Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 223/2020Rozsudek NS ze dne 25.02.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Přechod majetku státu na obce
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.223.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 2 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb.

§ 2a předpisu č. 172/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 223/2020-575

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Miličín, se sídlem v Chotovinách, Lipová 2, IČ 69000204, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, a 2) Obci Miličín, se sídlem v Miličíně 1, IČ 00232238, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 271/2015, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2019, č. j. 28 Co 186/2019-551, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2019, č. j. 28 Co 186/2019-551, se ve výroku I. b), jímž změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 9. dubna 2019, č. j. 12 C 271/2015-479, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. června 2019, č. j. 12 C 271/2015-513, tak, že určil, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parc. č. 2053/2, vzniklého rozdělením podle geometrického plánu ze dne 19. 6. 2019, č. 507-5/2019, vyhotoveného A. M., schváleného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, dne 28. 6. 2019, pod PGP-1191/2019-201, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, dále ve výroku I. c), jímž rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 9. dubna 2019, č. j. 12 C 271/2015-479, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. června 2019, č. j. 12 C 271/2015-513, ve vztahu k pozemku parc. č. 1329/1, zapsanému na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Miličín, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Benešov, potvrdil, a ve výrocích II., III. a IV., jimiž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 12 C 271/2015-479, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019, č. j. 12 C 271/2015-513, určil, že žalovaná 1) je vlastníkem části pozemku parc. č. 2337 odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc. č. 1293/3 odpovídající původnímu pozemku PK 1293/3, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc. č. 1329/1 odpovídající původnímu pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, a části pozemku parc. č. 2053 odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní vložka č. 180, vše zapsáno na LV č. 10001 pro obec a katastrální území Miličín, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Benešov (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (výrok II.).

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze výrokem I. a) rozsudku ze dne 26. 9. 2019, č. j. 28 Co 186/2019-551, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, ve vztahu k části pozemku parc. č. 2337, odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, a ve vztahu k pozemku parc. č. 1293/3, zapsaným na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Miličín, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Benešov, zrušil a řízení v tomto rozsahu (z důvodu zpětvzetí žaloby) zastavil, výrokem I. b) jej změnil tak, že určil, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parc. č. 2053/2, vzniklého rozdělením podle geometrického plánu ze dne 19. 6. 2019, č. 507-5/2019, vyhotoveného A. M., schváleného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, dne 28. 6. 2019, pod PGP-1191/2019-201, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a výrokem I. c) jej ve vztahu k pozemku parc. č. 1329/1, zapsanému na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Miličín, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Benešov, potvrdil; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV.).

Oba soudy tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Vyšly ze zjištění, že pozemek parc. č. 1329/1 (trvalý travní porost) a část původního pozemku parc. č. 2053 [v odvolacím řízení žalobkyní upřesněném rozsahu tak, že jde o nově vzniklý pozemek parc. č. 2053/2 (o výměře 206 m2 - orná půda) oddělený z pozemku parc. č. 2053 geometrickým plánem ze dne 19. 6. 2019, č. 507-5/2019, který předložila] byly původním majetkem ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Římskokatolické fary v Miličíně, a staly se předmětem výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) - dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“, k němuž došlo v říjnu 1948 výměrem Okresního národního výboru ve Voticích (dále jen „ONV ve Voticích“), a to bez poskytnutí náhrady. Již v původním řízení před soudem prvního stupně bylo dále zjištěno, že Místní národní výbor v Miličíně převzal předmětné pozemky (a další pozemky vlastněné Římskokatolickou farou Miličín zapsané v původní knihovní vložce č. 180 pozemkové knihy) do správy a užívání na základě přidělení podle zákona č. 46/1948 Sb., přičemž k jejich odevzdání a převzetí, včetně předmětných pozemků, došlo dle (dochovaného) protokolu dne 1. 10. 1949, že dne 8. 7. 1957 vydal ONV ve Voticích přídělovou listinu ohledně předmětných a dalších pozemků ve prospěch MNV Miličín, že žalovaná 2), resp. MNV Miličín pozemky užíval, hospodařil na nich a nakládal s nimi až do vydání zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), že ke dni účinnosti tohoto zákona byly pozemky ve vlastnictví České republiky a že vlastnické právo žalované 2) k nim (a dalším pozemkům) bylo zapsáno v roce 1995 na základě její žádosti ze dne 25. 4. 1995 dle tohoto zákona.

Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně [který se vzhledem k námitce žalované 2) a současně vázán závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho dřívějším rozsudku (jímž rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to i ohledně předmětných pozemků), zabýval posouzením otázky, zda předmětné pozemky jsou ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zastavěny, přičemž dovodil, že pozemky parc. č. 1329/1 a parc. č. 2053 jsou nezastavěné (podél jižního okraje pozemku parc. č. 1329/1 je uloženo místní vodovodní potrubí a elektrické vedení a v jeho jihozápadním rohu je odbočka z vodovodu zakončená hydrantem a dále je na něm umístěn sloup elektrického vedení; středem původního pozemku parc. č. 2053 vede vodovodní potrubí sloužící k zásobování hřbitova)] - otázku zastavěnosti předmětných pozemků neřešil, a to s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 130/2018 [podle nějž lze v řízení o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. řešit jen otázky vztahující se k tomu, zda předmětná nemovitost před účinností tohoto zákona byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoli, a že ostatní otázky, jako je zastavěnost pozemků, mohou být významné až v eventuálním navazujícím restitučním řízení].

Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky nepřešly do vlastnictví žalované 2) podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť jde o pozemky zemědělské, s nimiž obec s ohledem na jejich charakter nemohla hospodařit, že nepřichází v úvahu ani přechod vlastnictví na žalovanou 2) podle § 2 tohoto zákona, jelikož pozemky nebyly jejím historickým majetkem, když obecní vlastnictví zaniklo k 31. 12. 1949 a před tímto datem je žalovaná 2) nevlastnila, že vlastnictví k nim žalovaná 2) nenabyla ani vydržením, a to pro nedostatek její dobré víry. Splněny podle odvolacího soudu nebyly ani podmínky pro přechod vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovanou 2) podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť k výkupu předmětných pozemků sice došlo podle zákona č. 46/1948 Sb. již v říjnu 1948, avšak tyto pozemky nebyly odevzdány obci do 31. 12. 1949, takže s nimi fakticky do uvedeného data ani nehospodařila, ani je neměla k dispozici. Po 1. 1. 1950 již obce nemohly nabývat majetek a národní výbory byly pouze pověřeny jejich správou, přičemž přídělová listina byla vydána až dne 8. 7. 1957. Nejedná se tedy o situaci, kdy by příděl pro obec byl vytvořen, byť neukončen k 31. 12. 1949, jíž řeší právě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., začleněný do něj s účinností od 1. 7. 2000 (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2898/12, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010 a sp. zn. 28 Cdo 790/2012). Za těchto okolností nelze nahradit absenci faktického hospodaření obce s pozemky přede dnem 1. 1. 1950 žalovanými uplatňovanou aplikací § 17 zákona č. 46/1948 Sb. Odvolací soud z těchto důvodů uzavřel, že požadavek žalobkyně na určení vlastnictví žalované 1) ve vztahu k předmětným pozemkům, ohledně nichž rozhodl výroky I. b) a I. c) jeho rozsudku, je důvodný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť je přesvědčena o tom, že jí vzniklo vlastnické právo k předmětným pozemkům k datu 1. 10. 1949 převzetím přídělu Místním národním výborem v Miličíně, což vyplývá i z § 17 zákona č. 46/1948 Sb., jenž stanoví, že přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce. Poukázala taktéž na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 671/2018, vydané v této věci, v němž byl zaujat názor, že „přechod vlastnického práva na obec nastal také tehdy, došlo-li k přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.), neboť podstatné není hospodaření s (obecním) majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona“. Dále dovolatelka s odkazem na § 1 zákona č. 172/1991 Sb., který ocitovala, vyslovila názor, že akt přídělu sám o sobě prokazuje užívání pozemku, neboť je právním titulem pro jeho užívání, a poukázala na to, jak vyplynulo z výpovědi slyšených svědků, že si k rozhodnému datu 23. 11. 1990 byla vědoma toho, že předmětné pozemky jí byly v minulosti přiděleny a že v rámci možností s nimi hospodařila. I pokud by „uvedená argumentace neobstála, platí vznesená námitka vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům“. Její dobrá víra „se opírá o skutečnost, že pozemky byly původně přiděleny MNV“ a „po účinnosti zákona o majetku obcí jednak zapsány do Katastru jako vlastnictví obce a tento zápis se opíral o to, že pozemky byly jejím historickým vlastnictvím, protože přídělové řízení ve prospěch obce Miličín započalo na základě zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě ještě před 31. 12. 1949 a jednak uvedené pozemky byly zapsány jako vlastnictví obce v roce 1995 a od té doby již uplynula desetiletá vydržecí doba, po kterou minimálně byla obec v dobré víře, že je vlastníkem uvedených pozemků, přičemž tato dobrá víra se opírala o právní titul vlastnictví, kterým byl zákon o majetku obcí a přídělová listina a předtím zahájení přídělového řízení ve prospěch obce již v roce 1948“. Obec s pozemky nakládala jako se svým vlastnictvím, držela je, užívala a požívala užitky z nich, a to konkrétně tak, že je dávala do pronájmu, a prováděla jejich údržbu. Dále dovolatelka namítá, že pozemek parc. č. 1329/1 je zastavěný, neboť je „po něm veden místní vodovod a vedení elektrického proudu“. „Posouzení otázky, zda lze takový pozemek považovat za zastavěný, je otázkou, která dosud nebyla uspokojivě v judikatuře soudu vyřešena“. Argumentace, že v případě vedení vodovodu a elektrického vedení nejde o stavbu, nemůže podle dovolatelky vzhledem k zákonné definici stavby v § 2 odst. 3 stavebního zákona obstát. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek dovolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované 2), které posoudil podle jeho obsahu a jež směřuje proti výrokům I. b) a I. c) rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to aplikace § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

K podání dovolání proti výroku I. a) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, ve vztahu k části pozemků parc. č. 2337 a parc. č. 1293/3 v k. ú. Miličín zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, není žalovaná 2) subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Výrokem I. a) rozsudku odvolacího soudu nebyla žalované 2) způsobena žádná újma na jejích právech, když v uvedeném rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 2) proti výroku I. a) rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výrocích I. b) a I. c), které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované 2) k řešení otázky, pro niž je přípustné, je důvodné.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.

Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (odst. 4). Ustanovení § 2 odst. 4 a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (odst. 5).

Při výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., též ve vazbě na řešení otázky časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb., vychází rozhodovací praxe dovolacího soudu principiálně z toho, že toto ustanovení představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, nebo ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) a tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce § 2a odst. 1 a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, nebo ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013).

Již v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 671/2018-384, vydaným v této věci, jímž odmítl dovolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 28 Co 301/2017-322, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení vlastnictví státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu ke specifikovaným (dalším) pozemkům v k. ú. Miličín (ústavní stížnost proti němu podanou žalobkyní Ústavní soud usnesením ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 2911/2018, odmítl jako zjevně neopodstatněnou), dovolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, která dovodila, že účelem zákona č. 114/2000 Sb. se stalo - jak patrno i z jeho § 2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Úprava zakotvená v § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., se vedle majetku uvedeného v § 2 zákona č. 172/1991 Sb. tedy vztahuje i k majetku, jenž byl dle tam zmíněných zákonů obcím přidělen, aniž by jej však nabyly před koncem roku 1949 do svého vlastnictví (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, nebo jeho usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015).

Ve shora citovaném usnesení Nejvyšší soud poukázal i na to, že k výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, tak, že restituce historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“)“. Tento právní závěr Ústavní soud zopakoval v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12. V intencích judikatury Ústavního soudu se pak Nejvyšší soud ve své následné rozhodovací praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1106/2012, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013) přidržel úvahy, že přechod vlastnického práva na obec nastal také tehdy, došlo-li k přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.), neboť podstatné není hospodaření s (obecním) majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona.

S právním názorem odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. na žalovanou 2) nedošlo proto, že jí „nebyly odevzdány do 31. 12. 1949, takže s nimi fakticky do uvedeného data ani nehospodařila, ani je neměla k dispozici“, a že „za těchto okolností nelze nahradit absenci faktického hospodaření obce s pozemky přede dnem 1. 1. 1950“ (který je ostatně i v rozporu s jeho závěrem zaujatým v jeho dřívějším rozsudku ze dne 7. 9. 2017, č. j. 28 Co 301/2017-322, v prvním odstavci na straně 9), dovolací soud nesouhlasí. Předně, pro aplikaci tohoto ustanovení není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž zákon č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016). Ke stejnému závěru (jde-li o rozsah majetku vymezeného § 2a zákona č. 172/1991 Sb.) dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku obcí, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005). V odvolacím soudem poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, se (mimo jiné) uvádí, že § 2a zákona č. 172/1991 Sb. směřuje k nabytí nemovitostí obcemi i (nikoli pouze!) tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy hospodařily. Jestliže v dané věci bylo v řízení zjištěno, že Místní národní výbor v Miličíně měl předmětné pozemky (a další) ve správě a v užívání dle dochovaného zápisu již od 1. 10. 1949 [viz též rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 16. 11. 1949, č. j. 56.010/1949-IX/B-22, vydané podle zákona č. 46/1948 Sb., z nějž plyne, že nemovitosti vykoupené od Římskokatolické fary Miličín byly odevzdány do správy a užívání obci Miličín, jakož i další listiny založené v přílohách spisu, jež soud prvního stupně podrobně citoval již v (prvním) rozsudku ze dne 5. 5. 2016, č. j. 12 C 271/2015-107, na str. 10], a že dne 8. 7. 1957 vydal ONV ve Voticích přídělovou listinu ohledně předmětných (a dalších) pozemků ve prospěch MNV Miličín, pak nelze než uzavřít, že předmětné pozemky parc. č. 1329/1 a parc. č. 2053/2 v k. ú. Miličín přešly na žalovanou 2) podle § 2a zákona č. 172/1991Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., ex lege ke dni 1. 7. 2000.

Poukaz odvolacího soudu na závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/12, je nepřípadný, jak dovolací soud uvedl již v předchozím usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 671/2018, neboť v prvním případě bylo rozhodováno o nemovitostech, které byly vyňaty z přídělového řízení a převedeny do správy příslušného národního výboru, a v případě rozhodovaném Ústavním soudem byl vydaným rozhodnutím pouze svěřen národní majetek do správy národního výboru podle (tehdy platné) vyhlášky č. 208/1951 Ú. l. (nejednalo se tedy o rozhodnutí o přídělu ve smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb.).

V rozsudku ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, na nějž odvolací soud dále odkázal, Nejvyšší soud konstatoval, že „účelem ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., doplněného do citovaného předpisu zákonem č. 114/2000 Sb. (s účinností od 1. 7. 2000), bylo napravování sporných situací, mimo jiné i nedostatku rozhodnutí o přídělu. Cílem novely tedy bylo rovněž umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. prosinci 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec“. Z toho pro danou věc vyplývá, že i od tohoto rozsudku se odvolací soud při svém rozhodnutí taktéž odchýlil.

Jestliže tedy předmětné pozemky parc. č. 1329/1 a parc. č. 2053/2 v k. ú. Miličín přešly na žalovanou 2) podle § 2a zákona č. 172/19912 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., ex lege ke dni 1. 7. 2000, pak je již nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval dalšími námitkami žalované 2), jimiž vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že předmětné pozemky nepřešly do jejího vlastnictví podle § 1 nebo § 2 zákona č. 172/1991 Sb. či vydržením.

Na otázce, zda lze pozemek parc. č. 1329/1 v k. ú. Miličín považovat za zastavěný, je-li po něm veden místní vodovod a vedení elektrického proudu, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť - jak výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl - ji neřešil, a to s ohledem na závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, podle nějž v řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodující, zda předmětná nemovitost - v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv, a že zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v následujícím restitučním řízení (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není ve výrocích I. b) a I. c) správné a že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. b) a I. c), jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy obou stupňů závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru