Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2243/2020Rozsudek NS ze dne 22.09.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2243.2020.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2243/2020-1202

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: V. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, za účasti: BAPE com, s.r.o., IČ 29031885, se sídlem v Praze 9 – Horních Počernicích, K Bílému vrchu 2912/3, zastoupená Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, vedlejšího účastníka na straně žalované, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 14/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2020, č. j. 20 Co 5/2020-1153, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2020, č. j. 20 Co 5/2020-1153, se v části výroku I., v níž byl rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 9. 2019, č. j. 8 C 14/2012-1089, potvrzen ve výroku I., pokud jím byl na žalobce převeden pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, a ve výrocích III., V. a VI., jakož i v nákladovém výroku II. ruší, současně se v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jakož i ve výrocích III., V. a VI. ruší i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 9. 2019, č. j. 8 C 14/2012-1089, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) ze dne 27. 2. 2020, č. j. 20 Co 5/2020-1153, byl rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 9. 2019, č. j. 8 C 14/2012-1089, potvrzen v částech, v nichž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, byla zamítnuta žaloba o vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů je žalobce oprávněnou osobu, nadanou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být jeho právní předchůdkyni vydány pro zákonem stanovené překážky. Dovozujíce, že postup žalované při uspokojování žalobcova restitučního nároku vykazuje známky liknavosti a svévolnosti, shledaly soudy nižšího stupně současně naplněnými předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě o vydání žalobcem zvolených náhradních pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY.

Žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované. Odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 981/15, a rozsudky Nejvyššího soudu

ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020, a ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, nebo ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015. Položila též otázku vhodnosti přisouzených náhradních pozemků k převodu na oprávněnou osobu, poukazujíc na okolnost, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je z převodu vyloučen, neboť je, coby zahrada, oplocen a funkčně spojen se stavbami chaty a altánu ve vlastnictví třetí osoby (odkázala zde též na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b/, c/, d/ a e/ zákona č. 229/1991 Sb.), a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, mající charakter louky, nacházející se na okraji lesa, je zastavěn prkenným seníkem se sedlovým krovem bez základů a nadto je určen k zastavění rodinným domem. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nadnesené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018,

sp. zn. 28 Cdo 403/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném

od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle § 11a zákona o půdě (jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt, srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, cit. výše, a ze dne 30. 10. 2007,

sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je pak namístě i tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce

– Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015,

sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015,

a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobce přitom v posuzovaném případě nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), přitom vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobce, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právní předchůdkyně, jež svůj restituční nárok uplatnila již v roce 1992, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) o něm rozhodovala postupně, a to v letech 1999, 2000, 2006, 2007, 2011 a 2012, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 12. 2011, č. j. 6 C 196/2010-137, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, č. j. 20 Co 202, 203/2012-184, byl restituční nárok následně přeceněn – z částky 178 943,20 Kč na částku 918 405 Kč. Liknavost žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce se tak podává nejen z mimořádně dlouhé doby, jež uplynula od uplatnění restitučního nároku, ale zejména též z dlouhodobého nedůvodného lpění na jeho nesprávném ocenění. Konkluze odvolacího soudu o liknavosti žalované při uspokojení žalobcova restitučního nároku se tudíž od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchyluje.

Vhodnost pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k převodu na oprávněnou osobu za účelem uspokojení jejího restitučního nároku, přitom zjevně nevylučuje zastavěnost tohoto pozemku, majícího charakter louky nacházející se na okraji lesa, stavbou prkenného seníku se sedlovým krovem bez základů, jestliže jde o drobnou stavbu, která nebrání zemědělskému či lesnímu hospodaření s náhradním pozemkem ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.

Poukazuje-li pak dovolatelka na neekvivalentnost výše uvedeného náhradního pozemku (tvrdíc, že náhradní pozemek je dle plánované dokumentace určen k zastavění rodinným domem), nezbývá než dodat, že ekvivalenci mezi hodnotou odňatého majetku a cenou pozemků náhradních zajišťuje zejména shodná metoda jejich ocenění (§ 28a zákona č. 229/1991 Sb.). K otázce vázanosti závěry o ceně náhradního pozemku v navazujících soudních řízeních pak srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, z něhož vyplývá předběžný charakter otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané; to znamená, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob, nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016,

sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013,

sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016,

sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018,

sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). V situaci, kdy výše dosud neuspokojeného restitučního nároku (soudy nižšího stupně stanoven částkou 918 405 Kč) výrazně přesahuje zjištěnou hodnotu posuzovaného náhradního pozemku (43 477 Kč), zde tedy samotná námitka nedostatku ekvivalence mezi hodnotou odňatých pozemků a výše uvedeným náhradním pozemkem bez dalšího není způsobilou odůvodnit nevhodnost zvoleného náhradního pozemku k uspokojení žalobcova restitučního nároku, a to zvláště tehdy, není-li dovolatelkou ani tvrzeno, že by snad hodnota zvoleného náhradního pozemku převyšovala dosud neuspokojený restituční nárok.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že se soudy nižšího stupně svými konkluzemi o vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k převodu na oprávněnou osobu, coby pozemku náhradního, od ustálené judikatury nikterak neodchýlily (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011,

sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). V uvedeném směru tedy dovolání přípustné není (§ 237 o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k vydání oprávněné osobě, coby pozemku náhradního za pozemky, jež byly žalobci (jeho právní předchůdkyni) odňaty; při jejím řešení se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích předestřené otázky, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je rovněž opodstatněné.

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (respektive jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 28. 6. 2017,

sp. zn. 28 Cdo 5368/2015). Tím ovšem nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě nevydaný požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014,

sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015. Ani oprávněná osoba, vůči níž žalovaná postupovala liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020. sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, a ze dne 31. 1. 2018,

sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla rovněž dovozena další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to například, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007,

sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Nelze přitom přijímat paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak k extenzivnímu výkladu překážek bránících vydání nárokových nemovitostí. Při posouzení otázky funkční provázanosti pozemků pak nutno vždy brát v potaz konkrétní skutkové okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018,

sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018); dovolacímu přezkumu přitom podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017,

sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).

V uvedených souvislostech jest také poukázat na ustálenost rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru, že překážkou vydání pozemku je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tímto rozumíme i situace kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014). Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014), a mít přitom na zřeteli i veřejný zájem (na zachování funkčních celků), jež zde představuje jedno z výkladových kritérií. Při posouzení, zda převáží veřejný zájem či zájem restituční, je podstatné rovněž hledisko proporcionality. Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.

Při rozhodování o existenci funkční souvislosti pak není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž stav vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si mimořádně pečlivé zvážení konkrétních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo případně jeho část oddělit bez toho, aniž by byla dotčena funkční propojenost nemovitostí, a dále bez toho, aniž by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (může jít o funkci dopravně-komunikační či odpočinkovou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016,

sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Judikatura Nejvyššího soudu přitom aprobovala i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a přilehlými objekty, s nimiž tvoří ucelený soubor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012). Dospěla rovněž k závěru, že pro posouzení, zda stavba a pozemek tvoří jeden funkční celek, nemusí být rozhodující ani skutečnost, že každá z nemovitostí podléhá jinému vlastnickému režimu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, konečně dovolací soud uzavírá, že za součást uceleného areálu lze označit rovněž pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště (byť vydání tohoto pozemku oprávněné osobě nečinilo užívání ostatních nemovitostí v daném areálu nemožným, nýbrž toliko méně komfortním).

Jestliže tedy odvolací soud posoudil žalobcem nárokovaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY jako vhodný náhradní pozemek ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., aniž důsledně zohlednil veškerá výše citovaná, judikaturou přijatá, relevantní kritéria, tj. přihlédl k charakteru pozemku, coby oplocené zahrady, na níž byl třetí osobou zbudován stavební objekt chaty, užívaný v úzké spojitosti se zahradou a plnící ve vztahu k němu funkci relaxační (rekreační) či hospodářskou, a aniž se zabýval tím, zda a s jakými důsledky lze soubor nemovitostí tvořený daným objektem a přilehlou zahradou rozdělit, nejsou jeho úvahy přiměřené ani úplné. Nerespektují totiž judikaturou nastolená pravidla, dle nichž jest posuzovat existenci širší funkční souvislosti mezi nárokovaným náhradním pozemkem a sousedícími nemovitostmi. Nebylo-li by totiž nárokovaný pozemek ve světle citované judikatury možno vydat restituentům pro překážku zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., tím méně jej lze považovat za vhodný náhradní pozemek.

Z důvodu nesprávného, respektive neúplného, právního posouzení věci, tedy Nejvyšší soud dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a v závislých nákladových výrocích. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Soudy nižšího stupně budou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 9. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru