Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2262/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřechod majetku státu na obce
Obec
Držba
Vydržení
Bytové družstvo [ Družstvo ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2262.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 3028 o. z.

§ 129 odst. 1 obč. zák.

§ 130 odst. 1 obč. zák.

§ 1 předp...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2262/2020-415

28 Cdo 2283/2020

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně ČESKÁ REPUBLIKA

- Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, proti žalovanému městu Turnov, se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 335, IČO 00276227, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 150/2016, o dovoláních žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2019, č. j. 21 Co 98/2019-317, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2020, č. j. 21 Co 16/2020-392, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2019, č. j. 21 Co 98/2019-317, se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2020, č. j. 21 Co 16/2020-392, se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 6. 2019, č. j. 21 Co 98/2019-317, potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 12. 2018, č. j. 6 C 150/2016-287 [jímž určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 2600/87, 2600/112, 2600/91, 2544/3, 2600/104, 1213/4, 1213/5, 1213/7, 1213/8, 1213/9, 1213/10, 1213/11, 1310/3, 2600/99, 2600/118, 2600/38 a 2600/95 v k. ú. Turnov a pozemků parc. č. st. 641, 639, 551, 552, 553 a 564 v k. ú. Daliměřice - dále jen „předmětné pozemky“ (výrok I.), a jímž dále rozhodl, že o vlastnictví pozemku p. č. 2600/27 o výměře 198 m2 podle geometrického plánu č. 5-303-80 ze dne 20. 2. 1980, vypracovaného Geodézií n. p. Pardubice pro vyznačení č. p. 1423, a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.)].

Krajský soud v Hradci Králové dále k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze dne 21. 5. 2020, č. j. 21 Co 16/2020-392, potvrdil konečný rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 11. 2019, č. j. 6 C 150/2016-365 [jímž určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc č. 2600/219 v k. ú. Turnov, odděleného z pozemku parc č. 2600/27 v k. ú. Turnov geometrickým plánem č. 4504-2445/2019, vypracovaným Ing. Janem Králem, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), a jímž dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení žalobkyni ve výši 4.927 Kč (výrok II.) a České republice - Okresnímu soudu v Semilech ve výši 4.075 Kč (výrok III.)] a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.).

Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení (§ 80 o. s. ř.), že je vlastníkem předmětných pozemků a pozemku parc. č. 2600/27, neboť jako jejich vlastník je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, ačkoli podmínky pro přechod těchto pozemků do jeho vlastnictví podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nebyly splněny. Žaloba byla odůvodněna tím, že označené pozemky byly ke dni 23. 11. 1990 zastavěny stavbami Stavebního bytového družstva Turnov a ke dni účinnosti tohoto zákona tedy město Turnov nemohlo s takovým majetkem hospodařit, nemohlo se starat o jeho údržbu a nemohlo jej ani reálně potřebovat ke své činnosti, a že pokud žalobkyně nebude zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník „předmětných nemovitých věcí“, nemůže plnit povinnost pro ni plynoucí z § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v účinném znění, o jejíž splnění ji Stavební bytové družstvo Turnov požádalo, neboť ohledně řady budov již učinilo prohlášení vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a k bytovým jednotkám spolu se spoluvlastnickými podíly na společných částech budov již vzniklo vlastnické právo vlastníkům jednotek.

Odvolací soud vyšel v obou napadených rozsudcích ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných pozemků, jakož i pozemku parc č. 2600/27, a to na základě jeho prohlášení ze dne 19. 1. 1999, ze dne 26. 4. 1999, ze dne 3. 6. 1999, ze dne 15. 7. 1999, ze dne 16. 7. 1999 a ze dne 19. 7. 1999, že dne 27. 2. 2013 žalovaný podal žádost o opravu chybného zápisu „ohledně § 1 zákona č. 172/1991 Sb. na správný § 3 tohoto zákona“, že ke dni 24. 5. 1991 byly všechny pozemky ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim příslušelo MěNV Turnov, že stát část těchto pozemků získal konfiskací na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a ostatní koupil po roce 1949, že před nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v letech 1966 až 1975 bylo povoleno užívání domů tehdy ve vlastnictví několika bytových družstev (SBD Turnov, Druhého stavebního bytového družstva, SBD občanů, SBD zaměstnanců) postavených na pozemcích parc č. 2600/27, č. 2600/87, č. 2600/112, č. 2600/91, č. 2544/3, č. 2600/104, č. 1310/3, č. 2600/99, č. 2600/118, č. 2600/38, č. 2600/95 v k. ú. Turnov a na pozemcích parc. č. st. 641, č. 639, č. 551, č. 552, č. 553 a č. 564 v k. ú. Daliměřice, že pozemky parc. č. 1213/5 a č. 1213/8, č. 1213/9, č. 1213/10 a č. 1213/11 jsou zastavěny obytnými domy a garážemi, přičemž funkční celek s domem tvoří rovněž pozemky parc. č. 1213/4 a č. 1213/7, že na pozemku parc. č. 2600/27 stojí stavby domů čp. 1423 a 1424, že žalovaný s těmito pozemky v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nehospodařil a na jejich údržbě se nepodílel, že v období od 30. 6. 1997 do 5. 3. 2001 uzavřel smlouvy o výpůjčkách pozemků (§ 659 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „obč. zák.“), jimiž je přenechal na dohodnutou dobu k užívání SBD Turnov a že žalobkyně vlastnické právo žalovaného k pozemkům zpochybnila v roce 2012. V obou napadených rozsudcích dospěl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že žádný z pozemků na žalovaného podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nepřešel, neboť nebyla splněna podmínka faktického hospodaření žalovaným s nimi ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991.

Dále odvolací soud v obou rozsudcích s odkazem na § 130 a § 134 obč. zák. uzavřel, že opodstatněná není ani obrana žalovaného, že všechny pozemky nabyl vydržením. V tomto ohledu vyslovil, že žalovaný pozemky fakticky neužíval, nehospodařil s nimi a jejich držby se v rozhodné době nechopil [na rozdíl od soudu prvního stupně, který v odůvodnění částečného rozsudku uvedl, že žalobce (správně žalovaný) „neprokázal, že se držby předmětných pozemků ujal dříve než v letech 1997 až 2001, kdy uzavíral s SBD Turnov smlouvy o výpůjčkách pozemků, a jeho faktickou držbu a výkon vlastnického práva k některým pozemkům lze tedy datovat až od roku 1997, resp. ke všem pozemkům od roku 1999, kdy došlo k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí na základě jeho prohlášení“, a v odůvodnění konečného rozsudku, že „žalovaný neprokázal, že by se držby předmětných pozemků ujal dříve než 30. 6. 1997, kdy uzavřel s SBD Turnov smlouvu o výpůjčce předmětného pozemku, a že jeho faktickou držbu a výkon vlastnického práva lze tedy datovat až od tohoto data“] a že pokud - jen o své vůli - učinil v roce 1999 prohlášení o vlastnictví k pozemkům, na jehož základě byl proveden zápis do katastru nemovitostí, pak knihovní držba není skutečnou držbou, neboť k uchopení držby nestačí pouze dosažení zápisu práva, případně podání návrhu na zápis práva do katastru nemovitostí nebo podání žaloby na určení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5823/2017). Prohlášení žalovaného o vlastnictví svědčí toliko o jeho subjektivní představě o nabytí vlastnictví, nejde však o důkaz dobré víry posuzované objektivně a se zřetelem ke všem okolnostem. To platí ve stejné míře i o smlouvách o výpůjčkách, které žalovaný ohledně pozemků uzavíral v letech 1997 - 2001. Shodně se soudem prvního stupně dále odvolací soud uvedl, že žalovaný si musel být vědom skutečností, z nichž bylo možno dovodit, že nebyly splněny zákonem stanovené restituční podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví (konkrétně ve vztahu k podmínce uskutečňování práva hospodaření ve smysl § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), přičemž ani jeho případný právní omyl nelze hodnotit jako omyl omluvitelný, a to nejenom vzhledem k formulaci příslušného ustanovení zákona, ale i vzhledem k výkladu tohoto ustanovení zákona zastávaného judikaturou nejméně od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a další souladnou judikaturou. Odvolací soud dále přisvědčil soudu prvního stupně, který vyložil, že na danou věc nelze vztáhnout závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, jichž se žalovaný dovolával, neboť se váží ke specifickým skutkovým okolnostem řešené věci, a dále uvedl, že úmysl zákonodárce ohledně pozemků zastavěných bytovou výstavbou směřoval k zachování vlastnického práva státu a existujících uživatelských vztahů ve prospěch bytových družstev majících pozemky v trvalém užívání, jak ukládal § 9 vyhlášky č. 136/1985 Sb., ve znění účinném do 28. 2. 1991. Soudy obou stupňů pak shodně dodaly, že žalovaný nikdy nebyl ze strany státu jakkoliv utvrzován v tom, že vlastnictví k pozemkům nabyl přechodem podle zákona č. 172/1991 Sb.

Proti oběma rozsudkům odvolacího soudu podal žalovaný dvě obsahově totožná dovolaní (jen s rozlišením konkrétních pozemků) z důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., jejichž přípustnost spatřuje v řešení stejné otázky, a to „nabytí vlastnického práva vydržením v závislosti na posouzení oprávněnosti držby, konkrétně v případech, kdy k přechodu vlastnického práva na obec mělo dojít na základě § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a následná judikatura upřesnila výklad podmínky faktického hospodaření“, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak; „důvodem pro jiné posouzení této právní otázky je především vydání nálezu Ústavního soudu II. ÚS 2599/16 ze dne 23. 5. 2017, který připustil vydržení i v těchto případech, přičemž připustil možnost dobré víry obce a vydržení i v období po roce 1996, a to nejméně do roku 2016“. Dovolatel namítá, že interpretace podmínky faktického hospodaření nebyla dlouhou dobu ustálena, že se oprávněně domníval, že se stal vlastníkem pozemků na základě § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., takže za počátek držby je třeba považovat rok 1991, kdy tento zákon nabyl účinnosti, že nejpozději se držby pozemků ujal v roce 1997, kdy s SBD Turnov uzavíral smlouvy o výpůjčkách, resp. v roce 1999, kdy byl zapsán jako vlastník pozemků do katastru, že jeho držba pozemků byla oprávněná i po roce 1996, kdy byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, který podmínku faktického hospodaření definoval, a že jeho dobrá víra trvala až do roku 2012. Na podporu tvrzení o zachování jeho dobré víry i po roce 1996 opětovně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, vydaný ve věci, která dle jeho názoru nebyla skutkově natolik odlišná, aby v dané věci byl odůvodněn jiný právní závěr. Dále poukázal na to, že katastrální úřad, který je organizační složkou státu, provedl v roce 1999 zápis jeho vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí a tím jej utvrdil v jeho dobré víře, v níž byl utvrzován i pasivitou žalobkyně, která uplatnila vlastnické právo k pozemkům vůči němu až v roce 2012. Dovolatel v obou dovoláních navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky odvolacího soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádřeních k dovoláním odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž byly řešeny obdobné případy, a uvedla, že žalovaný předmětné pozemky nikdy fakticky neovládal, jejich držby se nechopil, že zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí k uchopení držby nestačí, že při vynaložení běžné opatrnosti si žalovaný musel být vědom toho, že mu držba nikdy nevznikla, že jeho právní omyl nemohl být omluvitelný a že katastrální úřad nebyl oprávněn přezkoumávat naplnění podmínek dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pokud byly splněny formální náležitosti návrhu; za věcnou správnost přitom nesl odpovědnost žalovaný. Poukázala též na to, jak uváděla již v průběhu řízení před soudy obou stupňů, že ke dni 23. 11. 1990 s pozemky MěNV v Turnově nijak nenakládal, nehospodařil s nimi, ani mu reálně nesloužily k plnění jeho úkolů, a že bylo jeho povinností dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 136/1985 Sb. je odevzdat bytovému družstvu bezplatně do trvalého užívání ve stavu způsobilém k výstavbě (stejnou povinnost měl i dle předchozích vyhlášek č. 137/1968 Sb. a č. 160/1976 Sb.). Navrhla, aby dovolání žalovaného byla dovolacím soudem odmítnuta.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o obou dovoláních postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání byla podána včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že obě dovolání nejsou podle § 237 o. s. ř. přípustná.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) jen oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Při řešení otázky nabytí vlastnického práva obcí vydržením - v závislosti na posouzení oprávněnosti držby - je v dané věci třeba postupovat dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), - se zřetelem k § 3028 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., i tehdy, ukáže-li se později, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Při zkoumání, zda obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda obec byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016), a tedy zkoumat, zda případný omyl obce byl v těchto směrech omluvitelný či nikoliv. Dobrou víru některých subjektů veřejného práva lze pak za určitých okolností poměřovat vyšším než obvyklým standardem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016).

Držitelem věci je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní (§ 129 odst. l obč. zák.). Je-li držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. l obč. zák.). V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, a ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012).

Nejvyšší soud též opakovaně uvedl, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (resp. vykonává obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Proto je držitelem pozemku i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Jinak řečeno, držitelem je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník. To předpokládá zpravidla akt uchopení držby; jestliže pak držitel pozemek neužívá, ale užívá jej někdo jiný, je třeba, aby uživatel - detentor - tak činil na základě svolení držitele (zpravidla založeného právním jednáním, např. smlouvou nájemní) a pro něj (tzv. držba vykonávaná zástupcem). Je třeba, aby se detentor choval k držiteli jako k vlastníkovi, např. platil mu sjednané nájemné apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 526/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 592/2014).

Dovolací soud neshledal v dané věci důvod pro aplikaci závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, neboť jde o věc, byť s obdobnou problematikou, avšak s odlišným skutkovým základem. Ve věci řešené v tomto nálezu Ústavní soud totiž vyšel z toho, že obec se chopila držby pozemků již v roce 1991 a ještě dne 4. 11. 1996 uzavřela Česká republika prostřednictvím Okresního úřadu v Semilech s obcí kupní smlouvu na jiné pozemky, kde však mimo jiné deklarovala, že obec nabyla pozemky, o něž šlo v tomto řízení, v souladu s podmínkami zákona č. 172/1991 Sb. (v roce 1996 byla obec rovněž zapsána do katastru nemovitostí ve vztahu k předmětným pozemkům jako vlastník).

V posuzované věci, jak uvedl již soud prvního stupně a jak na to upozorňovala v průběhu řízení žalobkyně, měl právní předchůdce žalovaného MěNV v Turnově povinnost podle dřívější právní úpravy (a to vyhlášky Ministerstva financí č. 137/1968 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, vyhlášky federálního ministerstva financí, ministerstva financí České socialistické republiky, ministerstva financí Slovenské socialistické republiky a předsedy Státní banky československé č. 160/1976 Sb., o finanční a úvěrové pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, a vyhlášky federálního ministerstva financí, ministerstva financí České socialistické republiky, ministerstva financí Slovenské republiky a předsedy Státní banky Československé č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví) odevzdat pozemky SBD Turnov bezplatně do trvalého užívání ve stavu způsobilém k výstavbě, a to v době před zahájením výstavby obytných domů, případně i později (jak to ostatně bylo uvedeno např. i v hospodářské smlouvě o převodu správy národního majetku - pozemku parc. č. 1310/3 - uzavřené dne 1. 10. 1976 mezi MěNV Turnov a předávající organizací Šroubárny Turnov, jejímž důvodem byla výstavba bytových jednotek SBD Turnov, a jako podmínka převodu bylo sjednáno předání pozemku do trvalého užívání SBD Turnov, jejímž obsahem byl v řízení proveden důkaz). Ohledně sporných pozemků to ovšem právní předchůdce žalovaného MěNV Turnov neučinil, ve své činnosti ve vztahu k nim zřejmě ustal po dokončení výstavby obytných budov, která probíhala v letech 1966 až 1975, ke dni 23. 11. 1990 s nimi nehospodařil, ke své činnosti je nepotřeboval, když (vyjma dvou) byly zastavěny obytnými budovami ve vlastnictví SBD Turnov.

Žalovaný v této nečinnosti ve vztahu k zastavěným i nezastavěným pozemkům pokračoval v následujícím období. V době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s nimi nehospodařil, což v řízení nikterak nepopíral a opak ani netvrdil, a jen se dovolával toho, že je nabyl vydržením. Trvala-li nečinnost žalovaného ve vztahu k pozemkům až do roku 1997, kdy začal uzavírat smlouvy o výpůjčkách pozemků dle § 659 obč. zák. s SBD Turnov, a počal se tak chovat jako jejich domnělý vlastník a půjčitel s tím, že vlastnictví nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb. (a to i přesto, že návrh na zápis jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí podal až v roce 1999; do té doby byl jako vlastník pozemků zapsán stát), nemohl být v roce 1997 (natož pak v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. dne 24. 5. 1991) ze shora uvedených důvodů objektivně v dobré víře o tom, že mu pozemky patří, tedy že je jejich vlastníkem, a jeho právní omyl při uzavírání těchto smluv (až do roku 2001) tak byl neomluvitelný, neboť nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou bylo lze se zřetelem k okolnostem tohoto konkrétního případu po něm, jako po veřejnoprávním subjektu, požadovat. Tvrdí-li tedy žalovaný, že „se držby pozemků chopil nejpozději v roce 1997“ (přičemž však současně tvrdí, že jeho držba pozemků byla oprávněná i po roce 1996, kdy byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, který podmínku faktického hospodaření definoval), pak se zřetelem ke všem okolnostem nemohlo jít (nešlo) o držbu oprávněnou (§ 130 odst. 1 obč. zák.), jak dovodil i odvolací soud, resp. i soud prvního stupně, byť z důvodu vydání citovaného nálezu Ústavního soudu; neoprávněná držba ovšem nemůže vést k vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Skutečnost, že žalovaný pak v roce 1999 podal návrh na zápis jeho vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí s odkazem na § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. svědčí jen o jeho subjektivní představě o nabytí vlastnictví k pozemkům dle tohoto ustanovení, jak odvolací soud dovodil. Ostatně i z toho, že žalovaný podal dne 27. 2. 2013 žádost o opravu chybného zápisu „ohledně § 1 zákona č. 172/1991 Sb. na správný § 3 tohoto zákona“, plyne, že měl pochybnost o tom, že vlastnické právo k pozemkům na něj z České republiky přešlo podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ustanovení § 3 tohoto zákona se na žalovaného evidentně nevztahovalo, neboť podle něj za stanovených předpokladů přecházely do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona obytné domy a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek). Skutečným vlastníkem pozemků se žalovaný nestal ani zápisem v katastru nemovitostí v roce 1999, neboť v té tobě a ani poté nebyl jejich oprávněným držitelem. Jeho námitce, že katastrální úřad, který je organizační složkou státu, jej zápisem do katastru nemovitostí v jeho dobré víře utvrdil, a že v ní byl utvrzován i pasivitou žalobkyně, která uplatnila vlastnické právo k pozemkům vůči němu až v roce 2012, přisvědčit nelze, neboť katastrální úřad nebyl oprávněn přezkoumávat naplnění podmínek pro přechod majetku ze státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., a samotnou prodlevu žalobkyně se zpochybněním zapsaného vlastnického práva žalovaného k pozemkům, byť nežádoucí, nelze posoudit jako utvrzování v oprávněnosti zápisu v katastru nemovitostí a ve vlastnickém právu žalovaného.

Závěry odvolacího soudu v obou napadených rozsudcích, že žalovaný nenabyl pozemky vydržením, tak v konečném důsledku nejsou s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci zjevně nepřiměřené. Ani dovolací soud totiž (shodně se soudy obou stupňů) neshledal důvod, aby otázka tvrzeného nabytí vlastnictví žalovaným k označeným pozemkům vydržením byla s ohledem na závěry uvedené při řešení specifického případu, jímž se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, posouzena jinak, než jak byla doposud řešena v jeho ustálené rozhodovací praxi (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3425/2018).

Nejvyšší soud z uvedených důvodů obě dovolání žalovaného proti napadeným rozsudkům odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru