Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2169/2000Usnesení NS ze dne 24.04.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2169.2000.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2169/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F., a. s., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Plzni-městě pod sp. zn. 14 C 73/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2000, č. j. 13 Co 469/99- 84, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Plzni -městě jako soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 1999, č.j. 14 C 73/97-53 byla v odstavci I. zamítnuta žaloba na vydání pozemkových parcel, zapsaných na LV č. 2644 u Katastrálního úřadu P. pro k. ú. P., a to stavebních parcel č. 12551, č. 12552, č. 12553 - včetně na nich stojících průmyslových objektů, č. 12545, č. 12546, č. 12548, č. 12549/1, č. 12549/3 až 12549/10, č. 12550, č. 12557/1 a pozemkové parcely č. 12570/2, a to v podílu 1/6. V odstavci II. výroku byl zamítnut návrh žalobce na vydání předběžného opatření, aby odpůrci byla uložena povinnost uvést do původního stavu budovu na pozemkové parcele č. 12552. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 4.2000, č.j 13 Co 469/99-84 změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. tak, že žalovanému bylo uloženo vydat žalobci v podílu ideální 1/6 parcely č. 12570/1 a č. 12570/2 zapsané na LV č. 2644 u Katastrálního úřadu P. pro k.ú. a obec P., do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Nesouhlasil s potvrzujícím výrokem odvolacího soudu ve vztahu k zbývajícím pozemkům, které v důsledku rozsudku odvolacího soudu mu nebyly vydány. Uváděl v tomto směru, že v případě pozemku p.č. 12545 šlo o zahradu., na níž byly postaveny zahrádkářské objekty bez stavebního povolení, které nebyly uvedeny v katastru nemovitostí. U pozemku p.č. 12549/1 a p.č. 12549/3 až 12549/10 namítal, že zde postavené garáže nebyly rovněž uvedeny v katastru nemovitostí, neboť nebyly kolaudovány. Jednalo se o garážové boxy v současné době již neexistující. U pozemku p.č. 12548 namítal, že tuto parcelu - komunikaci bylo možno vydat, rovněž tak i pozemek p. č. 12550, zapsaný jako neplodná plocha. Podle dovolatele není rovněž správný závěr odvolacího soudu ohledně pozemku p.č. 12551 a 12552, kde původní stavby dřívějších vlastníků po výzvě o vydání byly zbourány a na těchto pozemcích byly stavěny jiné stavby. Konečně tvrdil, že pozemek č. 12553/2 bylo možno vydat proto, že se na něm nacházejí jen jeřábové dráhy, které se dají snadno odmontovat, neboť jsou umístěny na betonových patkách. Navrhl zrušení dovoláním napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.( dále jen ,,o. s. ř. ).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V této věci ovšem z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel před vydáním rozsudku odvolacího soudu dne 6. 4. 2000 navrhl připuštění dovolání proti případnému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, aniž blíže specifikoval, pro posouzení které právní otázky by mělo být toto dovolání připuštěno. Odvolací soud ovšem o tomto návrhu nerozhodl. Tato okolnost nemůže jít k tíži účastníka, který zavčas návrh na připuštění dovolání učinil. Nutno proto vycházet z výkladu, že absence výslovného výroku, jím odvolací soud měl reagovat na takový návrh účastníka je srovnatelná s případem, kdy odvolací soud návrhu na připuštění dovolání nevyhoví.

Pokud dovolání směřuje proti měnícímu vyhovujícímu výroku odvolacího soudu, jímž bylo zčásti žalobě dovolatele vyhověno, nelze dospět k závěru o jeho přípustnosti. Pojmovým znakem přípustnosti dovolání u měnícího rozhodnutí ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je, že měnící rozhodnutí odvolacího soudu znamenalo újmu účastníka ve srovnání s důsledky rozhodnutí soudu prvního stupně. O takový případ v posuzované věci nejde, neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo žalobci - byť i zčásti - naopak vyhověno. V této měnící části nepřichází proto přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soud vůbec do úvahy.

Ve zbývající části by přípustnost dovolání byla dána tehdy, jestliže by posouzení právních otázek, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, činilo rozhodnutí po právní stránce rozhodnutím zásadního významu. O takový případ v této věci ovšem rovněž nejde.

Rozsudek odvolacího soudu v části potvrzující zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně se opírá o výklad ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého se nevydávají pozemky, na nichž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil se zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., vzniká oprávněným osobám nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona. Tím je zákon č. 92/1991 Sb., v platném znění. Původní žalobci, včetně žalobce vystupujícího v tomto sporu, tento nárok uplatnili, jejich nároky byly zapracovány do privatizačního projektu, schváleného v roce 1992 a byly vypořádány vydáním akcií společnosti.

Výklad obou zákonných ustanoveních, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, odpovídá dnes již konstantní judikatuře soudů v restitučních věcech. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Dovolání v této věci obsahově míří na nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tyto námitky jsou ovšem nepřípadné.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání dle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatel výslovně odkazuje. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy , jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky. V této věci odvolací soud založil své právní posouzení na důsledcích vyplývajících z jednoznačného znění ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. K výkladu tohoto ustanovení zaujala soudní praxe jednoznačný závěr, že rozhodujícím je faktický stav zřízení stavby na pozemku, po jeho převzetí věci státem, bez ohledu na to, zda se tak stalo v souladu s platným stavebním povolení či nikoliv. Tomu odpovídá i důsledek, že není rozhodující, zda taková stavba je či není uvedena v katastru nemovitostí. Nelze proto přisvědčit dovolatelům, že by šlo o otázku novou, dosavadní judikaturou neřešenou, jak to má na mysli ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání v této věci tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání námitek v dovolání uvedených.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. dubna 2001

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru