Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 222/2021Usnesení NS ze dne 23.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dokazování
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.222.2021.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 132 o. s. ř.

§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 222/2021-1015

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně OK REST a. s. (dříve ODKOLEK a. s.), se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby: 60193344, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované A. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, o zaplacení částky 3.357.616,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 49/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2020, č. j. 29 Co 146/2020-902 (dle žurnalizace v procesním spisu), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 26.668,40 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Michaely Šeré, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně změnil rozsudkem ze dne 9. 7. 2020, č. j. 29 Co 146/2020-902 (dle žurnalizace v procesním spisu), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 13. 12. 2019, č. j. 9 C 49/2005-845 (ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 4. 2020, č. j. 9 C 49/2005-865), jímž byla žaloba o zaplacení částky 3.357.616,- Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.) a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 403.057,- Kč (výrok II.), tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.357.616,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 9. 3. 2001 do zaplacení (výrok I.) a dále žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 883.769,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud v řízení o zaplacení částky 3.357.616,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (posuzovaného v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“) poté, kdy doplnil dokazování listinami (obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 18 C 57/2003 a korespondencí dřívějších právních zástupců účastníků řízení) dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že žaloba o vrácení uvedené částky je důvodná, neboť výsledky dokazování v řízení před odvolacím soudem (v jehož rámci nemohlo být přihlédnuto k listině označené jako „potvrzení o placení nájmu“ z 19. 2. 2001, jež se coby příloha žalobkyně z procesního spisu ztratila poté, kdy ji soud prvního stupně procesně vadným způsobem provedl k důkazu) svědčí pro konkluzi, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (v intencích skutkové podstaty plnění přijatého na základě neplatného právního úkonu), přičemž sporná skutečnost, zda žalobkyně zaplatila právní předchůdkyni žalované za roky 1999 a 2000 (a sjednaný doplatek tzv. historického nájemného za část období roku 1997) platby nájemného z (absolutně) neplatné smlouvy o nájmu uzavřené dne 23. 3. 1998 [závěr o neplatnost této smlouvy byl navázán na výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009, v němž bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že vlastníkem pozemků parc. XY, jež byly předmětem nájmu podle řečené nájemní smlouvy, není právní předchůdkyně žalované (podle smlouvy o nájmu pronajímatelka), ale Česká republika] byla prokázána dokazováním listinami provedeným v odvolacím řízení. Odvolací soud vysvětlil, že právní předchůdkyně žalované uplatnila v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 57/2003 proti žalobkyni nárok na zaplacení dlužného nájemného (ze smlouvy o nájmu uzavřené dne 23. 3. 1998) ve výši 4.510.000,- Kč za období let 2001, 2002 a za část roku 2003 s tím, že nájemné bylo zaplaceno do konce roku 2000 a nájemce tak dluží od 1. 1. 2001. V označeném řízení nikdy nebylo pronajímatelkou zpochybněno přijetí plateb nájemného za období před rokem 2001, což se podává i z korespondence zástupkyně právní předchůdkyně žalované a dřívějšího zástupce žalobkyně z období ledna a března 2001. Právě uvedené pak vedlo odvolací soud k formulaci závěru, že pokud by nájemné nebylo nájemcem placeno již před 1. 1. 2001, učinila by pronajímatelka stejné kroky k vymožení takového plnění jako v případě dlužných plateb po 1. 1. 2001. S odkazem na teze vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) a na doktrinální výklad ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) uzavřel, že na základě výsledků dokazování provedeného soudy obou stupňů a hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem odvolacím lze bez rozumných pochybností nabýt přesvědčení (jistoty) o tom, že se žalovanou zpochybňovaná skutečnost (zaplacení úhrad „nájemného“ v tvrzených termínech) opravdu stala, tj. že je pravdivá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, ohledně níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pro vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má být posouzena jinak.

S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, z něhož cituje, je žalovaná přesvědčena o tom, že odvolací soud se právě od teze o důkazním břemeni bezdůvodně ochuzeného prokázat tu skutečnost, že plnění, jehož vrácení se domáhá, bezdůvodně obohacenému poskytl, odchýlil. V poměrech přítomné právní věci dovolatelka dále zdůraznila, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný, odkazuje-li na předchozí korespondenci dřívějších zástupců účastnic řízení, z níž se však nepodává, že by žalovaná učinila přijetí plateb nájemného za roky 1999 a 2000 nesporným, přičemž za nepřípadný považuje závěr, že zaplacení nájemného lze dovodit z nečinnosti předchůdkyně žalované, jež se nároku nedomáhala u soudu. V této souvislosti dovolatelka upozornila na to, že důkaz o přijetí plateb bezdůvodně obohaceným (s objasněním data přijetí a výše zaplacené částky) je nezbytný i k formulování konkluze, zda nárok na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen, kteroužto námitku žalovaná v průběhu řízení rovněž vznesla. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, že by změna jejího procesního stanoviska k důvodnosti žaloby byla podmíněna ztrátou listiny ze spisu, jež měla prokazovat zaplacení nájemného žalobkyní za rozhodné období. Připomněla, že důkazem způsobilým prokázat takovou právně významnou skutečnost by byly například příjmové účetní doklady nebo výpisy z bankovního účtu, avšak nikoliv potvrzení o platbách vystavené ekonomickým úsekem žalobkyně. Dále žalovaná namítala, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, na kterou v řízení před soudem prvního stupně žalovaná opakovaně upozorňovala, nicméně ani soud prvního stupně a ani soud odvolací na její argumentaci nereflektoval a s její námitkou se nevypořádal. Vysvětlila, že v této právní věci Nejvyšší soud předchozím rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 33 Odo 1024/2002-77, zrušil dříve vydaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, č. j. 23 Co 77/2002-54, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 11. 2001, č. j. 9 C 42/2001-35, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Poukázala na to, že o věci dovolací soud rozhodl v době, kdy právní předchůdkyně žalované již neměla způsobilost být účastníkem řízení, neboť zemřela dne 8. 8. 2004 (k uvedenému okamžiku také zaniklo právní zastoupení původní žalované její zástupkyní). S žalovanou však nikdy jako s právním nástupcem dovolací soud nejednal, stejnopis kasačního rozsudku jí nikdy nedoručil, pročež také kasační rozhodnutí dovolacího soudu nikdy nemohlo nabýt právní moci. Nápravu pak také nemohlo přinést ani usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 1. 2006, č. j. 9 C 49/2005-85, kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví žalované v tomto řízení. Žalovaná rovněž rozsudku odvolacího soudu vytýkala jeho překvapivost související s provedeným dokazováním v odvolacím řízení, na jehož základě nemohl odvolací soud dospět k závěru o nesprávnosti rozsudku soudu prvního stupně a prvostupňové rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět. Dle přesvědčení dovolatelky měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem o potřebě poučit žalobkyni o nezbytnosti splnit povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

S dovoláním žalovaná spojila i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu s poukazem na informaci o zahájeném exekučním řízení, v něm má být pohledávka žalobkyně za žalovanou přiznaná jí dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu vymožena. Uvedla, že neprodleným výkonem rozhodnutí (provedenou exekucí) by mohlo dojít k zásadnímu poškození práv a oprávněných zájmů dovolatelky.

Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání žalované za nedůvodné [v případě jeho části směřující proti výroku o nákladech řízení s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. za nepřípustné]. Přisvědčila skutkovým závěrům odvolacího soudu o prokázání tvrzení žalobkyně týkající se úhrady nájemného z neplatné smlouvy o nájmu za období let 1999 a 2000 a doplatku „historického“ nájemného za část období roku 1997 právě v průběhu let 1999 a 2000. Z uvedeného dovozovala, že žalovaný nárok (z celkově zaplacené částky 4.261.968,- Kč, kteroužto celou žalobou nepožaduje) nemůže být promlčen, nebo byl u soudu uplatněn žalobou dne 9. 3. 2001. Rovněž připomněla, že v řízení byla provedena řadu důkazů obsahujících samotné prohlášení právní předchůdkyně žalované, že nájemné v rozhodném období od žalobkyně přijala. Dle úsudku žalobkyně, se jedná o důkaz nejsilnějšího charakteru vycházejících z tvrzení samotného účastníka řízení. I když žalovaná výslovně nepotvrdila, že přijala částku 3.357.616,- Kč, opakovaně uvedla, že žalobkyně jí nájemné nejprve platila, a to až do konce roku 2000 a teprve na počátku roku 2001 platit přestala. Žalobkyně rovněž upozornila na změnu procesní obrany žalované po 18 letech trvání sporu, jež souvisela se ztrátou listiny (potvrzení o placení nájmu z 19. 2. 2001) ze soudního spisu. Teprve poté, kdy tvrzení žalobkyně nebylo možné opřít o listinu, založila žalovaná své procesní stanovisko na tvrzení, že žádné platby nájemného v rozhodném období od žalobkyně nepřevzala. Za nedůvodné dále žalobkyně označila dovolací námitky o překvapivosti rozsudku odvolacího soudu a o vadě odvolacího řízení související s tvrzeným pochybením při doručování kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, č. j. 33 Odo 1024/2002-77, v přítomné právní věci. Rovněž návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu má za neopodstatněný za využití argumentace o jeho nedostatečném odůvodnění. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li jej přípustným, zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 7. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalované veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle ustanovení § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalované není pro absenci vymezení, byť třeba obsahového, ohlášených důvodů přípustnosti dovolání spočívajících ve stavu diformity rozhodování dovolacího soudu a v potřebě odlišného posouzení (nijak nespecifikované) právní otázky dovolacím soudem věcně projednatelné. K (v pořadí) druhému důvodu přípustnosti dovolání se ještě sluší z rozhodovací praxe dovolacího soudu připomenout, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze tudíž uzavřít, že ohledně těchto dvou důvodů přípustnosti dovolání uplatněných toliko odkazem na jejich zákonné znění žalovaná nesplnila svou povinnost řádně je v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. a požadavky shora předestřené judikatury dovolacího soudu (potažmo Ústavního soudu) vymezit.

Absence náležitosti dovolání (vymezení jeho přípustnosti) má tak ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou. Dovolatel dovolání o uvedenou náležitosti v zákonem stanovené lhůtě nedoplnil (aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání ho vyzvat – srovnej ustanovení § 243b o. s. ř., podle něhož ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí) a označená vada dovolání (v rozsahu, v němž je touto vadou postiženo) současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno.

Dovolatelka dále napadla rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím ohlášeného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího. I když řešenou právní otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu mělo záviset, implicitně nevymezuje, z odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, jenž jako jediné rozhodnutí dovolacího soudu v souvislosti se zmíněným důvodem přípustnosti dovolání připomíná, lze dovodit, že odvolací soud se – dle úsudku dovolatelky - měl odchýlit právě od závěrů přijatých v odkazovaném rozsudku.

Důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího však není v přítomné právní věci dán, neboť odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu je založen na otázce rozložení procesního břemene tvrzení a břemene důkazního mezi bezdůvodně ochuzeného (žalobce) a bezdůvodně obohaceného (žalovaného) v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Identifikace řešené otázky přitom vyplývá i z citace použité z odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu dovolatelkou. V posuzované právní věci ovšem rozsudek odvolacího soudu na řešení teze o rozložení procesních břemen mezi účastníky řízení nezávisí [z bodů 22., 29. a 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se zřetelně podává, že břemene tvrzení a břemene důkazního tížící žalobkyni (ve vztahu k právně významné skutečnosti o poskytnutí plnění právní předchůdkyni žalované) si byl odvolací soud dobře vědom]. Již jen z tohoto důvodu nelze v uvedeném směru přisvědčit přípustnosti dovolání žalované (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Sluší se uvést, že odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, postrádá pro poměry projednávané věci relevanci i proto, že v odkazované věci byla řešena otázka procesních povinností tížících žalovaného (ve vztahu k prokázání právně významné skutečnosti, že žalobcem poskytnuté plnění přijal na základě právního důvodu). Dovolatelka v rozporu s právní otázkou vymezenou toliko formálně (navíc s nepřiléhavým odkazem na shora citovaný rozsudek dovolacího soudu) ve skutečnosti v obsahu dovolání brojí proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil v řízení před ním provedené důkazy.

Dovolatelka sice formálně ohlašuje naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nicméně zakládá jej na námitkách brojících proti správnosti zjištěného skutkového stavu, konkrétně na výtkách postihujících hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Jinak řečeno, nesouhlasí s tím, že by skutkový podklad získaný provedeným dokazováním, popřípadě s přihlédnutím k hodnotícím faktorům vyplývajícím z ustanovení § 132, část věty za středníkem, o. s. ř., implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci, že v režimu ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. (z hlediska posuzované skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého na základě přijatého plnění z neplatného právního úkonu) je žalobkyně k vydání tohoto plnění aktivně legitimována, neboť v řízení před odvolacím soudem prokázala, že takové plnění v určitém čase a výši právní předchůdkyni žalované poskytla.

Dovolatelka přehlíží, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.

V poměrech projednávané věci považuje dovolací soud za vhodné připomenout i ten závěr ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jenž odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, správně připomíná i odvolací soud, že určitou (právně významnou) skutečnost lze prokazovat i pouze nepřímými důkazy

– v takovém případě ji lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, respektive že je pravdivá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1263/2011). Do procesu hodnocení provedených důkazů vstupují rovněž faktory vyplývající z ustanovení § 132, část věty za středníkem, o. s. ř., tj. soud pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, stalo-li se tak ve sporném řízení ovládaným zásadou koncentrační do konce přípravného jednání (§ 114c o. s. ř.), respektive do konce prvního jednání ve věci (§ 118b o. s. ř.).

Sluší se, byť již s vědomím určité procesní nadbytečnosti, uvést, že odvolací soud se nezpronevěřil doktrínou a judikaturou formulovaným tezím o možnosti prokázat určitou právně významnou skutečnost i pomocí nepřímých důkazů a o kritériích (zákonnost, závažnost, pravdivost a věrohodnost), jejichž prostřednictvím se provedené důkazy v režimu ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotí. Postulátu o volném hodnocení důkazů, jenž je v protikladu k zákonné teorii důkazní, neodpovídá situace, kdy určitou právní skutečnost lze prokázat jen konkrétním typem důkazního prostředku. Za důkazní prostředek v civilním soudním řízení může sloužit naopak vše, čímž lze skutkový stav objasnit (§ 125 odst. 1 o. s. ř.). Odvolacímu soudu proto v individuálních poměrech projednávané věci nemůže být vytýkáno (jak v dovolání činí žalovaná), že (spornou) právně významnou skutečnost o předání určitého plnění v konkrétním čase vzal za prokázanou z listin označených pod bodem 22. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Právní předchůdkyně žalované v žalobě, jíž dala podnět k zahájení řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 vedeného pod sp. zn. 18 C 57/2003 (o zaplacení dlužného nájemného ze smlouvy o nájmu uzavřené dne 23. 3. 1998 žalobkyní za období roku 2001, 2002 a druhého pololetí roku 2003), uvedla, žalobkyně platila nájemné až do konce roku 2000 a od 1. 1. 2001 ničeho nezaplatila (což je potvrzováno i v korespondenci zástupkyně právní předchůdkyně žalované a dřívějšího zástupce žalobkyně). Z uvedeného nelze, jak se domnívá žalovaná (a na podporu svého závěru, byť ilustrativně, tak činí i odvolací soud), dovozovat, že „důkazem“ o provedených platbách je „nepodání“ žaloby o dlužné nájemné za období před 1. 1. 2001, ale samotné tvrzení právní předchůdkyně žalované uplatněné v rámci tvrzení žalobních, písemných a ústních podání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 57/2003. Tím ovšem také postrádá relevanci námitka, byť učiněná dovolatelkou pouze na okraj, že prokázání tvrzení o poskytnutí konkrétního plnění v určitém čase předložením písemného potvrzení o přijetí plnění či výpisem z bankovního účtu, je významné i z hlediska posouzení důvodnosti námitky promlčení, kterou žalobkyně z opatrnosti vznesla.

Brojí-li žalovaná dále proti rozsudku odvolacího soudu argumentací o jeho nepřezkoumatelnosti, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Obecně platí, že se svou povahou jedná o výtku, která (je-li dána) vystihuje případ tzv. jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tato podmínka však v projednávané věci, jak se z výkladu shora podává, splněna není. Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjevně postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolání, jehož částečná neprojednatelnost a nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).

Shodný závěr - jako v případě námitky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu - se vztahuje i k dovolatelkou vytýkané vadě odvolacího řízení, v němž nemělo být přihlédnuto k procesnímu pochybení Nejvyššího soudu při doručování jeho rozsudku ze dne 16. 12. 2004, č. j. 33 Odo 1024/2002-77, kterým byly zrušeny předchozí rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně. I když se z časových údajů o úmrtí původní žalované (právní předchůdkyně žalované) a vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu žalovanou vytýkané pochybení podává, je zřejmé, že jej nelze kvalifikovat jako tzv. jinou vadu řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Ostatně další postup v řízení, kdy na základě procesního rozhodnutí soudu prvního stupně vstoupila do řízení žalovaná a v řízení bylo řádně pokračováno, ozřejmuje nejen konvalidaci zmíněného pochybení, ale i to, že účastníci řízení považovali rozsudek Nejvyššího soudu za - pro ně - závazný, byť by jednomu z nich nebyl řádně doručen. Sluší se uvést, že návrh žalované obsažený v kontextu popisované výtky v dovolání, tj. požadavek na zrušení rozsudků soudu obou stupňů a „vrácení věci Nejvyššímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“, je zjevným nonsensem, pomíjejícím procesní stav definovaný tím, že již před šestnácti lety bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto (je tudíž otázkou, o čem by měl tedy po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů rozhodovat Nejvyšší soud nyní) a že navíc pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve prospěch žalované, by se sotva nalezly zákonné důvody.

Dovolací soud považuje dále za lichou námitku žalované o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu coby důsledku nepředvídatelného postupu v řízení. Dovolatelka pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07). Jak ovšem vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, již v řízení před ním bylo postaveno na jisto, že otázka poskytnutí plnění, jehož vydání se v tomto řízení žalobkyně na žalované domáhá, je sporná a že její objasnění bude z podnětu odvolání žalobkyně i předmětem dokazování před odvolacím soudem.

Na konto argumentace žalované, jejíž podstatou nejsou (objektivně vzato) námitky o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, ale o mezích dokazování v odvolacím řízení, shledává dovolací soud vhodným uvést, že odvolací soud je (stejně jako soud prvního stupně) i instancí skutkovou, což zřetelně vyplývá z ustanovení § 213 odst. 1 a 4 o. s. ř. Jím nejsou stanoveny limity, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen se v něm určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011). V případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013). Ostatně samotné ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010). Z právě uvedeného jednoznačně vyplývá, že výtka žalované atakující procesní postup odvolacího soudu, jenž sám dokazování doplnil a o věci meritorně rozhodl (aniž by shledal důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení) je nepřípadná.

Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Protože dovolatelka brojila proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., jímž bylo rozhodnuto odvolacím soudem o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně - ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 26.668,40 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 21.740 Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 4.628,40 Kč.

Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 23. 2. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru