Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 224/2004Rozsudek NS ze dne 02.03.2005Nebytové prostory. Podnájem. Absolutní neplatnost podnájemní smlouvy.

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.224.2004.1
Dotčené předpisy

§ 6 odst. 1 předpisu č. 116/1990 Sb.

§ 719 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 224/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A. M., zastoupeného advokátem, proti žalované L. D., zastoupené advokátem, o 25.968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 258/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2003, č.j. 47 Co 444/2000-119, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 7. 1. 1994 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované zaplatit částku 25.968 Kč z titulu povinnosti hradit nájemné za nebytové prostory, ohledně nichž se žalovanou dne 7. 1. 1993 uzavřel písemnou smlouvu o dočasném užívání. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 4. 7. 1994, č.j. 6 C 88/94-28, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že smlouva o podnájmu nebytových prostor mezi žalobcem a žalovanou byla vypovězena až písemnou výpovědí žalobce ze dne 1. 1. 1994. Podnájem tak skončil uplynutím měsíce dubna 1994, do té doby měla žalovaná platit nájemné, pokud však žalobce žádal nájemné jen do 31. 12. 1993, byl soud tímto návrhem vázán.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 10. 1995, č.j. 20 Co 534/94-37, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Vyslovil závěr, že smlouva o nájmu nebytových prostor, kterou uzavřel žalobce s nemocnicí v Kroměříži trpěla neplatností pro absenci souhlasu obce podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Důsledně proto nemohl žalobce sjednat ani smlouvu podnájemní. Žalobci by příslušel nárok z titulu bezdůvodného obohacení, avšak žalovaná již od března 1993 prostory, které jí byly pronajaty, neužívala. Právní důvod k vyhovění žalobě proto neshledal.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudek odvolacího soudu zrušil (rozsudek ze dne 26. září 1996, č.j. 2 Cdon 662/96-49). Vyslovil závěr, podle něhož k platnosti smlouvy uzavřené mezi Nemocnicí K. a žalobcem nebylo zapotřebí souhlasu obce podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. V důsledku toho označil za nesprávný závěr odvolacího soudu o neplatnosti celé nájemní smlouvy a následně smlouvy podnájemní.

Odvolací soud poté zrušil rozsudek soudu I. stupně ze dne 4. 7. 1994, č.j. 6 C 88/94-28 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak proto, že i po vyřešení dílčího právního posouzení věci provedeného dovolacím soudem, zůstala otevřenou otázka, zda smlouva mezi účastníky uzavřená dne 7. 1. 1993 (nazvaná jako dohoda o dočasném užívání nebytových prostor) je platná či nikoliv. Poukázal na důsledky plynoucí z ustanovení § 40 odst. 2 o.z., podle něhož je-li smlouva uzavřena písemně, může být změněna či zrušena rovněž pouze písemně. Původní smluvní ujednání mezi žalobcem a Nemocnicí K. bylo písemné, obsahovalo výslovné ujednání, podle něhož podnájem pronajatých prostor je vyloučen. Ke změně citované smlouvy (kterou by toto ujednání bylo změněno či zrušeno) by pak rovněž muselo dojít písemnou formou. Odvolací soud jinak odmítl námitky žalované o neplatnosti podnájemní smlouvy z důvodů neurčitosti. Vyslovil konečně závazný právní názor, podle něhož pro případ absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 7. 1. 1993 by bylo zapotřebí zkoumat, zda, za jaké období a v jaké výši žalované vzniklo bezdůvodné obohacení a přikázal soudu prvního stupně provedení tomu potřebných důkazů.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 20. 3. 2000, č.j. 7 C 258/99-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 25.968 Kč s 3 % úrokem od 1. 1. 1994 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 12. 1992 uzavřela Nemocnice v K. s žalobcem MUDr. A. M. smlouvu o nájmu nebytových prostor a dne 7. 1. 1993 byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou dohoda o dočasném užívání předmětných nebytových prostor. Vzal za prokázané, že MUDr. M. zaplatil za nájem od července do prosince 1993 celkem 33.156 Kč, nájem byl stanoven částkou 4.328 Kč měsíčně a následně byl zvýšen od července 1993 na 5.526 Kč měsíčně. Rovněž zjistil, že smlouva byla ze strany žalobce vypovězena k datu 31. 12. 1993. Dospěl k závěru, že dohoda o dočasném užívání nebytových prostor ze dne 7. 1. 1993 je ve smyslu ustanovení § 40 odst. 2 o.z. neplatná (v tomto směru zřejmě vycházel ze shora citovaného závazného právního názoru odvolacího soudu). Věc posoudil podle ustanovení § 451 odst. 2 o.z. a § 458 o.z. s tím, že na straně žalované vzniklo vůči žalobci bezdůvodné obohacení, které se rovná hodnotě nájemného za pronajaté prostory. Uzavřel, že žalobce poskytoval po celé dohodnuté období žalované plnění, jež žalovaná přijímala, a proto je povinna plnění vyčíslené ve finanční náhradě vrátit. Vyslovil závěr, že žalovaná je povinna zaplatit celou dlužnou pohledávku včetně požadovaného úroku z prodlení, který je stanoven podle § 517 odst. 2 o.z. v návaznosti na prováděcí předpis č. 45/64 Sb.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22 .4. 2003, č.j. 47 Co 444/2000-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 21. 12. 1992 je ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. platná. Zaujal názor, že žalobce měl pro rozhodné období od 1. 7. 1993 do 31. 12. 1993 řádný titul k užívání nebytových prostor, které pronajal žalované smlouvou o podnájmu ze dne 7. 1. 1993. Dále vyslovil, že ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. nevyžaduje (oproti ustanovení § 719 odst. 1 o.z. - podmínky podnájmu bytu) určitou formu tohoto právního úkonu. Dovodil, že souhlas pronajímatele s podnájmem byl v konkrétním případě dán ústně. Odvolací soud se neztotožnil pouze s právním závěrem soudu prvního stupně, že ze strany žalované se jednalo o bezdůvodné obohacení, neboť shledal předmětnou smlouvu ze dne 7. 1. 1993 jako právní úkon platný. Dospěl tedy k závěru, že na platnost smlouvy o podnájmu ze dne 7. 1. 1993 nemohlo mít dopad vedlejší ujednání pronajímatele Nemocnice v K. a nájemce (žalobce) ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 21. 12. 1992 (čl. V.9.,, Podnájem nebytových prostor je zásadně vyloučen“). Uzavřel, že podnájem je sice odvozený titul užívání nebytových prostor od nájmu samotného, avšak právní režim podnájemní smlouvy není v postavení závislém na platné smlouvě o nájmu nebytových prostor, kterou uzavírá nájemce s pronajímatelem.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Namítala, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Tvrdila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky smlouva o podnájmu ze dne 7. 1. 1993 je absolutně neplatná, a to pro absenci písemného souhlasu. Vytýkala odvolacímu soudu, že rozhodl nesprávně, pokud nerespektoval zásadu smluvní volnosti účastníků, která představuje dohodu pronajímatele a nájemce o povinnosti písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem. Poukazovala též na skutečnost, že v době uzavření nájemní smlouvy tento souhlas nebyl dán ani konkludentně. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto sodu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen “o.s.ř.”).

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení takové otázky .

Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil protokolární návrh na připuštění dovolání pro posouzení otázky možnosti bezdůvodného obohacení v konkrétním případě, a to v rozsahu peněžitého plnění odpovídající podnájemní smlouvě. Odvolací soud (vzdor tomu, že podle odůvodnění svého rozsudku postupoval podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) na tento návrh nijak nereagoval. Ostatně o takovém návrhu by muselo být rozhodnuto ve výroku rozsudku odvolacího soudu.

Ustálená judikatura z doby účinnosti občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 formulovala závěr, podle něhož podal-li účastník návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, o němž odvolací soud nerozhodl, bylo třeba na něj hledět tak, jako by mu nebylo vyhověno. Nastupovaly pak důsledky podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Z hlediska rozsahu dovolacího přezkumu pak byl vysloven závěr, podle něhož navrhl-li účastník, aby dovolání bylo připuštěno pro konkrétní právní otázky, a odvolací soud jeho návrhu nevyhověl, aniž by ovšem formulaci těchto otázek zahrnul do výroku svého rozhodnutí, je třeba mít za to, že se tento výrok týká všech právních otázek, na kterých založil své rozhodnutí ve věci. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Dospívá proto dovolací soud k závěru, že dovolání v této věci je přípustné, a to pro posouzení všech právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, s přihlédnutím k těm dovolacím tvrzením, která dovolatel uplatnil.

Předmětem dovolacího přezkumu je tak posouzení správnost závěrů odvolacího soudu, vážícího se k výkladu ustanovení ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., jakož i ustanovení § 719 odst. 1 o.z. - podmínky podnájmu bytu., když podle odvolacího soudu podnájem je sice odvozený titul užívání nebytových prostor od nájmu samotného, avšak právní režim podnájemní smlouvy není v postavení závislém na platné smlouvě o nájmu nebytových prostor, kterou uzavírá nájemce s pronajímatelem. Naproti tomu se z předmětu dovolacího přezkumu vymykají námitky dovolatelky, vztahující se k jejím tvrzením skutkové povahy, zda totiž byl souhlas k podnájmu dán alespoň konkludentně, neboť jde o otázky skutkové povahy, které nelze pod pojem nesprávného právního posouzení podle § 239 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., když dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z něhož odvolací soud vycházel.

Ze systematického výkladu ustanovení vztahujících se k nájemní smlouvě upravených v hlavě sedmé občanského zákoníku je zřejmé, že v hlavě první až třetí upravuje obecné otázky vztahující se k jednotlivým smluvním podtypům nájemní smlouvy § 663 až § 684 o.z.). Zvláštní úprava (jak plyne i z označení marginálních rubrik a výslovného odkazu v § 720 o.z.) je pak zahrnuta do dalších ustanovení této hlavy občanského zákoníku (zvláštní ustanovení o nájmu bytu – oddíl čtvrtý - § 685 - § 716 o.z., nájem obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení – oddíl pátý - § 717 až 718 o.z., podnájem bytu, resp. části bytu v oddíle šestém - § 719 o.z., zvláštní ustanovení o podnikatelském nájmu věcí movitých v oddíle osmém - § 721 až 723 o.z.). Konečně podle ustanovení § 721 o.z. nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem. Tím je zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.

Z obsahu posledně uvedeného zákona, doby jeho vydání a okruhu společenských vztahů, které upravuje (srov. § 1 zákona) lze dovodit (kromě toho, že jde o úpravu vůči občanskému zákoníku speciální), že tento zákon upravuje komplexním způsobem vztahy při pronájmu nebytových prostor, čehož důsledkem je přednostní aplikace ustanovení zákona před úpravou uvedenou v obecné části občanského zákoníku ve dříve zmíněných ustanoveních obecné povahy (hlavy sedmé, oddílu prvního až třetího). Ustanovení § 6 zákona, které podle marginální rubriky se vztahuje na podnájem nebytových prostor nebo jeho části, stanoví, že nájemce je oprávněn přenechat nebytový prostor nebo jeho část na dobu určitou do podnájmu jen se souhlasem pronajimatele. (odst. 1 cit. ustanovení). Požadavek zákona v tomto ustanovení uvedený (týkající se souhlasu pronajímatele) však nemění nic na skutečnosti, že podnájemní smlouva je samostatným, od nájemní smlouvy odlišným, ujednáním, a to už vzhledem k osobě podnájemce, který v přímém vztahu vůči pronajimatele není.

Z gramatického výkladu citovaného ustanovení § 6 odst. 1 zákona nelze dovodit ani formu udělení souhlasu pronajimatele, ani časový okamžik, ke kterému má být takový souhlas udělen. Zásadě právní jistoty v občanskoprávních vztazích (když zákon č. 116/1990 Sb., ač je zákonem speciálním, zůstává stále předpisem občanskoprávní povahy) by odpovídal požadavek, aby souhlas pronajimatele byl udělen kdykoliv před sjednáním podnájmu, vyloučeno není ani udělení tohoto souhlasu tak, že tento bude i součástí smlouvy o nájmu. Ani pro případ, že by souhlas pronajimatele byl udělen poté, co došlo k sjednání smlouvy o podnájmu, nelze z citovaného ustanovení dovodit přímý důsledek neplatnosti smlouvy o podnájmu. Vzhledem k možnosti uvedené v § 9 odst. 2 písm. g) zákona se spíše nabízí možnost, že takové chování nájemce je sankcionovatelné uplatněním výpovědního důvodu se strany pronajimatele. Teprve v případě, že by došlo k zániku právního vztahu z nájmu nebytových prostor, vedlo by to i k zániku vztahu z podnájemní smlouvy.

Pro úplnost lze v této souvislosti, že podle koncepce občanského zákoníku v nyní platném znění je důsledky absolutní neplatnosti postižen pouze právní úkon uzavřený ve zvlášť kvalifikovaných případech vyjmenovaných v § 37 až 40 o.z. V ostatních případech ponechává zákonodárce na vůli účastníků, zda se dovolají relativní neplatnosti (v případech uvedených v § 40a o.z.). Zájem na stabilitě jednou uzavřených smluv lze dovodit i z úpravy částečné neplatnosti právního úkonu podle § 41 o.z., případně z úpravy zastřených právních úkonů.

Ze všeho, co bylo shora uvedeno, tak vyplývá závěr dovolacího soudu, podle něhož smlouvu o podnájmu nebytových prostor uzavřenou mezi nájemcem a podnájemcem, při porušení povinnosti souhlasu pronajimatele za situace, nelze považovat za absolutně neplatnou z důvodů § 39 o.z. pro rozpor se zákonem. Tím spíše lze přijmout závěr, že souhlas pronajimatele může být udělen ústně či konkludentně, bez ohledu na písemnou formu nájemní smlouvy, když tento souhlas může být vyjádřen i po uzavření podnájemní smlouvy. Právní posouzení věci odvolacím soudem v mezích přípustného dovolacího přezkumu je tak třeba považovat za správný.

Dovolací soud proto dovolání zamítl podle § 243b odst. 1 o.s.ř. za použití § 243b odst. 5 o.s.ř. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 243b odst. 4 věty první o.s.ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, vyjádření žalobce k podanému dovolání pak nelze podřadit pod pojem úkonu právní služby ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. března 2005

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru