Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2149/2012Rozsudek NS ze dne 06.06.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2149.2012.1
Dotčené předpisy

§ 9 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2149/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce P. B., bytem P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Obchodní 41, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 265.790,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 85/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 21 Co 435/2011-71, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 21 Co 435/2011-71, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s tím, že byl nedůvodně a nezákonně držen ve vazbě po dobu 387 dní, přičemž trestní řízení proti němu vedené (v jehož rámci byla vazba vykonána) bylo později zastaveno. Žalobce uplatňuje jednak majetkovou újmu ve výši 65.790,- Kč (387 dní x 170,- Kč) a jednak nemajetkovou újmu ve výši 200.000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. května 2011, č. j. 20 C 85/2010-56, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu celkem částku 265.790,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že usnesením Policie ČR ze dne 4. dubna 2003, ČTS: OR2-1510/OOK-SV-2003, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, v jehož rámci byl na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. dubna 2003, č. j. 1 Nt 113/2003-98, vzat do vazby (od 3. 4. 2003), z níž byl propuštěn až dne 27. 7. 2003. Následně byl žalobce usnesením Obvodního soudu pro Praha 10 ze dne 3. prosince 2003, č. j. 1 Nt 276/2003-123, opět vzat do vazby (od 1. 12. 2003), přičemž výkon vazby skončil dne 27. 9. 2004. Celkem tedy vazba žalobce trvala 387 dní. Dále vzal soud za prokázané, že trestní stíhání žalobce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 27/2006 bylo usnesením ze dne 27. listopadu 2009 zastaveno, protože tak stanovila mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána – § 223 odst. 1, § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

Uplatněný nárok soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Soud neshledal naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, jelikož v řízení nebyla prokázána existence nezákonného rozhodnutí (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb.) či nesprávného úředního postupu (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). U nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě (§ 9 zákona č. 82/1998 Sb.) soud zdůraznil, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno nikoli z důvodu, že by trestné činy, pro které byl trestně stíhán, nespáchal, ale protože tak stanovila vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Důvodem zastavení trestního řízení tedy bylo, že další pokračování by odporovalo ústavním požadavkům na rychlý a spravedlivý proces, nikoliv proto, že by žalobce trestné činy, pro které mu bylo sděleno obvinění, nespáchal. Dále soud poukázal na to, že vazba (dle vazebních rozhodnutí) byla na žalobce uvalena vždy důvodně, neboť žádné z rozhodnutí o vzetí do vazby nebylo zrušeno pro nezákonnost. Soud tak shrnul, že trestní řízení proti žalobci bylo vedeno důvodně a na sdělení obvinění žalobci nelze nahlížet jako na rozhodnutí, které bylo pro svoji nezákonnost zrušeno, a proto není dána podmínka vzniku odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Pokud se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, soud posoudil nárok podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přitom však dovodil, že v předmětném trestním řízení nebyly shledány nezákonné rozhodnutí ani nesprávný úřední postup (v podobě průtahů), neboť trestní stíhání bylo zastaveno právě z důvodu zachování spravedlivého procesu, čímž bylo zabráněno tomu, aby v řízení došlo k průtahům, tj. nesprávnému úřednímu postupu, a žalobce proto nárok na náhradu nemajetkové újmy nemá. Soud tedy, aniž se dále zabýval existencí dalších podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, žalobu v celém rozsahu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 21 Co 435/2011-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně, přičemž na ně pro stručnost odkázal. Zdůraznil přitom, že k zastavení trestního stíhání žalobce došlo z důvodu, že trest, k němuž trestní stíhání vedlo, byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl žalobci již uložen nebo který ho podle očekávání měl postihnout, nikoliv z důvodu, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vedlo, či že tento skutek nebyl trestným činem nebo že jej nespáchal obviněný. Ani odvolací soud tak neshledal naplnění podmínek § 9 zákona č. 82/1998 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že v důsledku toho, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 27/2006 bylo zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., nemůže mu být vazba vykonaná v souvislosti s tímto řízením započtena do trestu, jenž mu byl uložen za jinou trestnou činnost, přičemž v situaci, kdy v tomto trestním řízení nebyl odsouzen, je třeba na něj hledět jako na nevinného. Výkonem vazby v délce 387 dní tak byl „potrestán“ na své osobní svobodě, a proto je přesvědčen, že mu náleží náhrada jím uplatněné škody. „Naléhavý právní zájem“ pak spatřuje právě v „rozřešení“ jeho právní nejistoty u obou vznesených nároků, která panuje i nadále po rozhodnutí soudů. Vadu řízení pak shledává v tom, že odvolací soud nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, který žalobce považuje za nepřezkoumatelný z důvodu „skutkového deficitu“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se dostatečně nevypořádal s jeho argumentací obsaženou v odvolání. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu jednak na závěru, že žalobce nemá nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť k zastavení jeho trestního stíhání došlo z jiného důvodu než, že trestný čin, pro nějž bylo trestní řízení vedeno, není trestným činem, nebo že jej nespáchal obviněný, a jednak na závěru, že žalobce nemá právo ani na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., jelikož v řízení nebyla shledána existence nezákonného rozhodnutí ani nesprávného úředního postupu (tj. základních podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu).

Pro řešení obou otázek – závěrů shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož jejich zodpovězení odvolacím soudem se odchyluje od judikatury dovolacího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Pokud pak jde o výtky žalobce, dle nichž se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, je třeba uvést, že skutkové závěry o rozhodných okolnostech případu i právní úvahy týkající se posouzení věci byly podrobně a přiléhavě vyjádřeny již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž se vypořádal i s námitkami vznášenými žalobcem, odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže se v odůvodnění svého rozsudku k obsahově shodným námitkám odvolatele blíže nevyjádřil, se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a stručně uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně splňuje náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř., a námitka jeho nepřezkoumatelnosti tak není důvodná.

Podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

Pro vznik odpovědnosti podle ustanovení § 9 zákona č. 82/1998 Sb. se nevyžaduje, aby rozhodnutí o vzetí do vazby (prodloužení vazby) bylo pro nezákonnost zrušeno. Podstatné je, zda poškozený na základě vazebního rozhodnutí skutečně vazbu vykonal a zda mu v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, přičemž rozhodující okolností je způsob skončení (výsledek) trestního řízení. Podmínkou vzniku práva na náhradu škody je takový výsledek trestního řízení, při němž nedojde k odsouzení dotyčného, resp. k pravomocnému vyslovení jeho viny za skutek, v souvislosti s nímž byl vzat do vazby. Těmto podmínkám odpovídá zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby a postoupení věci jinému orgánu. Zákon tedy odškodňuje i vazbu zákonnou, to znamená případy, kdy byla v souladu s Listinou základních práv a svobod i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod vykonána opodstatněná vazba, avšak trestně stíhaná osoba nebyla pravomocně odsouzena (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1194/2006).

Vzhledem k úpravě podmínek, které vznik nároku na náhradu škody vylučují (§ 12 zákona č. 82/1998 Sb.), ne všechny případy zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají za následek (ač by byly splněny další podmínky) vznik odpovědnosti státu za škodu. Je-li škoda v příčinné souvislosti se vzetím do vazby, vzniká nárok v případech, v nichž trestní stíhání zastaví v přípravném řízení státní zástupce, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný, nebo zanikla-li trestnost činu [§ 172 odst. 1 písm. a) až c) a f) tr. ř.]. Ve stadiu řízení před soudem těmto případům odpovídají důvody, pro které může pouze soud rozsudkem zprostit obžalovaného obžaloby, a to jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný, nebo trestnost činu zanikla [§ 226 písm. a) až c) a e) tr. ř.]. Kromě toho jsou tu důvody nepřípustnosti trestního stíhání, které vyjmenovává ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Zákon však odpovědnost státu spojuje jen se zastavením trestního stíhání z toho důvodu, že je trestní stíhání promlčeno [§ 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.], že trestnímu stíhání brání procesní exempce [§ 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.] či závazek plynoucí z mezinárodní smlouvy [§ 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.] anebo překážka vyplývající ze zásady ne bis in idem, tj. že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek [§ 11 odst. 1 písm. f) až h) tr. ř.]. K tomu srovnej Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 119 a násl.

V posuzované věci odvolací soud závěr o tom, že žalobce nemá právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě podle § 9 zákona č. 82/1998 Sb., založil na tom, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno z důvodu, že trest, k němuž trestní stíhání vedlo, byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl žalobci již uložen nebo který ho podle očekávání měl postihnout, tedy nikoliv z důvodu, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vedlo, či že tento skutek nebyl trestným činem, nebo že jej nespáchal obviněný, přičemž vazba byla na žalobce uvalena vždy důvodně, neboť žádné z rozhodnutí o vzetí do vazby nebylo zrušeno pro nezákonnost. S ohledem na výše uvedené je takovéto právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné již jen proto, že k zastavení trestního stíhání žalobce došlo z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jak správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně, což evidentně odvolací soud přehlédl, a není přitom rozhodné, jak bylo zmíněno, zda rozhodnutí o vzetí do vazby byla či nebyla pro nezákonnost zrušena. Na odvolacím soudu tedy bude, aby věc posoudil nejen z hlediska názorů výše prezentovaných, ale i s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu zabývající se obdobnou problematikou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).

Pokud jde o žalobcem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy, který odvolací soud posoudil podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., jako nedůvodný, je třeba úvodem připomenout, že žalobce uplatňuje náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody v důsledku vazby, která trvala 387 dní. Neuplatňuje tedy dle obsahu žalobních tvrzení náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku průtahů (tj. nesprávného úředního postupu) v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 27/2006. S ohledem na právě zmíněné je pak nutné uvést, že první usnesení o vzetí žalobce do vazby bylo vydáno dne 5. dubna 2003 (vazba trvající od 3. 4. 2003 do 27. 7. 2003), zatímco druhé usnesení o vzetí do vazby (vazba trvající od 1. 12. 2003 do 27. 9. 2004) bylo vydáno dne 3. prosince 2003, tedy za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. V posuzované trestní věci vazba žalobce (definitivně) skončila dne 27. 9. 2004 a jeho trestní stíhání bylo zastaveno usnesením ze dne 27. listopadu 2009.

Naplnění podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci tímto způsobem je proto třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. (tj. ve znění účinném do 26. dubna 2006), a případné přiznání (či nepřiznání) zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nutno zvažovat nikoli skrze ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., které v době, kdy byla rozhodnutí vydána, ještě neplatilo, ale toliko prostřednictvím přímo aplikovatelného článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu přiměřeně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 128, sešit 9, ročník 2011, či ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 155, sešit 11, ročník 2012).

Jelikož se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který na žalobcem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody v důsledku vazby aplikoval ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb., není ani toto jeho právní posouzení správné.

Nejvyšší soud tak, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. června 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru