Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2271/99Usnesení NS ze dne 14.03.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2271.99.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2271/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. M. T., a 2. A. T., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.5.1999, sp.zn. 17 Co 99/99, vydaným v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 14 C 11/92 ( žalobkyň M. T. a A. T. proti žalované společnosti s ručením omezeným T., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Dovolání dovolatelek se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 22.1.1992, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání části pozemku parc. č. 77 v katastrálním území P. o výměře 488 m2 , která odpovídá původním pozemkům parc. č. 78 a prac. č. 79 ( jež byly zapsány ve vložce č. 29 pozemkové knihy pro katastrální území H.), a to každé ze žalobkyň jednou ideální polovinou. V žalobě bylo uvedeno, že vlastnické právo k pozemkům parc. č. 78 a parc. č. 79 ( o celkové výměře 488 m2 )vH. bylo odňato výměrem bývalého Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu z 10.11.1955, čj. 14332/1955-32. Tyto pozemky byly sloučeny později do pozemku parc. č. 77, která má výměru 9.702 m2 . Finanční náhrada za tyto pozemky nebyla poskytnuta, a to ani na základě později vydaného rozhodnutí finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru P. z 26.1.1960. Fin.Nč.- 29/VII, zčásti změněného rozhodnutím finanční komise NV hl. m. P. z 3.12.1965, Fin/4-11244d/1965. Žalobkyně, které jsou původními spoluvlastnicemi uvedených pozemků ( a dědičkami po další spoluvlastnici M. T., zemřelé 16.9.1970), vyzvaly písemně o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaná organizace navrhla zamítnutí žaloby s tím, že pozemek parc. č. 77 ( původně označený jako pozemky parc. č. 78 a parc. č. 79 ) v katastrálním území P. byl odňat na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Na tento případ se tedy vztahují ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., takže výzva k vydání věcí tu musela být podána do 30.4.1991, ale žalobkyně podaly výzvu k vydání nemovitostí až v červnu 1991, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyně jako účastnice řízení, seznámil se s obsahem spisu Okresního soudu Praha - západ sp.zn. 44 C 11/92, vyžádal si od Magistrátního úřadu h. m. P. spis o přechodu nemovitostí ( podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.) původních spoluvlastníků M. T. a dalších osob, a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 2.6.1994, čj. 14 C 11/92-36, byla žaloba žalobkyň zamítnuta. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 460 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením z 31.1.1996, sp.zn. 25 Co 179/95, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal, že za současného stavu tohoto řízení "není vůbec jisté, kdo je účastníkem řízení na straně žalované"; zatím totiž nebylo bezpečně zjištěno, na koho byly převedeny povinnosti vyplývající z tohoto uplatněného restitučního návrhu a kdo tyto povinnosti nyní má. Podle názoru odvolacího soudu bude třeba provést důkaz smlouvou uzavřenou mezi firmou T., s.r.o., a firmou W., s.r.o., která se týkala též převodu vlastnictví k pozemku, spornému mezi účastníky tohoto řízení. Podle názoru odvolacího soudu by měly být vyzvány žalobkyně, aby uvedly, zda navrhují přistoupení dalších účastníků do tohoto řízení anebo záměnu účastníků řízení v této právní věci.

V dalším průběhu řízení po doplnění dokazování, vycházejícího ze závěrů odvolacího soudu v uvedeném zrušovacím usnesení vynesl Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudek z 30.9.1997, čj. 14 C 11/92-150 ; tímto rozsudkem byla žaloba žalobkyň opět zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením z 2.9.1998, sp.zn. 17 Co 194/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 30.9.1997 ( čj. 14 C 11/92-150 Obvodního soudu pro Prahu 7) a věc vrátil k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalované došlo k tomu, že na základě sukcese nastoupila jako účastník řízení místo původně žalovaného podniku P., s.p., který věc držel ke dni účinnosti restitučních předpisů ; nyní je účastníkem řízení společnost T. Tato společnost totiž nabyla nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, privatizací a při další dispozici s nimi nerespektovala skutečnost, že o vznesených restitučních návrzích dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a že s přechodem majetku na tuto společnost přešla na ni i povinnost respektovat zákaz dispozice s tímto majetkem, že nebyla tedy dotčena práva restituentů k němu, a to až do pravomocného rozhodnutí o uplatněném restitučním nároku, jehož obsah bude pro účastníky závazný. " Pokud tedy společnost s předmětnými nemovitostmi nakládala mimi oblast řádného hospodaření s nimi , byl takový právní úkon neplatný, neboť nebylo dodrženo blokační ustanovení." Ohledně obsahu rozsudku soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k závěru, že zamítavý výrok v rozsudku není vůbec srozumitelný s přezkoumatelný způsobem svého odůvodnění. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby ve svém dalšímu rozhodnutí ve věci uvedl, ze kterých důkazů vyšel, jaký skutkový stav považuje na jejich základě za prokázaný, které právní předpisy aplikoval a z jakého důvodu dospěl ke svému rozhodnutí ; "musí se přitom vypořádat s tvrzením žalobkyně, že v daném případě přešly nemovitosti na stát způsobem, který odpovídá restitučním důvodům uvedeným v zákoně č. 87/1991 Sb., takže lhůta k podání výzvy k vydání věcí, stanovená v zákoně č. 103/1990 Sb. nemá podle názoru žalobkyň, pro rozhodnutí v této právní věci význam a není pro ně relevantní".

Obvodní soud pro Prahu 7 dne 13.11.1998 vynesl rozsudek čj. 14 C 11/92-178, jímž zamítl žalobu žalobkyň, domáhajících se toho, aby žalované s.r.o. T. byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání pozemků ( každé ze žalobkyň ideální polovinou), označených v původním pozemkovém katastru pozemkových knih jako č. kat 79 a 79 v katastrálním území H., jež jsou nyní částí pozemku č. kat. 77/1 v katastrálním území H., zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. na listu vlastnictví. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že pokládá za prokázané, že do znárodněné podstaty podniku V. S., obchod s dřívím v P., byly zařazeny, kromě dalšího majetku, i nemovitosti zapsané v pozemkové knize pro katastrální území P. stavební parcela č. kat. 79 s domem čp. 29 a zahrada č. kat. 78, jejichž vlastníky byly žalobkyně, a to na základě výměru Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 10.11. 1955, čj. 14.332/1955-302.5. Rozhodnutím Ministerstva spotřebního průmyslu ze 16.9.1959, čj. 011-97/58, byla provedena oprava citovaného výměru tak, že znárodnění nepodléhají pozemky č. kat. 79 - stavební parcela s domem čp. 29 a č. kat. 78 - zahrada v P. Ohledně pozemků parc. č. 78 a parc. č. 79 bylo později provedeno opatření podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., když před tím došlo k tomu, že budovy na těchto pozemcích byly zbořeny v červnu a červenci 1959. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tu došlo ke znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně však měl za to, že žalobkyně podaly výzvu k vydání nemovitostí po uplynutí propadené lhůty podle ustanovení § 26 zákona č. 403/1990 Sb., když tato lhůta uplynula 1.5.1991 a výzva byla v daném případě podána 24.6.1991; právo žalobkyň na vydání nemovitostí tím zaniklo. Soud prvního stupně byl toho názoru, že tu nebyla možnost použít článek II. zákona č. 137/1991 Sb. o prodloužení lhůt k uplatnění nároků podle zákona č. 403/1990 Sb.

Soud prvního stupně byl také toho názoru, že tu nelze aplikovat ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož povinná osoba je povinna vydat pozemek, na němž byla umístěna zaniklá stavba.

Soud prvního stupně nashledal opodstatněným názor žalobkyň, že tu je dána i povinnost k vydání věcí podle ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Rovněž soud prvního stupně nesdílel názor žalobkyň, že tu není dána pravomoc soudu vzhledem k tomu, že žalobkyněmi vyžadované pozemky - zahrada a stavební pozemek - nejsou pozemky souvisejícími se zemědělskou výrobou, takže tu údajně není dána pravomoc pozemkového úřadu k řízení podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb.

Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyně zamítl, protože výzva i vydání nemovitostí byla žalobkyněmi učiněna až po uplynutí propadné lhůty stanovené v § 19 zákona č. 403/1990 Sb.

Výrok o nákladech řízení byl vydán s přihlédnutím k tomu, že se žalovaný vzdal náhrady nákladů řízení a tuto náhradu nepožadoval.

O odvolání žalobkyň proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6.5.1999, sp.zn. 17 Co 99/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodl, že se zamítá návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud byl toho názoru, že pozemky č. kat. 78 ( zahrada )ač. kat. 79 ( stavební pozemek) jsou nyní částí pozemku č. kat. 77/1 v H. a přešly na stát dne 26.1.1960 rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Obvodního národního výboru P., č. Fin.Nč- 29/VII ve spojení s rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Ústředního národního výboru h. m. P. z 3.12.1965, čj. Fin 4/-600 G/1966, vydaných podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Bylo totiž nutné vzít zřetel na to, že výměr Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu z 10.11.1955, čj. 14.332/1955-302.5, jímž bylo rozhodnuto o tom, že znárodnění zestátněním firmy S., obchod s dřívím, se týká mimo jiné i sporných pozemků, byl později opraven rozhodnutím Ministerstva spotřebního průmyslu ze 16.9.1959, čj. 011-96/58, a to tak, že sporné nemovitosti nepodléhají znárodnění, čímž byly ohledně nich obnoveny vlastnické poměry přede dnem 10.11.1955. Aplikace ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. je tu vyloučena s ohledem na ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., které odkazuje na zvláštní předpis, jímž je zákon č. 403/1990 Sb. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že tu nelze dovozovat povinnost vydat nemovitosti, uváděné žalobkyněmi, a to ani podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ani podle ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ; byl také toho názoru, že tu nejde o pozemky, které by byly zemědělsky využívány.

Odvolací soud posléze poukazoval na ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. ( ve znění před 15.4.1991 ), podle něhož byla k podání výzvy k vydání věcí stanovena prekluzívní lhůta 6 měsíců ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., tedy od 1.11.19990 ( § 26 zákona č. 403/1990 Sb.) do 1.5.1991; tato lhůta nebyla prodloužena do 31.8.1991 podle článku II bod 1 zákona č. 137/1991 Sb.

Proto odvolací soud potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jako správný, protože žalobkyně doručily výzvu k vydání věcí právnímu předchůdci žalovaného až 24.6.1991, takže tuto výzvu učinily opožděně.

Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl, neboť měl za to, že jeho rozhodnutím nebyla řešena žádná otázka, která má po právní stránce zásadní význam.

Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 15.6.1999 a dovolání bylo u Obvodního soudu pro Prahu 7 podáno dne 8.7.1999, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelky vyslovovaly své přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu, takže mají za to, že tu jde o přípustné dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatelky měly za to, že soudy obou stupňů si nesprávně vyložily ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolatelky zdůrazňovaly, že podle zákona č. 403/1990 Sb. bylo možné uplatňovat výzvy k vydání věcí v případech, v nichž majetek převzal stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a dále též v případech, v nichž došlo k znárodnění zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev vydaných po roce 1955. V daném případě bylo vydáno rozhodnutí o znárodnění Ministerstvem lesů a dřevařského průmyslu 10.11.1955 a tedy se zákon č. 403/1990 Sb. na případ nevtahoval a bylo třeba věc posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb. Majetek tu přešel na stát již na základě tohoto výměru o znárodnění a ani po formálním obnovení vlastnického práva původních spoluvlastnic na krátké období do vydání rozhodnutí o opatření podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. neměly spoluvlastnice právo s pozemky disponovat a brát z nich jakékoli požitky; stát se tedy v daném případě fakticky ujal výkonu vlastnických práv k pozemkům, uvedeným v žalobě žalobkyň na základě výměru o znárodnění a nepřestal tato práva vykonávat ani po krátké období, v němž došlo k formálnímu krátkodobému obnovení vlastnického práva původních spoluvlastnic.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů ( tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb/ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ( v již citovaném znění ) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací sodu dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS 181/95 ( uveřejněném pod č. 19 / usnesení / ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ) byl uveden právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména to rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování v obdobných případech.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( na str. 104, odst. 4) bylo vyloženo, že v ustanovení § 1 zákona č. 403/1990 Sb. jde o výměry odvětvových ministerstev odvolávající se na znárodňovací předpisy z roku 1948, jež byly vydány po uplynutí roku 1955, tzn. počínaje dnem 1.1.1956, nikoli však o výměry, které byly vydány dříve, třebaže nabyly právní moci až po tomto datu.

O převzetí věci státem bez právního důvodu ( § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ) jde tedy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá tedy na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právní úkonu ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).

Lhůta uvedená v ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je lhůta prekluzívní ( viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 113/247/).

V daném případě vycházel odvolací soud z toho, že pozemky č. kat. 78 - zahrada a č. kat. 79 - stavební pozemek v H. přešly na stát dne 26.1.1960 na základě rozhodnutí finančního odboru rady bývalého Obvodního národního výboru P., čj. Fin.Nč. - 29/VIII ( ve spojení s rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Ústředního národního výboru h. m. P. z 3.12.1965, čj. Fin/4-600 G/1966). K vydání těchto rozhodnutí došlo poté, když dříve vydaný výměr Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 10.11.1965, čj. 14.332/1955 -302.5, jímž bylo rozhodnuto o znárodnění zestátněním firmy S., obchod s dřívím, byl změněn ( opraven ) rozhodnutím Ministerstva spotřebního průmyslu ze 16.9.1959, čj. 011-93/58, a to tak, že nemovitosti, které jsou sporné mezi účastníky tohoto občanského soudního řízení, znárodnění nepodléhaly. Nešlo tu tedy v daném případě o znárodnění, jež by bylo vůbec vykováno ( jak to má na zřeteli ustanovení § 6 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.), ale šlo ohledně nemovitostí uvedených v žalobě žalobkyň o znárodnění, jež nebylo vůbec vykonáno. Vzhledem k následným rozhodnutí, vydaným ohledně tohoto nemovitého majetku na podkladě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., pak nelze mít za to, že tu došlo k převzetí nemovitých věcí podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Jestliže tedy za těchto okolností posuzoval odvolací soud projednávaný případ podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. ( včetně ustanovení § 19 odst. 1 tohoto zákona o lhůtě pro výzvu k vydání věci ), nelze mít za to, že tu potvrzující rozsudek odvolacího soudu svým obsahem má povahu rozhodnutí, které by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. ( srov. k tomu již shora citovaný nález Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS 181/95).

Dospěl proto dovolací soud k závěru, že tu nejsou dány zákonné předpoklady přípustného dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení § 243b odst.4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( v již citovaném znění).

Dovolatelky nebyly v dovolacím řízení úspěšné a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou společností s ručením omezeným na vyjádření k dovolání dovolatelek, použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu ( ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 téhož právního předpisu ) o nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení ; v daném případě byla přihlíženo jednak k povaze projednávané věci a také k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, které ve velmi stručné formě rekapitulovalo vyjádření žalované společnosti, uvedená již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. března 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru