Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2276/2019Usnesení NS ze dne 12.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
Závaznost rozsudku
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2276.2019.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 159a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2276/2019-713

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. S., nar. XY, a b) J. S., nar. XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Na Vyhlídce 386/3, proti žalovaným 1. L. S., nar. XY, a 2. E. S., nar. XY, oběma bytem XY, o 80.486 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 216/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. 30 Co 586/2016-602, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. 7. 2016, č. j. 7 C 216/2015-404, zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení částky 80.486 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Soud vzal za prokázané, že účastníci řízení jsou vlastníky sousedících pozemků v katastrálním území XY. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 9. 2003, č. j. 7 C 1255/95-238, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. 27 Co 77/2004-274, bylo žalovaným uloženo odstranit plot s podezdívkou vybudovaný v roce 1990 údajně na pozemku žalobců (tento rozsudek byl exekučně vynucen). Právě zmíněná rozhodnutí se opírala o posudek znalce Jaroslava Peška. Žalobci se nyní domáhají vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovaným vzniknout tím, že v letech 1994 až 2008 užívali část pozemku žalobců v rozsahu odpovídajícím výpočtům uvedeného znalce. Soud ovšem na základě dalších znaleckých posudků, jimiž byl proveden důkaz v nynější při, shledal závěry znalce Peška nesprávnými, poněvadž se řečený (odstraněný) plot ve skutečnosti nacházel s drobnými odchylkami na samé hranici pozemků, a nebylo tudíž prokázáno, že by žalovaní užívali nemovitost žalobců. Soudu tedy nezbylo než žalobu v plném rozsahu zamítnout.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 30 Co 586/2016-602, rozsudek soudního stupně k odvolání všech účastníků změnil ve výroku II., pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, zatímco ve zbylé části tohoto výroku i ve výrocích I. a III. jej potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem (výroky II. a III.). Odvolací soud předně reagoval na námitku podjatosti, kterou vůči jeho soudcům žalobci vznesli v průběhu odvolacího řízení. Tuto námitku nepředkládal nadřízenému soudu, neboť ji nepokládal za důvodnou a protože byla žalobci uplatněna před jednáním odvolacího soudu. Se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci samé se pak odvolací soud plně ztotožnil. Tvrdili-li žalobci, že žalovaní v roce 1990 zřídili plot na jejich pozemku a od té doby neoprávněně užívali asi 30 m2 nemovitosti náležející žalobcům, podotkl odvolací soud, že podle znaleckého dokazování provedeného v nynějším řízení byl vzpomínaný plot zřízen na hranici pozemků účastníků, a nebylo tedy doloženo, že by žalovaní protiprávně užívali část pozemku žalobců. Posouzení předběžné otázky umístění hranice pozemků v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1255/95 není pro soudy rozhodující nynější spor jakkoli závazné. Pro odlišné zhodnocení dotčeného aspektu jsou přitom pádné důvody, jelikož vyšlo najevo, že geometrický plán, ze kterého vycházely soudy ve věci sp. zn. 7 C 1255/95, obsahoval chybný údaj. Soud prvního stupně tudíž žalobu zamítl po právu.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, ve kterém vyjadřují názor, že se odvolací soud „opakovaně při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a dovolání je proto přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně pak namítají, že odvolací soud pochybil, pakliže nepředložil jimi vznesenou námitku podjatosti k posouzení nadřízenému soudu (tento postup označují za zřejmý exces, v jehož důsledku bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces). Dále uvádějí, že odvolací soud nezákonně ignoroval pravomocné rozsudky vydané v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1255/95 (přestože je závěr o umístění sporného plotu na pozemku žalobců nejen v odůvodnění, ale též ve výroku rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 9. 2003) a že nesprávně hodnotil znalecké posudky, účastnické i svědecké výpovědi a další důkazy. Nesouhlasí též s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je obligatorní náležitostí dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5415/2017, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1950/2018, a ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2419/2018), jejíž nedostatek znemožňuje v dovolacím řízení pokračovat (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3390/2013, ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3845/2015, či ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2387/2016). Má-li být přitom dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, je nezbytné, aby dovolatel tuto právní otázku jednoznačně identifikoval a upřesnil též rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, kterou podle jeho názoru odvolací soud nerespektoval (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4288/2013, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2810/2016, či ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 732/2019).

Tomuto požadavku žalobci zjevně nedostáli, neboť sice vyjádřili přesvědčení, že je přípustnost jejich dovolání založena odchýlením se krajského soudu od judikatury soudu dovolacího při řešení otázek hmotného i procesního práva, řečené otázky však nikterak nespecifikovali, a Nejvyššímu soudu tím znemožnili, aby jejich dovolání zhodnotil po věcné stránce.

Ani námitka porušení ústavně zaručených práv (v daném případně práva na spravedlivý proces) přípustnost dovolání nezakládá, není-li provázána s vymezením otázky hmotného či procesního práva odpovídající požadavkům § 237 o. s. ř. (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 3397/18, bod 12), což se v aktuálně posuzovaném dovolání nestalo.

Již s ohledem na své vady, které se uplynutím dovolací lhůty staly neodstranitelnými (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), muselo být dovolání žalobců odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nad rámec nezbytného Nejvyšší soud podotýká, že poukazy dovolatelů na nesprávný postup odvolacího soudu po vznesení námitky podjatosti z jejich strany představují výtky vad řízení, k nimž ovšem dovolací soud přihlíží toliko v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jež přípustnost dovolání nezakládají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4035/2008, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 460/2018). K samotnému prověření, zda ve věci nerozhodovali vyloučení soudci, pak slouží primárně žaloba pro zmatečnost, nikoli dovolání [srovnej § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 241a odst. 1, větu druhou, o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 NSČR 157/2018]. Rovněž námitky neprovedení důkazů navrhovaných žalobci a nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek představují poukazy na údajné procesní vady (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3075/2013, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3409/2017, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3728/2018, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 943/2014, a ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2918/2016).

K problematice vázanosti soudů v nynějším sporu závěry vyslovenými v souvisejícím řízení vedeném mezi týmiž účastníky (zde se dovolatelé nejvíce přiblížili formulaci právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.) lze dále uvést, že rozsudek odvolacího soudu je v tomto směru plně konformní s ustálenou judikaturou dovolací instance, dle níž se účinek závaznosti soudního rozhodnutí ve smyslu § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. vztahuje pouze na právní následek vyslovený v jeho výroku; naopak řešení předběžných otázek závaznosti nenabývá [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1073/2015, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2681/2015, srovnej též Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 665–666].

Výroky rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Okresního soud Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1255/95 byla řešena existence povinnosti žalovaných odstranit specifikované oplocení, zatímco problém přesného situování hranice mezi pozemky žalobců a žalovaných byl soudy v onom sporu zkoumán toliko jako otázka prejudiciální, zodpovídaná v odůvodnění coby předpoklad pro konstatování povinnosti žalovaných zmíněný plot, nacházející se údajně na pozemku žalobců, odstranit. Na právě uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že je plot ve výroku dotčených rozhodnutí identifikován svým putativním umístěním na pozemku žalobců, neboť se jedná o pouhý způsob označení vzpomínaného zařízení, jímž není problém hranice mezi pozemky účastníků povýšen na předmět daného sporu. Je tudíž správný úsudek, že v nynější kauze, v níž se žalobci domáhají stanovení povinnosti žalovaných vydat peněžitou náhradu za užívání nemovitosti žalobců a v níž problém rozhraničení pozemků procesních stran rovněž figuruje jako pouhé prejudicium, nejsou závěry ohledně umístění dotčené hranice dovozené soudy v dřívějším sporu účastníků závazné.

Uvádí-li se pak v judikatuře, že ani nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu § 159a o. s. ř. neopodstatňuje celkové ignorování závěrů v něm obsažených, je tím míněno pouze tolik, že soud se v navazujícím sporu musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013). Právě zmíněnému požadavku přitom odvolací soud v řešené věci nepochybně dostál, poněvadž identifikoval omyl ve skutkových zjištěních soudů v předešlé kauze. Tím, že mechanicky nepřejal vývody obsažené v rozsudcích vydaných ve věci vedené u Okresního soud Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1255/95, nýbrž je podrobil kritické reflexi, se pak jen sotva mohl dopustit pochybení.

Zbývající polemické úvahy dovolatelů, jež se týkají merita věci, směřují proti hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků) a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, která ovšem podle účinné procesní úpravy dovolacímu přezkumu, zacílenému výhradně na otázky právní (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepodléhají (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4259/2018, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 152/2019).

Konečně v rozsahu, v němž dovolatelé napadají výroky rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je dovolání nejen neprojednatelné, ale navíc též objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaným v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru