Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 211/2016Usnesení NS ze dne 24.05.2017

HeslaDobré mravy
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.211.2016.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 211/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně I. N., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalované A. B., zastoupené Mgr. Janem Sikorou, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Míru 551, o zaplacení 480.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 13 C 197/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2015, č. j. 57 Co 117/2015-129, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně napadla dovoláním shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 3. 12. 2014, č. j. 13 C 197/2013-102, v odvoláním napadených výrocích I. a II., kterými byla zamítnuta žaloba o zaplacení 480.000,- Kč a žádné z účastnic nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto, že se žádné z účastnic nepřiznává ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již vyřešené právní otázky.

Žalobkyně předestřela otázku, zda vznesení námitky promlčení uplatněného nároku na plnění z dohody o tom, že příspěvek na péči poskytovaný v období od ledna 2000 do ledna 2010 žalované bude za realizovanou osobní péči vyplácen žalobkyni, resp. nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného v důsledku bezesmluvního poskytování osobní péče, neodporuje dobrým mravům v situaci, kdy žalobkyně, jakožto osoba s lehkou mentální retardací, která je snadno manipulovatelná, sdílela coby vnučka se žalovanou babičkou v rozhodném období společnou domácnost, a ocitala se tak vůči ní ve vztahu závislosti. Mínila, že dovolací soud uvedenou otázku při svém rozhodování dosud neřešil.

Nejvyšší soud ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“ (jež je se zřetelem k období, za něž je plnění požadováno, tj. leden 2000 až leden 2010, nutno použít i na posuzovaný případ – srov. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014) přitom v obecné rovině již dovodil, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).

Ve vztahu k námitce promlčení pak Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).

Jestliže tedy soudy nižšího stupně, vycházejíce z individuálních skutkových okolností případu, charakterizovaných blízkým příbuzenským vztahem účastnic řízení a jejich dlouhodobým společným soužitím, neshledaly v okolnostech nastalých po tvrzeném vzniku uplatňovaného nároku důvody rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nenachází ani Nejvyšší soud v jejich úvahách zjevnou nepřiměřenost či odklon od ustálené judikatury. V situaci, kdy se soudy nižšího stupně s otázkou slučitelnosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (založenou na skutkových okolnostech případu) náležitě vypořádaly, jevilo by se navíc nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení přezkumné instance hodnotící toliko správnost právního posouzení věci) jejich úsudek, který se zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval vlastním posouzením. Lehká mentální retardace dovolatelky ostatně, nedosahujíc intenzity omezující ji v realizaci právních úkonů, resp. v právním jednání (opačný závěr se z tvrzení dovolatelky ani z obsahu spisu nepodává), nemá na běh promlčecí doby vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 1975, sp. zn. 3 Cz 106/1975, publikovaný pod č. 14/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sama o sobě není ani důvodem zakládajícím kolizi vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Nebyly-li totiž dány zákonné podmínky ani k částečnému omezení způsobilosti dovolatelky k právním úkonům, zjevně jí její duševní stav nebránil ani ve včasném uplatnění žalobního nároku. Okolnost, že dovolatelka neuplatnila včas (v zákonné promlčecí době) ani nároky, jež v okamžiku, kdy ukončila soužití s žalovanou a provdala se (13. 3. 2010), dosud promlčeny nebyly, současně nasvědčuje tomu, že včasnému uplatnění nároku v projednávané věci nebránil ani tvrzený vztah sociální závislosti dovolatelky na žalované. Nevyšlo-li tedy najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí doby přispěla právě žalovaná, pak v konfrontaci s citovanou judikaturou obstojí i závěr, že vznesenou námitku promlčení (coby legální prostředek, jímž sledovala obranu svých práv, případně eliminaci skutkově náročného soudního řízení o vypořádání práv a povinností účastnic ze vzájemného dlouhodobého soužití, nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalobkyně) nelze považovat za případ zneužití práva na úkor dovolatelky, které by bylo lze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalované (vznikly-li jí podáním stručného vyjádření k dovolání, v němž k otázce předestřené dovoláním neuplatnila žádnou další relevantní argumentaci, jež nebyla by známa z předchozích fází řízení) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Osobní, sociální, majetkové i jiné (zejména zdravotní) poměry na straně žalobkyně, jakož i blízký příbuzenský vztah mezi účastnicemi řízení, navíc představují důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by v posuzovaném případě jinak procesně úspěšné žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení vůči žalobkyni ostatně nebylo lze ani přiznat (§ 150 o. s. ř.). Ke stejnému závěru přitom při rozhodování o náhradě nákladů vynaložených v předcházejících stádiích řízení dospěly i soudy nižšího stupně.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru