Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2036/2020Usnesení NS ze dne 16.09.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2036.2020.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2036/2020-172

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Řevnice, IČ 47005653, se sídlem v Řevnicích, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 20, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, za účasti: 1) Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 95/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 3 Co 115/2018-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnicím řízení 1) a 2), každé na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2018, č. j. 38 C 95/2016-118, ve výrocích II. a III., jimiž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 19. 1. 2016, č. j. SPU 026735/2016, sp. zn. SP 19921/2015-537203, změnil (vyjma pozemku parc. č. 2026/2 v k. ú. Všenory, který nebyl odvoláním dotčen) tak, že se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání pozemků parc. č. 2000/1, parc. č. 2002/1, parc. č. 2004/1, parc. č. 2004/2, parc. č. 2023/1, parc. č. 2025/1 a parc. č. 2028/2, vše v k. ú. Všenory, vzniklých oddělením provedeným geometrickým plánem

pod č. 1222-66/2017, vyhotoveným Grid, a. s., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky zastavěnosti pozemků uceleným areálem nemovitostí ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb., popřípadě měla za to, že ve skutkových kulisách projednávané věci uvedená otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či ze dne 10. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3068/2019. Zdůrazňovala přitom, že rekreační chata na pozemku st. p. č. 2001, k níž náleží zahrada na pozemku parc. č. 2002/1, není aktuálně užívána; dovozovala z toho, že tak nelze uzavřít, zda ji obklopující pozemek (zahrada) je nezbytně nutný k jejímu užívání.

Účastnice řízení 1) a 2) se ztotožnily se závěry odvolacího soudu a navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).

I podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018).

Judikatura současně dovodila, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).

Co do posouzení povahy stavby jeví se vhodným připomenout též závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k obdobnému ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1681/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne

16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014).

Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb konečně není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Judikatura dovolacího soudu přitom již aprobovala závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a přilehlými rodinnými domy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, či usnesení tohoto soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012) nebo zahradními chatkami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2817/2019) s tím, že pro posouzení, zda pozemek se stavbou tvoří jeden funkční celek, nemusí být samo osobě rozhodné ani hledisko odlišného vlastnického režimu pozemků a staveb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, či usnesení tohoto soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy rekreační chaty zkolaudované jako samostatné stavby, vlastněné jednotlivými fyzickými osobami, tvoří s předmětnými pozemky – je obklopujícími zahradami o výměře od 180 m2 do 406 m2 – funkčně provázané soubory nemovitostí, sloužící rodinné rekreaci, odpočinku či zahrádkaření, jejichž funkčnost by v případě oddělení dovolatelkou požadovaných pozemkových částí zjevně utrpěla (ponecháním pozemků o výměře 52 m2 až 124 m2, zajišťujících pouze nezbytný přístup k rekreačním objektům by byl popřen účel uvedených staveb, když užívání rekreačních chat bez zahrad v jejich původní výměře by zjevně postrádalo smyslu), uzavřel, že požadované pozemky vytvářejí s dotčenými stavbami nedělitelné funkční celky, pročež je pro jejich bezprostřední funkční souvislost se stavbami a nezbytnost k užívání staveb nelze dovolatelce pro překážku zastavěnosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vydat, nejsou jeho závěry nikterak nepřiměřené či nelogické a neodchylují se ani od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Konkluze odvolacího soudu současně nikterak nekolidují ani s judikaturou označenou dovolatelkou, jež vychází z totožných judikaturních východisek s tím, že případné odlišné závěry v konkrétních případech jsou vždy odůvodněny jedinečnými (individuálními) skutkovými okolnostmi věci.

Závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4096/2018). Námitky dovolatelky, že předmětné pozemky součást jednotného (nedělitelného) funkčního celku netvoří, tudíž samy o sobě (nepodává-li se z nich zjevná nepřiměřenost úvah odvolacího soudu) přípustnost dovolání neodůvodňují. Posouzení, zda pozemek, obklopující stavbu, je – objektivně vzato – nezbytně nutný k jejímu užívání, je přitom očividně zcela nezávislé na tom, zda jsou stavba a pozemek aktuálně využívány; jde o objektivní stav funkční propojenosti stavby a pozemku.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v projednávaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastnic řízení 1), 2), které podaly vyjádření k dovolání, patří každé paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 9. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru