Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 205/2011Usnesení NS ze dne 18.10.2011

HeslaPravomoc soudu
Telekomunikace
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.205.2011.1
Dotčené předpisy

§ 7 odst. 1 o. s. ř.

§ 129 předpisu č. 127/2005 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 205/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. H., bytem v P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Vrťátkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 23, proti žalované Telefónica O2 Czech Republic, a.s., IČ 60193336, se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, o zaplacení částky 840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 42/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010, č. j. 12 Co 137/2010-13, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010, č. j. 12 Co 137/2010-13, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 2. 2010, č. j. 56 C 42/2010-5, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 840,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalované uhradil uvedenou částku, vyúčtovanou jako cenu služeb i přesto, že mu žalovaná žádné služby pro nemožnost plnění neposkytla. Na základě telefonní přihlášky ze dne 19. 7. 1999 byla zřízena telefonní stanice tel. č. 383492061 v domě v obci B. a začaly být poskytovány telekomunikační služby. Tento dům ze dne 17. 8. na 18. 8. 2008 vyhořel a s ním i telefonní přístroj a telefonní přípojka. Žalobce tuto událost oznámil žalované, která mu nabídla dočasné přerušení provozu telefonní přípojky, takže do doby, než bude dům opraven a telefonní stanice se stane opět provozuschopnou, bude žalobce platit pouze udržovací poplatek. Žalovaná však žalobci fakturovala za dvě zúčtovací období původní částku za používání pevné linky, čímž na straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. 2. 2010, č. j. 56 C 42/2010-5, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok II.), o postoupení věci Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok III.) a rovněž o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně zdůraznil, že podle ust. § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (žalovaná) na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem telekomunikačních služeb (žalobce) na straně druhé, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo povinností na jeho základě, Český telekomunikační úřad. V daném případě se spor týká bezdůvodného obohacení, které vzniklo v důsledků plnění povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích, konkrétně povinnosti účastníka zaplatit poskytovateli za poskytnutou telekomunikační službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby (ust. § 64 odst. 1 citovaného zákona), za předpokladu, že poskytovatel telekomunikační služby žalobci žádné služby z důvodu nemožnosti plnění neposkytl a žalobce i přesto vyúčtované služby zaplatil. O takovém sporu rozhoduje dle názoru soudu prvního stupně Český telekomunikační úřad, a pravomoc soudů tak ve smyslu citovaného ustanovení ve spojení s ust. § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není dána. Vzhledem k ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. tak soud prvního stupně řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2010, č. j.

12 Co 137/2010-13, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dovodil, že „předmět sporu vznikl na základě uzavřeného smluvního vztahu“ mezi žalobcem a žalovanou, a proto je dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu. Uzavřenou smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb je třeba hodnotit jako smlouvu podle § 63 zákona č. 127/2005 Sb. Porušila-li žalovaná, jak tvrdí žalobce, smluvní povinnost, resp. nemohla-li poskytovat žádné služby pro nemožnost plnění, když toto plnění pro žalobce vyplývá ze zákona č. 127/2005 Sb., je v takových sporech, které vznikly mezi osobou vykonávající komunikační činnost a uživatelem služby elektronické komunikace ohledně těchto povinností, dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu ve smyslu ust. § 129 zákona č. 127/2005 Sb., a pravomoc soudu je tedy vyloučena.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 239 odst. 2 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že v daném případě se jedná o právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a že tedy nemůže být ve věci dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu. Svůj názor opírá jednak o tvrzení, že se mezi ním a žalovanou jedná o soukromoprávní vztah, jednak o argumentaci, podle níž rozhoduje Český telekomunikační úřad v oblasti telekomunikačních služeb ve sporech o nárocích vyplývajících ze smlouvy, avšak nikoliv ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Závěrem žalobce navrhnul, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že není přípustné vzhledem k ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že není dána ani přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 239 odst. 2 písm. c)

o. s. ř., avšak takové ustanovení o. s. ř. postrádá. Dovolání je ovšem přípustné podle ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť v případě napadeného rozhodnutí se jedná o usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Omezení vyplývající z ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se v daném případě neaplikují, neboť o peněžitém plnění nebylo meritorně rozhodnuto. Dovolatel pak uplatnil dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání je důvodné.

Ustálená judikatura praví, že k projednání a rozhodnutí sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného provozovatelem veřejné telekomunikační sítě na úkor žalobce jako uživatele sítě tím, že od něho přijal platby, aniž mezi nimi byla uzavřena smlouva o poskytování telekomunikačních služeb, je dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005). Mezi žalobcem a žalovanou smlouva dle žalobních tvrzení uzavřena byla, ovšem, jak žalobce uvádí, shořel telefonní přístroj i přípojka, takže nebylo možné telekomunikační služby poskytovat ani přijímat, a žalovaná mu proto měla nabídnout přerušení provozu telefonní přípojky. Odvolací soud se tak měl zabývat otázkou, zda se v případě plateb, jež žalobce žalované zaplatil, jednalo o plnění ze smlouvy či nikoliv. Pokud by se totiž jednalo o plnění ze smlouvy, spor by měl skutečně v souladu s ust. § 129 zákona č. 127/2005 Sb. rozhodovat Český telekomunikační úřad. Pokud by se naopak jednalo o bezdůvodné obohacení, jak bylo shora vyloženo, náležela by věc do pravomoci soudu. Uvedený závěr je do značné míry zjednodušující, avšak pro potřeby daného případu postačující. Dle ust. § 64 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. má totiž povinnost uhradit cenu za poskytnutou službu nejen účastník (tedy ten, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, viz ust. § 2 písm. a/ citovaného zákona), ale i uživatel (tedy každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, viz ust. § 2 písm. b/ citovaného zákona), jinými slovy pravomoc Českého telekomunikačního úřadu je dána nejen tam, kde existuje platná smlouva, ale i tam, kde někdo využívá či žádá službu bez smlouvy. V posuzovaném případě byla cena zaplacena,

aniž by byla služba poskytnuta či žádána. Z ust. § 129 citovaného zákona tedy výkladem a contrario vyplývá, že pravomoc Úřadu není dána přinejmenším v případě, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně podnikatele došlo tím, že mu bylo zaplaceno bez uzavřené smlouvy (případně nad její rámec) za služby, které neposkytl a které nikdo ani nepožadoval.

Zcela zásadní v daném případě bude právní posouzení institutu dočasného přerušení provozu telefonní přípojky na žádost zákazníka, které bude vyplývat z výkladových pravidel právních úkonů obsažených v občanském zákoníku, stejně jako z obchodních podmínek žalované. Odvolací soud ve svém usnesení sice konstatoval, že „předmět sporu vznikl na základě uzavřeného smluvního vztahu“, avšak učinil tak bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění a aniž by rozebral, proč se dle jeho názoru jedná o smluvní plnění, když z žaloby vyplývá, že žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, a tak celou situaci posoudil i soud prvního stupně (byť i přesto dovodil pravomoc Českého telekomunikačního úřadu). Tím, že se odvolací soud podrobně nezabýval otázkou, zda se v daném případě jedná o plnění ze smlouvy či o bezdůvodné obohacení, se dopustil nesprávného právního posouzení ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

K závěru o nedostatku pravomoci soudu dospěl odvolací soud toliko na základě žaloby. V situaci, kdy však posouzení toho, zda je ve věci dána pravomoc soudu, závisí na zodpovězení otázky, zda se v daném případě jedná o plnění ze smlouvy či o bezdůvodné obohacení, nelze tento závěr učinit pouze ze znění žaloby. Žalobce tvrdí, že žalované

na jeho úkor vzniklo bezdůvodné obohacení, žalovaná se v řízení poprvé vyjádřila až k dovolání, a to navíc pouze k otázce jeho přípustnosti. Soud tedy nemohl vyjít se shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.) a dokazování či šetření v tomto směru vůbec neproběhlo. Například existence smlouvy mezi účastníky je opřena toliko o žalobní tvrzení žalobce, její znění tak zůstalo soudu zcela skryto (ve spise je založena pouze „telefonní přihláška“, ani ta však nebyla provedena jako důkaz). Je zřejmé, že soud v této fázi nemohl provádět dokazování směřující k rozhodnutí ve věci samé. Je-li však třeba ke zjištění toho, zda je dána pravomoc soudu, do určité míry posoudit hmotněprávní otázku, je nezbytné v tomto směru učinit patřičné šetření či dokazování. Tím, že je odvolací soud neprovedl, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil s tím, že má šetření nebo dokazování provést soud prvního stupně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Jelikož se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci a řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je na dovolání třeba pohlížet jako na důvodné, a jelikož důvody, pro které je usnesení odvolacího soudu nesprávné, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru