Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2045/2020Usnesení NS ze dne 21.07.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Pozemkový fond
Náhradní pozemek
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2045.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2045/2020-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce P. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 63/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2020, č. j. 19 Co 506/2019-325, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 4 C 63/2018-259, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2019, č. j. 4 C 63/2018-287, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY a XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY a XY (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a zastavil řízení ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok IV.).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výroku I. a tehdejšího vedlejšího účastníka proti části výroku III. rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 19 Co 506/2019-325, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývající části výroku I. a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.).

Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že původní žalobce J. H., jenž zemřel po vydání rozsudku soudu prvního stupně, respektive žalobce jakožto jeho právní nástupce, je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti zcela vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výrokům II. a III.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Má rovněž za to, že odvolací soud závěr o liknavém postupu žalované vůči žalobci založil na důkazech „na obecné úrovni“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a další judikaturu na něj navazující).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobce o uspokojení restitučního nároku neusiloval dostatečně aktivně) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a nemohou tak založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo [právní předchůdkyně žalobce svůj restituční nárok uplatnila již v roce 1992; žalobce, respektive jeho právní předchůdce, se navzdory svému pokročilému věku zúčastnil nabídkového řízení a domáhal se i převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví (vyhověno mu však nebylo)]. Jestliže dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala plné uspokojení restitučního nároku žalobce zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srovnej § 11a zákona o půdě), následkem čehož do současné doby nedošlo zcela k jeho uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu žalované nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.

Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dovolatelkou citovanými rozhodnutími dovolacího soudu – rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015 – jež jsou, stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované, založena na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/08), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů (nález sp. zn. IV. ÚS 1835/08 navíc v jím posuzovaných poměrech vyznívá ve prospěch uspokojení restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku).

Napadené rozhodnutí rovněž není v rozporu s dovolatelkou poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, v němž dovolací soud cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, dle nějž „obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu“.

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, v posuzované věci není přiléhavý, neboť zmíněné rozhodnutí vychází z diametrálně odlišných skutkových okolností (v porovnání se skutečnostmi, jež vzaly soudy za prokázané ve věci nyní posuzované), kdy osoby oprávněné byly tehdy zcela pasivní a bez legitimního důvodu na systém veřejných nabídek od samého počátku zcela rezignovaly, s cílem domoci se výlučně konkrétních, jimi vybraných náhradních pozemků.

Naznačuje-li pak snad žalovaná nesouhlas s hodnocením provedeného dokazování a z něj plynoucími závěry o liknavém postupu žalované vůči žalobci, brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017).

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 7. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru