Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2126/99Usnesení NS ze dne 27.02.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2126.99.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2126/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání l. J. Z., a 2. L. Z., zastoupených advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze z 2.10.1998, sp.zn. 54 Co 317/98 (o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o neprominutí zmeškání lhůty (vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 5 C 260/91 (žalobců J. Z. a L. Z. proti žalovaným: A. P. K., a B. A. K., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I. Dovolání dovolatelů J. Z. a L. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze z 2.10.1998, sp.zn. 54 Co 317/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 5 C 260/91 (na č.l. 246 tohoto spisu) se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením z 29.12.1997, ,čj. 5 C 260/91-230, rozhodl, že se žalobcům nepromíjí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30.5.1997, čj. 5 C 260/91-193.

V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že citovaný rozsudek byl zástupkyni žalobců - advokátce doručen 21.7.1997 uložením na poště. Lhůta k podání odvolání proti rozsudku končila žalobcům 5.8.1997. Odvolání bylo podáno 23.10.1997. Dne 13.10.1997 byl Obvodní soud pro Prahu 5 požádán o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku z 30.5.1997, čj. 5 C 260/91-193. Návrh byl odůvodněn tím, že zástupkyně žalobců nebyla při doručování tohoto rozsudku zastižena poštovní doručovatelkou v místě doručení, zásilka byla jí uložena na poště a po marném uplynutí lhůty byla vrácena odesilateli - Obvodnímu soudu pro Prahu 5. V době od 14.7.1997 do 10.8.1997 byla zástupkyně žalobců na dovolené mimo P. a proto se o této zásilce nedověděla. Navrhovatelé poukazovali na to, že soud nevyužil možnosti opětovného doručení zásilky.

Soud prvního stupně ve svém usnesení z 29.12.1997, čj. 5 C 260/91-230, uváděl, že učinil dotaz na dodací poště P. o způsobu doručení zásilky a ze zprávy uvedené pošty bylo zjištěno, že 17.7.1997 byla zástupkyni žalobců zanechána výzva ohledně opakovaného pokusu o doručení na 18.7.1997; protože adresátka nebyla zastižena ani 18.8.1997, byla tohoto dne zásilka uložena poště a dne 4.8.1997 byla zásilka jako nevyzvednutá vrácena zpět odesilateli - Obvodnímu soudu pro Prahu 5.

Soud prvního stupně poukazoval na to, že zástupkyni žalobců byla zásilka oznámena, ta však po návratu z dovolené, trvající do 10.8.1997 (což soudu nebylo prokázáno), neučinila nic k tomu, aby soudu oznámila, že se v místě doručování zásilky nezdržovala, a nepodala žádost o prominutí zmeškání lhůty, pro niž je stanovena v § 58 odst. 1 občanského soudního řádu lhůta 15 dnů po odpadnutí překážky. Návrh na prominutí zmeškání lhůty byl tu podán až 13.10.1997; k návrhu nebyl připojen zmeškaný úkon (jak to ukládá ustanovení § 58 odst. 1 občanského soudního řádu) a byl soudu předložen 23.10.1997. Soud prvního stupně proto zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku 30.5.1997, čj. 5 C 260/91-193, neprominul.

O odvolání žalobců proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 z 29.12.1997, čj. 5 C 260/91-230, rozhodl Městský soud v Praze usnesením z 2.10.1998, sp.zn. 54 Co 317/98. Usnesení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem potvrzeno.

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud poukazoval na to, že jedním z předpokladů pro to, aby mohlo být prominuto zmeškání lhůty, je skutečnost, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán do 15 dnů po odpadnutí překážky. Zástupkyně žalobců, jak sama uvedla, se vrátila z dovolené do Prahy dne 10.8.1997. Téhož dne se mohla dovědět, že ji byla doručovaná písemnost (jež měla být doručena do vlastních rukou) uložena na poště, o čemž byla poštou uvědoměna, a poté mohla postupovat ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 občanského soudního řádu. Námitka, že výzva k vyzvednutí zásilky na poště nebyla zástupkyní žalobců ve schránce nalezena, protože údajně mohla být např. spolu s inzertními a propagačními materiály vytažena dětmi ze schránky, nebyla odvolacím soudem shledána opodstatněnou. I pokud jde o doručování písemností musí advokát, uváděl odvolací soud, chránit a prosazovat zájmy klienta podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., takže místo, kde mu jsou doručovány písemnosti, musí být zabezpečeno tak, aby jiná osoba než adresát s nimi nemohla nakládat. Měl proto odvolací soud za to, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobcům neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku z 30.5.1997, poněvadž návrh podle ustanovení § 58 odst. 1 občanského soudního řádu nebyl podán ve lhůtě stanovené zákonem; proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o neprominutí zmeškání lhůty jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v odvolacím řízení zastupoval, dne 22.10.1998 a dovolání bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 24.11.1998, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Ve svém dovolání dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání vyslovovali dovolatelé názor, že "odvolací soud svým usnesením připustil dovolání za podmínek ustanovení § 236 a násl. občanského soudního řádu". Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal, podle názoru dovolatelů, s odvolacím důvodem odvolatelů, kteří vytýkali nesprávnou aplikaci a výklad ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu o doručování písemností do vlastních rukou v daném případě, třebaže se adresátka písemnosti (zástupkyně žalobců) v místě doručování v době doručení zásilky nezdržovala; dovolatelé měli za to, že tímto postupem soudu v řízení jim byla odňata možnost jednat před soudem. Dovolatelé vytýkali, že soudy v daném případě bez dalšího nepřipustily možnost, že se právní zástupkyně žalobců vůbec nemusela dovědět o výzvě k vyzvednutí zásilky na poště. Dovolatelé také uváděli, že právní zástupkyně žalobců používala k doručení písemností pro ni běžnou standartní schránku; dovolatelé dovozovali, že ze zákona č. 85/l996 Sb., o advokacii, této zástupkyni nevyplývala povinnost používat k umožnění doručování písemností nějakou speciální schránku. Dovolatelé měli za to, že s ohledem na závažnost projednávané věci se měl soud lépe v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 občanského soudního řádu vypořádat s tím, zda vůbec byl rozsudek do vlastních rukou doručen.

Městský soud v Praze pak dne 22.6.1999, usnesením sp.zn. l6 Co 262/99, ještě rozhodl o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30.5.1997, čj. 5 C 260/91-193, a to tak, že toto odvolání odmítl.

V odůvodnění tohoto svého usnesení odvolací soud uvedl, že po pravomocném rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání bylo třeba rozhodnout o odvolání žalobců proti citovanému rozsudku, a to jako o odvolání opožděném ve smyslu ustanovení § 218 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu, aniž by mohl odvolací soud přezkoumat důvodnost podaného odvolání a věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud byl nadále názoru, že za den doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30.5.1997, čj. 5 C 260/91-193, adresátce JUDr. D. S., advokátce, je nutno pokládat den 21.7.1997, kdy byla uvedená písemnost uložena na poště dne 18.7.1997. Odvolací soud poukazoval na to, že se tu má za to, že pro doručení platilo ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu, když ustanovení § 48 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, která připouštějí výklad o nemožnosti aplikace ustanovení § 47 odst. 2 občanského soudního řádu o náhradním doručení, se vztahují jen na doručování písemností právnickým osobám. Ustanovení § 48 odst. 3 občanského soudního řádu pak toliko vyjadřovalo možnost při doručování písemností advokátům doručovat i advokátním koncipientům a jiným pracovníkům, kteří jsou u advokáta pracovně činni a byli jím pověřeni k přejímání zásilek. Jinak u advokáta dochází k doručování písemností podle ustanovení § 47 občanského soudního řádu. Advokát není identifikován svým sídlem a sídlo jeho působení je tak místem doručení, u něhož lze zkoumat, zda se v něm zdržuje. Proto v daném případě posledním dnem včasného odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30.5.1997, čj. 5 C 260/91-193, byl 5. srpen 1997. Soud prvního stupně provedl sice opravu ve svém rozsudku z 30.5.1997, avšak usnesení soudu o této opravě neměnilo nic na zamítnutí žaloby žalobců, dovolávající se uložení povinnosti žalovaných uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí. Nemůže proto vydání zmíněného opravného usnesení způsobit nový běh lhůty k odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně.

Usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30.5.1997, čj. 5 C 260/91-193, bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení o odvolání zastupoval, dne 14.7.1999. Ve spise Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 5 C 260/91, jak byl tento spis předložen dovolacímu soudu dne 2.9.1999, není založeno písemné dovolání žalobců proti uváděnému usnesení Městského soudu v Praze z 22.6.1999, sp.zn. l6 Co 262/99, jež by bylo uplatněno s poukazem na ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), takže toto usnesení odvolacího soudu zatím nebylo předmětem přezkoumání dovolacím soudem v tomto dovolacím řízení, jehož předmětem přezkoumání dovolacím soudem v tomto dovolacím řízení, bylo jen dovolání dovolatelů z 23.10.1998 (na č.l. 250 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 5 C 260/91), směřující výslovně proti usnesení Městského soudu v Praze z 2.10.1998, sp.zn. 54 Co 317/98 (na č.l. 246 uváděného spisu), jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 z 29.12.1997, čj. 5 C 260/91-230, o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30.5.1997, čj. 5 C 260/91-193.

Při posuzování tohoto dovolání žalobců z 23.10.1998 (na č.l. 250 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 5 C 260/91) vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu l7 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti odvolacímu rozhodnutí, vydanému přede dnem účinnosti citovaného zákona nebo vydanému pro řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V daném případě bylo předmětem přezkoumání dovolacím soudem usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nevyhovění návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu byla upravena v ustanovení § 238a občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto ustanovení nebyla dána přípustnost dovolání proti některému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, nevyjímaje usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ohledně usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 58 odst. 1 občanského soudního řádu (tj. o prominutí zmeškání lhůty). Dovolání proti takovému usnesení odvolacího soudu nebylo tedy ustanovením § 238a občanského soudního řádu připuštěno.

Pokud dovolatelé poukazovali co do svého dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze z 2.10.1998, sp.zn. 54 Co 317/98, na jeho přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jež se týká všech rozhodnutí odvolacího soudu, bylo třeba posoudit, zda tu došlo v řízení k takovému postupu soudu, jímž by byla znemožněna žalobcům realizace těch procesních práv, která občanský soudní řád dává (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné po č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Přitom bylo třeba mít na zřeteli i to, že o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) šlo od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, nikoli při rozhodování, a byl-li tento postup nesprávný (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V daném případě neúspěšnost návrhu žalobců na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně spočívala v tom, že žalobci při podání svého návrhu nesplnili zákonné předpoklady uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 občanského soudního řádu, a nikoli v tom, že by soudy odňaly osobám podávajícím tento návrh možnost jednat před soudem v průběhu řízení o tomto návrhu; k posouzení zmeškání úkonu z omluvitelných důvodů, doby od odpadnutí překážky pro podání odvolání a včasnosti uplatnění zmeškaného úkonu došlo až v rozhodnutí soudů obou stupňů a nešlo tu o důsledek nesprávnosti postupu soudu v průběhu řízení (srov. k tomu shora již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je tu dán důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu.

Protože tedy nebyl dovolacím soudem shledán zákonem připuštěný důvod dovolání (srov. k tomu § 236 odst. 1 občanského soudního řádu), a to ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a ustanovení § 238a občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, nezbylo dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. února 2001

JUDr. Milan Pokorný, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru