Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2124/2001Usnesení NS ze dne 21.12.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2124.2001.1
Dotčené předpisy

§ 696 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 696 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 686 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2124/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 139/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000, č.j. 25 Co 467/2000-67, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 1. 2000, č.j. 3 C 139/98-51, jímž bylo žalované uloženo vyklidit byt v I. poschodí domu čp. 231 v K. do tří měsíců od právní moci rozsudku. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, doplněných výslechem účastníků. Vzal za prokázané, že v roce 1994 žalobce jako majitel shora uvedené nemovitosti udělil souhlas svému synovci P. P. (tehdejšímu druhovi žalované) k užívání předmětného bytu. Byt vyžadoval úprav, které žalované spolu se svým druhem, případně výlučně sama, uhradila. To se týkalo i zřízení samostatného přívodu elektrického proudu do bytu včetně osazení samostatného elektroměru. Mezi žalobcem a žalovanou a jejím druhem došlo k dohodě, že ročně budou přispívat částkou 1.000 Kč na náklady ústředního vytápění v domě a na náklady vyvážení domovního septiku. Na uvedené adrese je hlášena k trvalému pobytu jak žalovaná od 4. 1. 1996, tak její dcera P. Š., nar. 18. 2. 1996 (ta od 3. 12. 1997). Stalo se tak na základě souhlasu ubytovatele - tedy žalobce. Druhovské soužití žalované s P. P. však v roce 1997 skončilo, tento se odstěhoval ke své další přítelkyni. Žalobce dopisem ze dne 23. 4. 1998 vyzval žalovanou k vyklizení bytu, k čemuž dosud nedošlo. Žalovaná v bytě nadále bydlí, na víkendy dojíždí k rodičům na chalupu, která je ve vlastnictví jejich rodičů. Během týdne se zdržuje u svého přítele, nemůže však u něj bydlet, když tento žije se svým otcem v třípokojovém bytě s příslušenstvím.

Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl odvolací soud k závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření nájemní smlouvy. Nebylo totiž prokázáno tvrzení žalobkyně, že částka 1.000 Kč zahrnovala blíže neurčenou částku nájemného a další neurčená část měla být hrazena výkonem blíže nekonkretizovaných prací na nemovitosti žalobce. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že částka 1.000 Kč zahrnovala pouze úhradu výdajů na režijní náklady s bydlením žalované a jejího druha spojených. Žalované tak nesvědčí žádný platný právní důvod k užívání bytu v nemovitosti žalobce, takže jeho nárok na vyklizení je podle § 126 o.z. důvodný. V okolnostech případu neshledal odvolací soud žádný důvod k použití § 3 odst. 1 o.z., podle něhož by měl být žalobce ve svém vlastnickém právu omezen tak, že by lhůta k vyklizení měla být stanovena až po zajištění bytové náhrady žalované.

Zamítavý výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že řešení právní otázky na základě zjištěného skutkového stavu v této věci odpovídá standardní rozhodovací praxi soudu a není nijak zásadním. Žalovaná pouze zpochybňuje skutkový závěr soudu o tom, že nedošlo k dohodě o nájemném. Podmínky § 239 odst. 1 o.s.ř. proto odvolací soud neshledal.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Uplatnila dovolací důvody uvedené § 241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. Podle dovolatelky spočívá nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud přehlédl skutečnost, že podle platné úpravy v roce 1994 nebylo zapotřebí k uzavření smlouvy o nájmu bytu písemné formy. Jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí spatřovala dovolatelka v tom, že původní žalobní petit zněl na vyklizení bytu podrobně popsaného v žalobě, podáním došlým soudu prvního stupně dne 13. 10. 1999 došlo k úpravě petitu v označení bytu pouze tak, že jde o byt v I. poschodí nemovitosti - domu na adrese K. 231. O změně žaloby však nebylo v průběhu řízení rozhodnuto. Výrokem rozsudku odvolacího soudu tak došlo k potvrzení výroku o vyklizení bytu, který není specifikován, takže jde o výrok nevykonatelný. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnící řízení řádně zastoupené advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.

O takový případ v této věci nejde.

V této věci žalovaná navrhla připuštění dovolání „pro řešení zásadní právní otázky, zda za těch zjištěných skutkových došlo nebo nedošlo k uzavření nájemní smlouvy“. Odvolací soud tento návrh zamítl s tím, že jde o posouzení skutkových otázek. S tím nelze zcela souhlasit. Je zřejmé, že žalovaná jako účastnice řízení formulovala svůj návrh na připuštění dovolání v této věci tak, aby bylo podrobeno dovolacímu přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu v tom, zda jím zaujatý výklad náležitostí nájemní smlouvy je správný či nikoliv. Vzhledem k dikci ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. a důsledkům plynoucím z gramatického výkladu, jak byl shora zmíněn, nepřísluší dovolacímu soudu posuzování správnosti skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 239 odst. 2 o.s.ř. je rozhodující pouze to, zda ze skutkových zjištění, která odvolací soud učinil (a která se předmětu dovolacího přezkumu vymykají), vyvodil správné právní posouzení, jakož i okolnost, zda jím vyslovené řešení činí jeho rozhodnutí rozhodnutím zásadního právního významu.

Z právní úpravy platné v roce 1994 (do 31. 12. 1994), na kterou dovolatelka poukazuje, neplyne požadavek písemné formy pro uzavření smlouvy o nájmu bytu. Stejně tak nebylo (a ani podle nyní platné úpravy není) podmínkou platnosti nájemní smlouvy, aby den uzavření smlouvy o nájmu bytu spadal zajedno s dnem, kdy užívání bytu na základě nájemní smlouvy skutečně započne. Nájemní smlouva může být proto uzavřena i tak, že počátek užívání bytu bude dohodnut na dobu pozdější, např. po dokončení drobných úprav v bytě podle potřeb nájemce nebo poté, co nájemce z různých (třeba vlastních subjektivních důvodů) bude schopen se do bytu nastěhovat. Z ustanovení § 685 odst. 1 o.s.ř. (ve znění do přijetí novely provedené zákonem č. 267/1994 Sb.) je však zřejmé, že pojmovým znakem nájemní smlouvy je úplata za užívání bytu (nájemné). Obecně není vyloučeno, aby si účastníci smlouvy o nájmu bytu sjednali platně nájemní smlouvu tak, že výše nájemného bude stanovena v důsledku zásady smluvní autonomie dohodou, bez vazby na výši nájemného plynoucí z obecně závazného předpisu stanovícího úplatu za nájem bytu. Opačný závěr nelze z ustanovení § 686 odst. 1 věty první o.z. vyvodit. Stejně tak platí, že nájem nemusí být plněn v penězích, může být plněn ve výkonech, či jinou formou, kterou lze ocenit. Přitom však platí zákonné rozlišení uvedené v § 696 odst. 1, odst. 2 o.z., pokud jde o nájem samotný a dále o samostatnou úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu.

Pak ovšem hodnocení odvolacího soudu je přiléhavé v tom, že odděleně hodnotilo povahu dohody o platbách za podíl na chod ústředního topení v domě, v němž se sporný byt nacházel a za podíl na úhradě za vyvážení septiku, tedy za plnění s užíváním bytu spojené. Pokud pak ve vztahu k samotné dohodě o nájemném uzavřel skutkově, že existence dohoda o úplatě za nájem bytu nebyla smluvena, jsou jeho závěry věcně správné.

Výklad zaujatý odvolacím soudem pak ovšem odpovídá skutečně ustálenému běžnému výkladu výše uvedených zákonných ustanovení. Nelze proto dospět k závěru, že by šlo o rozhodnutí řešící uvedenou problematiku způsobem odchylujícím se od dosavadní výkladové praxe.

Z obsahu spisu se nepodává - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání v této věci tak nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití § 150 téhož právního předpisu. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná, ohledně nákladů vynaložených na vyjádření žalobce k dovolání dovolatele použil dovolací soud výše uvedeného ustanovení § 150 o.s.ř. o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Tento výrok je v daném případě odůvodněn povahou projednávané věci, jakož i osobními poměry žalované zejména s přihlédnutím k jejímu velmi nízkému pracovnímu příjmu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2001

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru