Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2075/2020Usnesení NS ze dne 14.08.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2075.2020.1
Dotčené předpisy

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

předpisu č. 12/1945 Sb.

předpisu č. 108/1945 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2075/2020-669

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, IČ 00476684, se sídlem ve Vyšším Brodě, Klášter 137, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným: 1) Z. A., nar. XY, trvale bytem ve XY, zastoupený Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 438/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Co 795/2019-606, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad) 1 nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. ledna 2019, č. j. 7 C 438/2015, změnil tak, že žalobu o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výroky II. a III. pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Předpoklady jeho přípustnosti spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, případně by měly být dovolacím soudem oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi řešeny jinak, a to zda soudy v řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb., jsou povinny posuzovat vady (včetně nicotnosti vydaných správních aktů) řízení o konfiskaci majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, případně věcné nesprávnosti vydaných konfiskačních rozhodnutí. Vytýkal rovněž, že odvolací soud nedocenil význam skutečnosti, že státní orgány v rozhodném období podrobily předmětné nemovitosti režimu zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Odkázal zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 129/98, ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1254/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3745/2011, či jeho usnesení ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2051/2005, a ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1578/2011.

Žalovaná ad) 2 navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Žalovaný ad 1) se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném

od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ve sporu o určení vlastnického práva státu, vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. aktivně věcně legitimována za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).

Dovolací soud přitom opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné; docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017,

sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením

ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009,

sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009,

sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením

ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).

Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).

K výše uvedeným konkluzím se pak Ústavní a Nejvyšší soud hlásí i ve své aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1580/2020).

Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001,

sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se tyto závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (viz jeho § 3 odst. 2), resp. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (viz jeho § 2 odst. 1). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu

ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud ve své judikatuře ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.

Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tedy nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů – dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18) – a nelze ji dovozovat ani ze samotné okolnosti, že k vydání konfiskačních aktů došlo až v rozhodném období, nebyla-li tím snad svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná dříve (typicky ještě před započetím rozhodného období) ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (viz výše citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 309/97).

Z judikatury pak vyplývá, že k převzetí majetku československým státem konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018).

Dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými vadami konfiskačního řízení či věcnou nesprávností vydaných konfiskačních rozhodnutí, že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na negativní výsledky snah dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů – zamítavé rozhodnutí o dovolatelem uplatněném restitučním nároku ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb.) převzal veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947), nikterak se tím od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež beze zbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil. Výtky dovolatele stran nicotnosti uvedených konfiskačních aktů nadto nejsou důvodnými, když tyto nebyly vydány absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014); jde totiž o správní akty okresního národního výboru, resp. zemského národního výboru, jakožto orgánů ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., resp. § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., věcně příslušných (jak dovodila i dobová judikatura v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, či ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46).

Nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch dovolatele, jakožto původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (viz § 5 písm. j/ tohoto zákona). Případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období (tj. od 25. 2 1948 do 1. 1. 1990) jsou navíc zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu namátkou z aktuální judikatury Ústavního soudu odstavec 25 odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, či již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1580/2020), která se zřetelem k věcné působnosti zákona č. 428/2012 Sb. (odškodnění majetkových křivd způsobených církvím v rozhodném období od 25. 2 1948 do 1. 1. 1990) očividně nemůže dopadat na jiné případy (majetkové přesuny uskutečněné mimo rozhodné období či případy takové aplikace dekretů v rozhodném období, jež odpovídala tehdejší právní úpravě) než právě na ty, kdy z postupu státních orgánů v rozhodném období na zákonem č. 428/2012 Sb. odškodňovanou majetkovou křivdu (případně) usuzovat lze (viz zejména § 5 písm. j/ tohoto zákona).

Se zřetelem k odchylné právní úpravě restitucí církevního majetku od restituční problematiky posuzované v dovolatelem odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1578/2011, vydaném po uveřejnění sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, a úzké provázanosti citovaného rozhodnutí s individuálními skutkovými okolnostmi tehdy posuzovaného případu pak závěry odvolacího soudu zjevně nekolidují ani s konkluzemi vyslovenými (nadto navýsost v obecné rovině) v tomto dovolatelem předestíraném rozhodnutí. Dovolatelem označovaný nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09, řešící otázky spjaté s řízením o udělení státního občanství, pak na posuzovanou restituční kauzu evidentně nedopadá.

Závěr odvolacího soudu o tom, že ke konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. došlo ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy

ke dni 23. 6. 1945, případně k 30. 10. 1945, tj. před počátkem rozhodného období, pročež dovolatel v řízení o určení vlastnického práva státu, vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., postrádá aktivní věcnou legitimaci, tudíž zcela odpovídá výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit.

Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k předmětným nemovitým věcem v rozhodném období přitom ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu bez dalšího nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku

– opětovná uzurpace majetku, jenž do státního vlastnictví přešel již na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019). Ke shodným závěrům o konfiskaci žalobcova majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. mimo rozhodné období dospěl ostatně Nejvyšší soud (a to i ve vztahu k totožným konfiskačním rozhodnutím) již v usneseních ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2197/2019, ze dne 2. 10. 2019,

sp. zn. 28 Cdo 2457/2019, ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2832/2019, ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2450/2019, ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2424/2019, ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1963/2019, ze dne 7. 10. 2019, 28 Cdo 1723/2019, ze dne 8. 10. 2019,

sp. zn. 28 Cdo 2407/2019, ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2820/2019, či ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 565/2020.

Z výše uvedených důvodů dovolatelem předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení

§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalované ad 2) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle

§ 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) a žalovanému ad) 1, který se k dovolání nevyjádřil, pak žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 8. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru