Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2068/2001Usnesení NS ze dne 25.04.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2068.2001.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2068/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalovaného R. T., zast. advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2001, sp. zn. 39 Co 25/01, 39 Co 26/01 (v právní věci žalobce K., spol. s r.o., proti žalovanému R. T., zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 23 C 215/98) takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. listopadu 1999, pod č.j. 23 C 215/98–58 byl žalovaný uznán povinným vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt specifikovaný ve výroku tohoto rozhodnutí, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 13. října 2000, pod č.j. 23 C 215/98-81 byl žalovaný zavázán nahradit České republice náklady řízení ve výši 1750,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2001, pod č.j. 39 Co 25/01-91, 39 Co 26/01-91 byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 1999, doplněný usnesením téhož soudu ze dne 13. 10. 2000, potvrzen. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Městský soud přejal skutkový stav zjištěný – na základě rozsáhlého dokazovaní – soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V daném případě byla nájemní smlouva z 5. 10. 1996, od které žalovaný (nájemce) odvozoval svůj právní titul k užívání sporného bytu, posouzena v souladu s ustanovením § 39 občanského zákoníku jako absolutně neplatná, a to proto, že na straně pronajímatele byla uzavřena jménem jiné osoby než žalobce. Podle § 32 odst. 1 občanského zákoníku platí, že nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Nebylo-li tedy z nájemní smlouvy ze dne 5. 10. 1996 patrné, že ji správní firma W. W., s.r.o. uzavřela jako zástupce, platí, že tak učinila vlastním jménem. Nájemní smlouva je proto neplatná, bez ohledu na to, že jednající osobě byla udělena plná moc. Jedná se při tom o absolutní neplatnost podle ustanovení § 39 občanského zákoníku bez ohledu na to, která ze smluvních stran neplatnost způsobila i na to, zda některá ze smluvních stran uzavřela smlouvu v dobré víře. S odkazem na konstantní judikaturu ohledně ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku byl jako nedůvodný shledán i odvolací návrh žalovaného, aby jeho případná povinnost vyklidit předmětný byt byla vázána na zajištění náhradního bytu. V tomto směru nelze pominout, že soud prvního stupně stanovil pro vyklizení předmětného bytu žalovaným lhůtu podstatně delší, než jakou obecně stanoví § 160 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. Skutečnost, že žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradní byt, je podle dovolatele pochybením v právním posouzení věci. Svůj právní názor přitom opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, ve kterém byl vysloven názor, že vyklizení bytu může být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, jestliže vyklizovaný v bytě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul, a nedostatky tohoto titulu nezavinil. Dovolatel dále poukazuje na okolnosti uzavření nájemní smlouvy z 5. 10. 1996 a na skutečnost, že její neplatnost způsobil zmocněnec žalobce, firma W. W., s.r.o. Napadeným rozsudkem se žalovaný cítí být „potrestán“ za to, že nemá specializované právní vzdělání s dlouhodobou praxí, aby odhalil nesprávný postup zmocněnce žalobce při sepisu nájemní smlouvy.

Žalovaný zároveň s dovoláním podal návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.). Dříve, než bylo přistoupeno k věcnému projednání, bylo ovšem třeba zaujmout stanovisko k tomu, zda je toto dovolání vůbec přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Se zřetelem k tomu, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání obecně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (arg. a contrario) není.

Dovolatel v souvislosti s přípustností dovolání zmiňuje ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. O přípustnosti dovolání proti svému potvrzujícímu rozhodnutí ve věci samé odvolací soud rozhoduje na návrh, který může účastník podat až do doby než odvolací soud vyhlásí rozsudek. Není-li takový návrh podán, může přípustnost dovolání odvolací soud vyslovit i bez návrhu.

V projednávané věci účastník možnost učinění návrhu na připuštění dovolání v průběhu odvolacího řízení (počínaje odvoláním proti rozsudku nalézacího soudu a konče okamžikem před vyhlášením potvrzujícího rozsudku městského soudu) nevyužil. Přípustnost dovolání nebyla z vlastní iniciativy vyslovena ani odvolacím soudem. Protože se dovolací soud nemohl věcí zabývat ani na základě druhého odstavce § 239 o.s.ř. (podmínkou užití citovaného ustanovení je totiž opět návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání za výše uvedených podmínek), nezbylo dovolacímu soudu, než dojít k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání v dané věci nejsou dány, když nebyl shledán ani žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn (§ 237 o.s.ř.). V důsledku toho bylo nutné dovolání jako nepřípustné dle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a § 243b odst. 4 o.s.ř. odmítnout.

Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), který podal žalovaný.

O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 151 věty první odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. dubna 2002

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru