ve smyslu § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř., k jeho zrušení, a to i v závislém nákladovém výroku, a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru