Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2091/2016Rozsudek NS ze dne 27.06.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
Započtení pohledávky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2091.2016.1
Dotčené předpisy

§ 580 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2091/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému: Nejlepší obchodní s.r.o., IČ: 26886812, se sídlem v Bludově, Dr. Březiny 420, zastoupenému JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Slovanská 7, o zaplacení 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 218 C 26/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 75 Co 233/2015-114, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 75 Co 233/2015-114, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 1. 2015, č. j. 218 C 26/2011-80, tak, že žalobu o zaplacení 80.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok I.); současně uložil žalobci, aby žalovanému nahradil náklady řízení 66.769,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 4. 9. 2009 složil u žalovaného 80.000,- Kč jako tzv. „blokovací depozitum“, jímž deklaroval svůj vážný zájem o koupi nemovitostí, jejichž prodej žalovaný zprostředkovával na základě smlouvy o zprostředkování a poskytování služeb souvisejících s prodejem nemovitostí uzavřené písemně dne 25. 8. 2009 s prodávajícím Z. M. Následně (dne 11. 9. 2009) uzavřel žalobce s žalovaným ohledně složených peněžních prostředků písemně dohodu o složení blokovacího depozita, jíž se žalobce zavázal, že do 30. 9. 2009 uzavře smlouvu o koupi nemovitostí vlastněných Z. M. za kupní cenu 2.850.000,- Kč. Pro případ, že by k uzavření kupní smlouvy do sjednaného dne nedošlo z důvodu prodlení na straně žalobce, byl tento dle předmětné dohody povinen zaplatit žalovanému smluvní pokutu 80.000,- Kč, splatnou ihned po nedodržení termínu uzavření kupní smlouvy s tím, že měla být odečtena ze složeného blokovacího depozita. Pokud by k uzavření kupní smlouvy do sjednané doby nedošlo z důvodů na straně prodávajícího, mělo být blokovací depozitum ve výši 80.000,- Kč vráceno žalobci. Na základě uvedených skutkových zjištění shledaly soudy nižšího stupně předmětnou dohodu o složení blokovacího depozita neplatnou pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen – „obč. zák.“), neboť budoucí kupní smlouva měla být uzavřena mezi jinými subjekty než účastníky uzavírané dohody. Z toho soudy nižšího stupně dále dovozovaly, že žalobci vůči žalovanému svědčil nárok na vrácení složeného blokovacího depozita ve výši 80.000,- Kč z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu.

Odvolací soud ovšem na rozdíl od soudu prvního stupně současně dospěl k závěru, že podpisem kupní smlouvy uzavřené dne 12. 10. 2009 mezi žalobcem jako kupujícím a Z. M. coby prodávajícím ohledně předmětných nemovitostí (žalobce od uvedené kupní smlouvy se souhlasem prodávajícího odstoupil dne 12. 4. 2010, neboť nedošlo ke zrušení zástavního práva váznoucího na nemovitostech ve prospěch Komerční banky, a. s., zajišťujícího závazek převyšující sjednanou kupní cenu), jíž smluvní strany (aniž v dané době došlo mezi nimi k poskytnutí jakéhokoliv peněžitého plnění) stvrzují, že část kupní ceny ve výši 80.000,- Kč byla kupujícím před uzavřením kupní smlouvy zaplacena k rukám prodávajícího (článek III. kupní smlouvy), žalobce konkludentně akceptoval započtení své pohledávky za žalovaným ve výši 80.000,- Kč (z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého poskytnutím plnění na základě neplatné smlouvy o složení blokovacího depozita) na kupní cenu nemovitostí, čímž jeho nárok na vrácení poskytnutého plnění uplatňovaný v posuzovaném řízení vůči žalovanému zanikl. Žalobě proto nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud svým závěrem o tom, že žalobce podpisem kupní smlouvy uzavřené s prodávajícím Z. M. konkludentně akceptoval započtení své pohledávky za žalovaným ve výši 80.000,- Kč na kupní cenu nemovitostí, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, prezentované např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1578/2013, případně ve svém rozhodnutí řešil otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítal, že základní zákonnou podmínkou započtení pohledávek je jejich vzájemnost, tzn., že jde o pohledávky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné započítávané pohledávky je současně dlužníkem druhé z nich (§ 580 obč. zák.). Z uvedeného dovozoval, že započtení jeho pohledávky za žalovaným ve výši 80.000,- Kč z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy o složení blokovacího depozita, na kupní cenu, jejímž věřitelem byla od žalovaného odlišná osoba (prodávající Z. M.), je nepřípustné. Upozorňoval současně, že neučinil žádný projev vůle směřující k započtení. Vylučoval přitom, že by k započtení jeho pohledávky za žalovaným mohlo dojít uzavřením předmětné kupní smlouvy, když žalovaný nebyl jejím kontrahentem. Zpochybňoval i závěr, že při uzavírání písemné kupní smlouvy byl učiněn konkludentní projev vůle. Vytýkal rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nesrozumitelnost v odůvodnění obsaženého závěru o konkludentní formě započtení uplatněné pohledávky. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Uvedl, že částku 80.000,- Kč převzal jako zmocněnec prodávajícího Z. M. Pro případ, že by uvedenou verzi soudy nevzaly za prokázanou, pak tvrdil, že mezi účastníky posuzovaných smluv došlo na základě dohody k trojstrannému vzájemnému započtení pohledávek. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno žalobcem jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolání shledal přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená), neboť při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posuzovaný případ se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (obč. zák.), neboť bezdůvodné obohacení, jehož vydání se žalobce domáhá, mělo nastat dne 11. 9. 2009, kdy žalobce s žalovaným ohledně již předem vyplacené částky 80.000,- Kč uzavřeli neplatnou dohodu o složení blokovacího depozita (srov. § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).

Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení (z judikatury Nejvyššího soudu srov. nejen dovolatelem označený rozsudek ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1578/2013, ale např. též usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1792/2011, rozsudek ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, rozsudek ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1207/2010, či rozsudek ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5453/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na www.nsoud.cz).

Dovodil-li tedy odvolací soud, že žalobce disponoval pohledávkou za žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 80.000,- Kč, vzniklého přijetím plnění na základě neplatné smlouvy o složení blokovacího depozita (§ 451, § 457 obč. zák.), je jeho závěr, že žalobcova pohledávka následkem uzavření kupní smlouvy sjednané s prodávajícím Z. M., jenž není právním nástupcem žalovaného, zanikla započtením na kupní cenu převáděných nemovitostí, zjevně nesprávný a odporující nejen ustanovení § 580 obč. zák., ale též ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž základním předpokladem započtení pohledávek je ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem právě jejich vzájemnost.

Vyvozuje-li pak odvolací soud z článku III. smlouvy o koupi nemovitostí uzavřené dne 12. 10. 2009 mezi žalobcem a prodávajícím Z. M., jímž smluvní strany stvrzují, že žalobce zaplatil prodávajícímu před uzavřením kupní smlouvy část kupní ceny ve výši 80.000,- Kč, zánik žalobcovy pohledávky za žalovaným započtením, odporují jeho závěry též judikatorně přijatým zásadám výkladu právních úkonů. Ten totiž může směřovat jen k objasnění toho, co je v právním úkonu projeveno; vůle jednajícího se tedy při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem vyjádřeným písemně. Takto vyjádřený projev vůle nelze doplňovat, měnit nebo nahrazovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nevyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod č. C 1627). Jde-li pak o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (tak jako v případě smlouvy o koupi nemovitostí), musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, či ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněné v Souboru pod č. C 1075). Z uvedených důvodů výklad ujednání obsaženého v předmětné smlouvě o koupi nemovitostí, jenž zcela odporuje tomu, co účastníci výslovně dojednali (smluvní strany stvrzují, že část kupní ceny byla uhrazena před uzavřením kupní smlouvy, přičemž nijak neřeší započtení žalobcovy pohledávky za žalovaným na kupní cenu prodávaných nemovitostí, tím méně existenci takového projevu vůle směřujícího k započtení a adresovaného druhému účastníku, z něhož by mohlo být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007), ve světle ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž neobstojí a je věcně nesprávný.

K výtce dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností, konečně dlužno uvést, že v situaci, kdy dovolatel, soudě dle obsahu podaného dovolání, byl schopen na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku formulovat způsobilé dovolací důvody, řízení dovolatelem vytýkanou vadou zjevně zatíženo není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2661/2012).

S ohledem na výše předestřené bylo dovolání žalobce shledáno důvodným, pročež Nejvyšší soud přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je přitom ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru